Kdybych ještě kouřil, mohlo být po nás, říká Čech, který těsně unikl explozi v Bruselu

„Před odbavením jsme si dali snídani v jedné z restaurací v odletové hale. Kolega Amir šel ven kouřit. Zřejmě nám zachránilo život, že já už přestal, protože Amir cigarety kouří jen do půlky. A těch pár desítek vteřin nás oba bývalo mohlo stát život,“ přemítá Hudec.

Několik desítek vteřin, které jeho egyptský kolega ušetřil, totiž znamenalo, že cestou z cigarety zpět do restaurace v letištní hale minul nastraženou bombu těsně před tím, než explodovala. Pokud by se zdrželi, třeba právě tím, že by čekali, až dokouří i Hudec, je možné, že by právě ve chvíli, kdy exploze nastala, místem procházeli. Amir, který se vracel, unikl výbuchu jen těsně.

Český pasažér tou dobou v klidu dopíjel kávu v nedaleké restauraci a čekal na kolegu. Zničehonic se ozval výbuch. [celá zpráva]

„Nejdřív jsem uslyšel první ránu. Ta ale byla opravdu mírná. Člověka v první chvíli ani nenapadne, že to může být výbuch. Lidé v restauraci se už ale v té chvíli po sobě začali koukat,“ řekl Hudec Novinkám.

Osobně prý první ráně příliš pozornosti nevěnoval. Myslel si, že například spadl nějaký těžký kufr nebo tak něco.

„Určitě do patnácti vteřin, možná dřív, se ozvala druhá rána. Ohromný otřes a všude kolem se z oken vysypalo sklo. Lidé začali lézt pod stoly. Po pár vteřinách se halou začal valit dým a směrem k nám běželi zakrvácení lidé. Já nevěděl, co mám dělat, a tak jsem nedělal nic,“ vzpomíná dále svědek úterního teroru v Bruselu.

Bezradný nebyl jen on. Jak se zachovat po teroristickém útoku podle něj evidentně nevěděl nikdo. „Mezi zakrvácenými jsem uviděl, jak směrem ke mně utíká i můj kolega Amir. Měl úplně zděšený výraz ve tváři. Cestou ho štrejchnul do čela padající kus stropu, ale naštěstí nic vážného. Líčil mi ale, jak viděl létat vzduchem těla lidí,“ líčí Hudec.

Když se český manažer spolu s egyptským kolegou navzájem uklidnili, vstali a začali uvažovat, co dál. „Náš stůl byl v rohu restaurace a poblíž byly nějaké dveře. Zřejmě nouzový východ. Všichni se instinktivně nahrnuli k nám a nějaký černoch se snažil ty dveře vykopnout. Marně. Bylo zamčeno.”

Všichni hosté podle Hudce zůstávali v restauraci, protože odnikud nepřišel žádný pokyn, současně nikdo nemohl vědět, že nepřijdou další výbuchy. „Všichni byli hrozně rozrušení, ženské se klepaly a do toho začaly přicházet zkrvavené oběti. Tak jsme se o ně snažili v rámci možností postarat. Nejhorší ale bylo to, že člověk nevěděl, jestli má zkusit utéct, nebo čekat na nějaký povel,“ vybavuje si dále český cestující.

Po zhruba deseti až patnácti minutách konečně přišli dva příslušníci belgických bezpečnostních složek se samopaly a vyzvali skupinu lidí shromážděných v restauraci, aby je následovala.

„Odvedli nás nějaký služebním východem na letištní plochu, tam kde se nasedá do letadel. Tam nás shromáždili. Muselo tam být několik stovek až tisíc lidí. Byli jsme tam jak králíci. Kdyby se býval někdo odpálil v tom davu, byl z toho totální masakr.”

Později se ukázalo, že další bomba na letišti byla. Naštěstí však z nějakého důvodu neexplodovala a pyrotechnici ji zlikvidovali.

”Později jsme ve zprávách viděli, že na letišti zlikvidovali třetí nálož a zdá se, že to bylo nedaleko místa, kde jsme byli my. Působilo to ta tak, že to jde terminálem postupně,“ dodal Hudec v rozhovoru pro Novinky.