Učitelům že se přidává? Ano, hlavně práce, upozorňuje prezident učitelského spolku

Oficiálně byla zaregistrována loni v říjnu. V současnosti má přes dva tisíce členů, je tak nejpočetnějším školským spolkem. Sdružujeme učitele, ředitele škol i další pedagogické pracovníky.

Hned naše první akce byla úspěšná. Sepsali jsme petici proti kariérnímu řádu, kterou podepsalo během dvou týdnů 21 609 učitelů z 1150 škol. [celá zpráva]

Díky ní poslanci neschválili příslušnou novelu zákona. [celá zpráva]

Bylo to poprvé po mnoha letech, kdy politici vyslyšeli názory řadových učitelů.

Sdružujeme učitele, kteří to nevzdali a společně táhnou za jeden provaz. Lepší školství a pozitivní změny ve vzdělávání nelze zajistit bez cílené podpory učitelů a ředitelů škol. Proto se snažíme zlepšit pracovní podmínky všech pedagogů. Usilujeme o odstranění zbytečné byrokracie, aby měli učitelé dostatek času na přípravu zajímavých vyučovacích hodin a nemuseli vyplňovat stohy nesmyslných lejster.

Česká republika investuje do školství o třetinu méně, než je průměr EU. To se musí někde projevit – například v zastaralých počítačích, chybějících pomůckách, velkém počtu žáků ve třídách či chybějícím personálu, jako jsou školní psychologové nebo speciální pedagogové.

Proto usilujeme o navýšení školského rozpočtu. Zpracovali jsme několik legislativních návrhů, třeba změny ve vyhlášce o inkluzi nebo navýšení příplatků pro třídní učitele, kteří v současnosti pobírají za svou práci navíc pouze 20 korun na hodinu. Jednáme s poslanci a senátory, sešli jsme s premiérem, ministrem školství či školským ombudsmanem.

Navázali jsme spolupráci se slovenskou učitelskou komorou, která pracuje pro učitele již řadu let. Podporuje nás řada organizací, například Společnost učitelů českého jazyka a literatury, Montessori Institut nebo Etické fórum. Nejúžeji spolupracujeme se Svazem průmyslu a dopravy, který je členem tripartity, což nám umožňuje připomínkovat vyhlášky a zákony. Zapojili jsme se i do pracovních skupin ministerstva školství

Aktuálně se snažíme přesvědčit Poslaneckou sněmovnu, aby navýšila učitelům platy o 20 procent.

Platy českých učitelů jsou nejnižší v Evropské unii, mladí učitelé se tak do školství nehrnou a je stále častější, že informatiku, matematiku, fyziku i další předměty učí někdo, kdo je nevystudoval, případně lidé bez vysokoškolského vzdělání. Pokud má naše země v budoucnu prosperovat, musí stát zajistit kvalifikované učitele pro všechny aprobace. Jedinou cestou je narovnat platy učitelů alespoň na průměr EU.

V posledních letech jsou média plná informací, že se učitelům přidává. Pokud jde o práci, tak té mají skutečně čím dál více. Roste i administrativa. S platy je to už horší. V letošním roce učitelé nedostali navíc nic, naopak jim ředitelé museli v únoru snížit osobní ohodnocení, protože krajům chyběla miliarda korun kvůli povinnosti financovat inkluzi. Teď na podzim přišla druhá vlna snižování příplatků, protože některé školy nemají peníze.

Plných 130 procent průměrné mzdy, které učitelům slíbila již ministryně Buzková v roce 2003, je stále v nedohlednu. Řadě učitelů došla trpělivost a šli pracovat jinam. České školství začíná kolabovat a potřebuje velkou finanční injekci, aby se vzpamatovalo.

Protože máme hodně členů z mateřských škol, prosazovali jsme zrušení garance míst pro dvouleté děti, což se nám ve spolupráci se Svazem měst a obcí a dalšími organizacemi nakonec podařilo. [celá zpráva]

Díky tomu nezaniknou dětské skupiny, což je obdoba bývalých jeslí. Hrozilo, že se po roce 2020 všechny dvouleté děti přesunou z dětských skupin do školek, které často praskají ve švech i bez toho. Obce by musely zbytečně stavět nové, což by stálo 30 miliard. Rodiče možná ani nevědí, že si mohou založit dětskou skupinu či mikrojesle a dostanou na to dotaci z evropských fondů.

