Politika a kultura za první republiky? Kvasila v pražských klubech a kavárnách

Táflrundě předsedal známý pražský gynekolog Karel Steinbach a členila se v sekci pro pěstování tchánů (vedoucí Karel Poláček), v sekci Marcelka (vůdkyně Olga Scheinpflugová) a v nejdůležitější sekci mariášníků (řízenou Ferdinandem Peroutkou).

Byla to společnost přepestrá, protože se v ní mísila politika s literaturou a divadelnictvím. A členové?

Publicista Ferdinand Peroutka, autor monumentálního díla Budování státu, jedné z nejpozoruhodnějších kronik své doby, spisovatel a novinář Karel Poláček, nakladatel a vydavatel Julius Firt, sochař Karel Dvořák, politik Jaroslav Stránský, herec Hugo Haas, syn Masarykova životopisce Jana Herbena Prokop Herben, zakladatel kabaretu Červená sedma Jiří Červený, spisovatel Jaromír John (vlastním jménem Markalous) a další známí kulturní činitelé z okolí Hradu.

A mezi nimi jediná žena, herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová, od roku 1935 manželka Karla Čapka.

Táflrunda se pravidelně scházela dvakrát týdně. Jméno pro ni vymyslela Scheinpflugová a bylo to něco jako společné sezení u kulatého stolu. Její důležitost spočívala v tom, že členové pokaždé probírali cesty prohradní politiky, zvali pravidelně na svá sezení některé ministry, koncipovali články do Lidových novin, Přítomnosti a – hráli karty.

„Stovka červená, zelená sedma,“ křičel často vysoký, hašteřivý vůdce mariášníků Ferdinand Peroutka, a když vyhrávala Scheinpflugová, chválil ji slovy Shakespeara ze Snu noci svatojánské: „Dobře řvals, lve.“

Tuhle pochvalu pro ni vymyslel Karel Čapek. Teprve po partičce, začínající zpravidla po deváté večerní a končící ke dvanácté (Scheinpflugová často večer hrála v divadle a přicházela proto pozdě), se začaly probírat povinnosti táflrundistů, tj. politické články, přednášky, vydávání knih.

Svým způsobem byla Táflrunda pro T. G. Masaryka zpravodajcem, informátorem i vykonavatelem určitých myšlenek i záměrů. Zvlášť po nástupu Hitlera k moci v roce 1933. A také barometrem nálad české inteligence. Někdy dost nepříjemným.

Druhého prosince 1933 navštívil Táflrundu předák sociálních demokratů Rudolf Bechyně. Přišel kolem jedenácté večer. Posadil se ke stolu potaženému zeleným suknem, kde právě Poláček dokončoval jakousi soudničku, a poslouchal chmurné Peroutkovy úvahy o narůstající expanzívnosti fašismu i v ČSR. Aby náladu vylepšil, líčil poměry na statku svého syna, kde se údajně velmi dobře snášejí čeští i němečtí zaměstnanci.

Moc si ale nepomohl. V odpověď zapěl Peroutka strašlivým kohoutím hlasem: „No, oni si zpívají – Já nemám nic, ty nemáš taky nic!“ Narážel tím na tehdy populární odrhovačku, která pokračovala: „Když to dáme spolu dohromady, vyjde nám snad štěstí vstříc.“

Rozpačitý Bechyně, jak vzpomínali Steinbach a Firt, vzápětí odešel.

O rok později pozval prezident Masaryk Olgu Scheinpflugovou na Pražský hrad, „aby si popovídali o její práci, ale i o tom, jak se v té společnosti díváte na naše společenské poměry“. Olga byla polichocena, konečně ona stála u zrodu Táflrundy. Za všechno ale mohl Karel Čapek.

Olgu Čapek znal už od roku 1918 a zamiloval se do ní. Začali spolu chodit a byla to láska jako trám. K ženění se ale spisovatel neměl. Navíc jeho rodina Olgu nemilovala. Čapkova matka dokonce prohlašovala, že si Karel může vzít, koho chce, jen ne „cikánku nebo herečku“. Čapek se Olze vymlouval i na svůj zdravotní stav.

Nebyl odveden ani na vojnu kvůli dně u skoro všech obratlových kloubů v páteři. Měl nemocnou „dřevěnou páteř“ a Olze tvrdil, že právě kvůli ní se nemůže oženit. Pravda byla složitější – v roce 1920 se zamiloval do Věry Hrůzové, studentky obchodní akademie v Praze.

Olga leccos tušila a rozhodla se, že si buď spisovatele vezme, nebo odejde. Uskutečnilo se to druhé, i když zůstali přáteli.

A tak si Olga hledala vlastní svět a našla jej v založení Táflrundy. A sblížila se v ní s gynekologem Steinbachem, zvaným Kadelík. A paradoxně –¨kvůli němu si ji Čapek vzal. Spisovatel totiž strašně žárlil.

