Článek
Čas od času buď přes mail, anebo na sociální síti přijímám sdělení spoluobčanů, kteří nechápou, jak je možné nedůvěřovat existující státní moci. Mají vždy stejný argument: lidé přece hlasovali tak, jak hlasovali, a většina má automatickou pravdu. A jak řekl prezident zvolený těsnou většinou, občané, kteří měli jiný názor, musí pět let držet ústa.
Nejraději mám roli ďáblova advokáta. Ta vám umožní přijít na odstíny, které původce výroku, s nímž polemizujete, často nevidí. Takže dejme tomu, že většina má vždy pravdu. Pak ji tedy měla po parlamentních volbách v roce 1933 v Německu (vítěz NSDAP se 43,9 procenta). Tyto volby mj. ovlivnily fake news o tom, že Říšský sněm měl zapálit nizozemský komunista Marinus van der Lubbe. A většina pak byla v právu i po čs. volbách v roce 1946 (vítěz KSČ se 43,25 procenta). Kdo přikývl, vstoupil po únoru 1948 do vítězné strany bez problémů.
Čerstvý průzkum CVVM zde ukazuje, že shodně poklesla důvěra občanů v prezidenta, ve vládu, Sněmovnu a v Senát. Apel na držení huby a kroku zjevně nefunguje. U prezidenta respondenti sice ocenili, že je v kontaktu s občany, ale na druhou stranu zní převazující hlas, že neplní svou úlohu reprezentanta země v zahraničí a nedbá o vážnost a důstojnost svého úřadu.
Jistě, může se mýlit i tato většina. A neomylní zcela jistě nejsou ani členové senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, kteří se rovnou usnesli, že Miloš Zeman na Hradě je bezpečnostním rizikem pro republiku zde. Senátoři ale sdělili svou pozici, kterou podložili obecně známou realitou.
Názory na politiku a její představitele se časem přirozeně mění. Vládě klesla důvěra. Proč asi? Není to tím, že se tato parta sepisovačů požadavků na investice chová tak, jako by tady měla být v demisi na věčné časy a nikdy jinak?
Sněmovna s defilé poslanců ANO, SPD a KSČM, kteří pokaždé rukou společnou zabrání projednání bodů, které jsou pro ně nepříjemné, rovněž v očích voličů příliš nevzkvétá. A Senát je tradičně pro mnohé spoluobčany nepochopitelnou institucí. I když se právě teď začíná ukazovat, jak je užitečný pro povzbuzení lidí, kteří odmítají držet hubu na prezidentův příkaz.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Státní instituce a jejich představitelé zde nejsou od toho, abychom je obdivovali nebo, nedej bože, zbožňovali, protože jsou nad naše chápání. Ve svobodné společnosti se občané řídí zásadou, kterou kdysi takto tlumočil Gorbačovovi Reagan zde. Důvěřuj, ale prověřuj. A pak se zamysli.