Snažíme se rovněž pomoci rodinám s předškoláky, proto jsme na našem webu vytvořili interaktivní mapu volných míst v mateřinkách.

Podle naší ankety mezi ředitelkami mateřských škol se toto opatření neosvědčilo a zatížilo je zbytečnou administrativou. Česká školní inspekce (ČŠI) dokonce zjistila, že do MŠ začalo chodit menší procento dětí starších pěti let, takže výsledkem je pravý opak původního záměru.

Před zavedením povinného předškolního vzdělávání varovala odborná studie Kudy vede cesta, ale tehdejší vedení ministerstva školství ji ignorovalo. Komora usilovala o zrušení příslušné části zákona, ale návrh poslance Václava Klause ml. (ODS) bohužel o několik hlasů neprošel. [celá zpráva]

Máme dobrou dostupnost kvalitních škol především díky velkému počtu málotřídek. Čeští žáci se umísťují na předních příčkách v mezinárodních soutěžích. Ve výzkumech úrovně gramotností jsme ve světovém průměru až nadprůměru.

Vzhledem k výši prostředků, které vláda do školství dává, máme vlastně jeden z nejefektivnějších školských systémů na světě, tedy nejlepší poměr nákladů a výstupů. Proto se mi nelíbí, když jsou v médiích školy nepravdivě osočovány, že ustrnuly v minulém nebo dokonce 18. století. Na řadě státních škol se učí moderně a zajímavě, jen se o tom málo píše.

Zdá se mi, že ve společnosti panuje čím dál menší důvěra v profesionalitu učitelů. Přitom české školství stojí na práci desítek tisíc lidí, kteří jí věnují spoustu volného času a jsou to opravdoví srdcaři – jinak by ani za současných podmínek ve školství nemohli vydržet.

Ze strany státu se tato nedůvěra projevuje neustálou snahou všechno kontrolovat a nařizovat shora. Ministerstvo nevěří, že si střední školy dokážou vybrat své žáky, tak všem vnutí unifikované přijímačky. Jde se až do takových detailů, že MŠMT novelizuje takzvanou pamlskovou vyhlášku, aby se ve školních bufetech mohly prodávat doslazované nápoje. [celá zpráva]

Ředitelé přicházejí o možnost rozhodovat. Učitelé by ocenili větší podporu a spolupráci ze strany rodičů. Je přece naším společným zájmem, aby si děti odnesly ze školy co nejlepší vzdělání.

Hlavním problém je, že se neustále mění. Vždy bude existovat skupinka lidí, které se konkrétní podoba maturit nebude líbit. Měli bychom se na ně podívat jako na celek a změny pojmout koncepčně. K tomu je zapotřebí mnohem více času, než uvádí současný ministr Robert Plaga (ANO), který avizoval, že chce vše stihnout během podzimu.

Nejprve by se měla zveřejnit analýza, jak vypadají maturity v zahraničí. Pak teprve může začít poučená diskuze, jaké cíle má maturita plnit. Z té vyplyne konkrétní podoba maturit. Nic podobného ale nikdy neproběhlo.

Místo toho někoho napadlo, že se začne povinně maturovat z matematiky, pak se schválí zákon, že bude matematika povinná jen pro některé druhy škol, a teď se zase navrhuje, aby povinná nebyla. Podobně hodnotí slohové práce jednou Cermat, pak školy – a nakonec opět centrálně Cermat.

Česko má dlouholetou tradici kvalitních odborných škol, ale současný trend ve světě je posilování všeobecného vzdělávání, protože velká část maturantů chce jít na vysokou školu. Problém je, že se kraje snaží udržet i poloprázdné střední školy, o které není zájem, což činí na úkor škol základních a mateřských. Těm posílají nižší normativ na žáka, než jaký dostávají od státu. Nepříliš efektivně se to snaží napravit reforma financování škol.

V poslední době se množí útoky na víceletá gymnázia. Důsledkem jejich zrušení by však byl jen vznik nových soukromých škol, kam by se ovšem mohly přesunout pouze děti bohatých rodičů.

V komoře máme členy i ze soukromých škol. Stát si u nich objednává veřejnou službu, proto by měly mít stejné podmínky i povinnosti jako ostatní školy. Rozhodně nelze klást rovnítko mezi inovativní školy a soukromé školy. Řada státních škol nabízí alternativní programy, jako je Montessori, Waldorf nebo Začít spolu. Všechny české školy se musejí držet stejného rámcového vzdělávacího programu.

