Dělat z dětí dělníky a rolníky se hodilo v 18. století, my musíme vzdělávat pro digitální věk

Ne, ale stát má umožnit rodičům, aby je mohli dávat do finančně dostupného zařízení. O tom, zda je dítě dostatečně zralé na přijetí do mateřské školy, by měla rozhodovat ředitelka či ředitel. Ti vědí, zda jsou v konkrétní školce podmínky pro zajištění rozvoje dítěte. Nezapomínejme, že školky nejsou hlídací, ale vzdělávací instituce.

Obec by ovšem měla povinně zajistit péči o děti od dvou let. Již nyní je několik způsobů, jak rodičům pomoci – přizpůsobení stávajících mateřských škol, provozování dětských skupin nebo najmutí služeb od mateřských center či kvalifikovaných pečovatelek.

V prvé řadě by se měla ujasnit funkce maturity a říci, co je jejím cílem. Co se týče personální výměny ve vedení Cermatu, předpokládám pokračování cesty bývalého ředitele Jiřího Zíky, která je ale hodně diskutabilní. Státní maturita je celá nepovedená.

Od nové ředitelky ale očekávám výrazně lepší PR práci. Ta by se měla projevit v lepší komunikaci s veřejností, ve schopnosti vše vysvětlovat předem a umět racionálně zdůvodnit, proč jsou jednotlivé otázky součástí testu a co ověřují.

Podle nás z Učitelské platformy moderní společnost potřebuje zcela jiný koncept maturitní zkoušky, proto nemá smysl bavit se izolovaně o slohu. Možným výstupem může být obhajoba ročního projektu, schopnost prokázat dovednost prezentace i komunikace v anglickém jazyce či cokoliv jiného, co reflektuje současnou dynamiku světa. A pokud bychom měli zůstat u povinného státem kontrolovaného slohu, tak by měly zůstat opravy ve škole.

Chápu, že společnost chce mít jistotu, že se školy nesnaží kvůli penězům udržet žáky na škole i za cenu, že kvalita vzdělávání půjde dolů. To ale nevyřešíme tlakem přes plošné testování, které ovlivní budoucnost dítěte. Tím se školy proměňují na přípravky na jednotné přijímačky na střední školy nebo na maturitu, ale rozvoj a potřeby konkrétního dítěte se z celého procesu vzdělávání vytrácejí.

A to nemluvím o tom, zda současná koncepce státních maturit ověřuje u současné generace dovednost obstát v budoucnosti. Ano, diskuse o změně konceptu maturit je zcela legitimní. Nemusíme ji rušit, stát již do maturit investoval několik miliard korun. Jen se více zabývejme tím, co má ověřovat a zda odpovídá alespoň potřebám současnosti.

Role učitele se mění zásadně. Musí připravit dítě na pracovní trh, který si zatím nedokážeme představit. Jedinou jistotou je, že je to budoucnost technologická, robotizovaná a využívající umělou inteligenci. Ale ve školách se to neprojevuje.

Podle Jednoty školských informatiků splňuje minimální podmínky pro výuku informatiky (ICT) jen desetina škol. Dále v půlce června vyšla nepříliš příznivá tematická zpráva České školní inspekce (ČŠI) o informatické gramotnosti. Tu potřebujeme rozvíjet, aby dnešní žáci ve svém produktivním věku uživili společnost, která je složená převážně z budoucích důchodců.

Za největší problém proto považuji, že to nikoho neznervózňuje a neřešíme, k čemu mají dnešní školy vzdělávat a proč nevytváříme pro vzdělávání našich dětí co nejlepší podmínky.

Prokázala důsledek zanedbání technologické zajištěnosti a výuky ICT. Učitelé používají moderní technologie ve výuce málo, navíc nepříliš efektivně. Tímto způsobem nemůžeme vzdělávat pro budoucnost a přeměnit ekonomiku založenou na subdodavatelské výrobě na ekonomiku technologií a inovací.

Šetření taktéž poukázalo na velké rozdíly mezi nižšími stupni osmiletých gymnázií a druhými stupni na základních školách. Rozšiřují se tak nůžky mezi jednotlivými typy škol – a bohužel je to hlavní vzdělávací proud, který nestíhá reagovat na současné změny.

Byli bychom rádi, kdyby současný premiér věnoval stejnou pozornost vzdělávání na druhém stupni základních škol a rozvoji informatického myšlení či digitální gramotnosti jako prosazování dílen a pěstitelských prací. Dělat z dětí dělníky a rolníky se hodilo pro ekonomiku 18. století, my ale potřebujeme vzdělávat děti pro digitální věk.