Zvlášť poté, kdy jednou Olga omylem zaměnila dopis pro Čapka se Steinbachovým. Čapek jí uraženě napsal: „Domnívám se silně, že tohle psaní nenáleží mně, nýbrž některému jinému z mnohých Karlů, nejspíš tomu porodníkovi. Byl bych mu to přímo poslal, ale živou mocí si nemohu vzpomenout na jeho jméno, mám špatnou paměť pro jména.“

To poslední nebyla pravda. Tak či tak, v červnu 1935 si Čapek Olgu vzal. Požádal ji o ruku na dovolené v rakouských Alpách v malém hotelu Gnadenwald anglicky: „Do you wish to marry me?“ (Chceš si mě vzít?)

Později to komentoval následovně: „Ptal jsem se anglicky hlavně proto, že české ,ne‘ zní mnohem tvrději než anglické ,no‘, a pak jsem doufal, že mi nebudeš rozumět.“ Rozuměla a souhlasila.

Předtím jí volný čas pohlcovala Táflrunda a její atmosféra, i když se Karel Čapek stavoval v jejím bytě v Budečské ulici na Vinohradech na kafe skoro každý den.

Táflrunda jí napravila nabourané sebevědomí. Ona sama byla autorkou podmínky, že jedinou členkou spolku bude ona. Také partnerky členů byly z klubu vyloučeny, včetně Adiny Mandlové, která žila s Haasem. Členství bylo v roce 1935 odmítnuto i Karlu Čapkovi.

Táflrunda měla členy nejen chytré, ale i cynické a zlomyslné. Někdy méně, někdy více, a zejména vůči sobě. Tak z Prokopa Herbena si nepřestávali zvlášť před hosty střílet poté, co Julius Firt objevil v tzv. pamětní knize doučovacích kurzů právnické fakulty zápis jeho otce Jana Herbena:

„Pane doktore, otec zmučený třemi hloupými syny Vám upřímně děkuje, že jste alespoň jednoho z nich dovedl k doktorátu. Doufám, že z toho republice žádná škoda nevzejde. Váš vděčný Jan Herben.“

Nešťastný Masarykův životopisec měl skutečně tři syny, kteří nevalně prospívali, a nejlépe z nich dopadl zmíněný Prokop.

Přes nesporný vliv Olgy Scheinpflugové na Táflrundu zastiňoval ji v ní Ferdinand Peroutka. Vůdce mariášníků hlásil už ve dveřích vrchnímu: „Náčiní sem!“ Nejčastějším partnerem mu byl bratr Prokopa Herbena Jan, přezdívaný Smolíček pacholíček. Za koho se totiž postavil, tomu nepadala karta.

V Marcelce zase kraloval Hugo Haas. K hlavě sekce Olze Scheinpflugové příliš milosrdný nebyl. Už v roce 1934 měla Olga potíže s levým lícním svalem a s ovládáním mrkání u levého oka (později jí tato choroba zvaná spasmus nervi facialis bude na jevišti křivit celý obličej). „Dobrosrdečný“ Haas jí před ostatními před dveřmi WC přistrčil svoji tašku se slovy: „Víš co, Olinko, teď zase ty chvilku podržíš moji tašku a já ti za to podržím oko.“

Táflrunda opravdu byla společnost nezkrotná a živelná, pro šosáka nepřijatelná.

Táflrundisté spolu trávili i Vánoce a Silvestra. Štědrý večer prožívali se svými partnery u Peroutků, Silvestra u Steinbacha. Steinbach si pochvaloval, jak se u Peroutků výborně vařilo:

„Hlavně když se Peroutka podruhé oženil, Máňa číslo dvě, jak jí říkal Poláček, tu večeři chystala už týdny předem. To byla povinná rybí polévka a potom kapr, načerno nebo sulcovaný, a potom nějaký ten jablkový závin a pilo se dobré víno, které Peroutka většinou objednal ve Společenském klubu.“

U Steinbacha se také dobře jedlo, i když Peroutka o Kadelíkovi schválně rozhlašoval, že na Silvestra „přelívá obyčejný Zierfandel do flašek od vzácných vín“.

V roce 1935 začala Táflrunda upadat. V té době omezovala svou činnost i jiná společenství. Nebezpečí fašismu a ohrožení republiky nastolovalo jiné úkoly.

Vztahy v Táflrundě se uvolňovaly. Peroutka úplně ochladl a stal se zlomyslnějším. O Steinbachovi např. rozhlašoval, že vlastní dvě stranické legitimace – sociálnědemokratickou a národněsocialistickou. Přitom Steinbach v žádné politické straně nebyl.

Nakonec se Táflrunda rozpadla úplně. Její členové měli jiné starosti. Po Mnichově začala perzekuce a v prosinci 1938 zemřel Karel Čapek. Doba byla jiná a pro Táflrundu už nebylo místo.