Rodiče rozhodně nemusejí platit statisíce, aby jejich dítě bylo slovně hodnoceno a vyučováno moderními metodami. Většina běžných škol nabízí zajímavou výuku a hodiny v nich rozhodně nevypadají tak, jak jsme je před lety zažili my dospělí.

Máme odbornou sekci vysokých škol, v níž jsou učitelé z pedagogických fakult. Vede ji Hana Marešová z Olomouce. Nedávno jsem se s kolegou Jankem Wagnerem a dalšími členy naší komory účastnil velmi zajímavého semináře o přípravě budoucích učitelů, který pořádala poslankyně Lenka Kozlová (Piráti).

Tady budu velmi tvrdý. To, co prosadila exministryně Kateřina Valachová (ČSSD), je naprostá katastrofa, ze které se možná české školství nikdy nevzpamatuje. Zanikají speciální třídy, kde žáky se speciálními vzdělávacími potřebami v malé skupince vyučovali odborníci, kteří vystudovali speciální pedagogiku.

Místo toho se tito žáci ocitnou ve třicetihlavé třídě, kde na ně učitel nemá dost času, ale hlavně nemá patřičné vzdělání, aby jim dokázal pomoci dosáhnout jejich osobního maxima. K ruce dostane maximálně mizerně placeného asistenta s rychlokurzem. Jde o obrovské plýtvání financemi a psychikou všech zúčastněných. Výsledkem bude zhoršení kvality vzdělávání.

Dříve měli žáci s lehkým mentálním postižením (LMP) rozvrh s velkým množstvím hodin pracovního vyučování, nyní musejí vysedávat na hodinách fyziky či chemie, což jim k ničemu nebude. Navíc jde o složitý administrativní moloch přidělování různých podpůrných opatření, který ani nejde na krátkém prostoru vysvětlit.

Jestliže to poradna nedoporučí, nemůže dát rodič své dítě do speciální školy, i kdyby to chtěl. Někteří rodiče kvůli mediálnímu působení ČOSIV (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání) a jiných neziskovek požadují umístění dítěte do běžné školy, i když to poradenské zařízení nedoporučí. Že by bylo dítěti lépe ve speciální třídě, zjistí až po mnoha letech experimentování, kdy se promarnila spousta času. Dítě pak není připraveno na běžný život.

Proto radím rodičům, aby se nejprve šli se svým dítětem podívat do třídy, kterou bude jejich potomek navštěvovat. Aby mohli porovnat výuku v běžné třídě s výukou ve třídě speciální. Na základě osobní zkušenosti se mohou lépe rozhodnout, co bude pro jejich ratolest lepší. Poradny jsou natolik přetíženy byrokracií, že jejich pracovníci většinou nemají čas jít se podívat, jak dítě funguje v konkrétní třídě.

V českém školství se prosadila spousta na první pohled skvělých myšlenek, ale způsob realizace bývá katastrofální. Žáci se zdravotními handicapy navštěvovali běžné školy dávno, děti s různými „dys-“ rovněž. V zahraničí se osvědčil model, kdy děti se závažnými diagnózami navštěvují speciální třídy při běžných školách. U nás ale „proinkluzivní lobbisté“ nechtějí o tomto modelu slyšet. Přitom je mnohem efektivnější a vlastně i levnější.

Vadí mi netransparentní rozhodování, kdy resort nezveřejňuje zápisy z jednání ani seznamy pracovních skupin, natož jejich členy. To dle mého názoru umožňuje různým jednotlivcům a skupinám ovlivňovat ve svůj prospěch legislativu či směřování financí z evropských fondů. Stejně postupují i organizace přímo zřízené ministerstvem, jako je Cermat, NÚV (Národní ústav pro vzdělávání), NIDV (Národní institut pro další vzdělávání) nebo ČŠI.

Zjistili jsme, že v řadě pracovních skupin MŠMT sedí zástupci Asociace pedagogů ZŠ, která i v médiích vystupovala za učitele, přitom měla pouhých 15 členů a ani nejde o spolek, nýbrž o obecně prospěšnou společnost. Reprezentativní jsou spolky učitelů a ředitelů škol se stovkami až tisícovkami členů.