Staropražská útulna? Poskytuje útočiště shnilotinám všeho druhu, psal tehdy novinář

„Včera muj v opilství roztřískal všechno nádobí – jen hrnků mám za 40 krejcarů, a tak sem tady. Mám schovaný dvě koruny, aby mě vpustili dovnitř. Však je ten vožrala bude hledat,” prohlásila Anežka.

Božena vzhlédla a protahovanou pražštinou řekla závistivě: „To muj se zrovna mně líbí, když je vožralej, dyž nejni vopilej, netroufá si do obchodu. A teď je střízlivej už druhej den.“

Nemínila tím samozřejmě obchod vlastní – a rozhodně ani spořádanou návštěvu obchodu cizího… Vždyť tady před útulnou se scházeli každý večer ti podivní obyvatelé Prahy, kteří se živili všelijak, skutečně neměli v kapse víc než dvě koruny a revmatismem byli prolezlí tak, že se jim už nechtělo tlačit kosti pod mostem.

Útulna poskytovala nocleh až 130 mužům a ženám, které ne zrovna laskavě označil novinář K. L. Kukla „shnilotinami všeho druhu“. Helebrantová i Hrubá tentýž večer ještě zažily dobrodružství.

Obě výše zmíněné nešťastnice vstoupily do černé kroniky celkem náhodně. Dozorce je konečně pustil do kýžené chodby útulny a vtom Anežka za sebou spatřila svého muže Aloise, který dobře věděl, kde by ji – bývalou prostitutku z Klimentské – měl hledat.

Byl čilý, vypravil se do Novomlýnské a hned u dveří ve frontě domluvil obchod se svým sousedem – mladým pekařským pomocníkem. Ten se vydal do Prahy na vandr, měl kapsy plné dramek (cigaret), ale už dlouho neměl ženu.

Dohodli se brzy – vymění si to, čeho mají nadbytek a co oba potřebují k vzájemné spokojenosti. Jedna Anežka za 10 dramek. Vzápětí dostaly události rychlý spád. Alois, hřmotný třicátník, se protlačil k Anežce, jasně jí sdělil, co po ní požaduje, ukázal kupce a rozpoutal všeobecnou rvačku.

Anežka se totiž odmítla čehokoli zúčastnit, protože se jí ten hubenej pekařskej nelíbil. Svědkyně Božena Hrubá, která litovala, že její muž vykrádá obchody jen zřídka, uvedla později před soudem, že „Lojza potom praštil Anežku, natrhl jí hadry a pak ňák se už prali všichni“. O tom, že sama kousla sexuchtivého pekaře do ruky, už neříkala nic. Rvačka před útulnou byla hromadná a pospolitá, a nebýt strážníků a zeleného antona, skončila by těžkými škodami na zdraví.

Takhle byli protagonisté převezeni do Bartolomějské na čtyřku komisaře Drašnera, známého ze Švejka. Za rušení nočního pořádku si každý odseděl tři neděle a denní tisk se radoval. Radovali se ale i rváči. Měli na určitou dobu zajištěnou střechu nad hlavou a mizerné, ale alespoň nějaké jídlo.

Útulny i ohřívárny patřily na počátku 20. století i za první republiky neodmyslitelně k pražskému podzimu a zimě jako zelí k posvícenské huse. Řád v nich byl přibližně stejný jako ve filmu Hej rup!, jen drbátka na vši chyběla.

Ottův slovník naučný charakterizoval útulny následovně: „Asyly nazývají se v novověkém společenském zřízení ústavy, v nichž opilci, lidé chudí, bez přístřeší, útulku nebo zaopatření docházejí přístřeší. Jsou k tomu určeny, aby poskytly těmto nezaměstnaným živlům nejnutnější útulek, pokud nenaleznou přiměřeného zaměstnání, musí býti ovšem vhodnou přípravou přijímacích podmínek postaráno o to, aby je nezneužívaly osoby práce se štítící.“

Rozeznat je ovšem nebylo jednoduché.

Největší útulnou pro podezřelé živly z řad žen a mužů byla před první světovou válkou zmíněná útulna v Novomlýnské ulici. Poskytovala nocleh zvlášť v chladných měsících roku, kdy spolu s pečenými kaštany a marinovanými pomeranči zaplňovaly pražské ulice zástupy těch, kteří se neměli na noc kam vrtnout.

Jestliže za první republiky tvořilo osazenstvo útulny z velké části nekvalifikované dělnictvo a ti, kteří v čase velké hospodářské krize nemohli najít práci, před první světovou válkou, zvanou Velká, to bylo složitější. Útulenské adepty bylo možno rozdělit do tří základních skupin – nezaměstnaní, bědní, práci se vyhýbající vagabundi a žebráci a nakonec skupina nejnebezpečnější – potenciální či skuteční vrazi, zlodějové, dnes zvaní mafiáni, dříve apači.

Od přelomu století počet členů poslední skupiny stoupal a často nebylo možné rozlišit, kdo má smůlu a kdo zkrátka práci sehnat nechce. Nesentimentální rakouský řád pro zřizování útulen proto vytvořil přísný systém pravidel, na jejichž základě byl potrhaný jedinec do ráje paland a úzkých rakvovitých postelí přijímán. Někteří návštěvníci útulen byli kuriózní.

V roce 1905 dozorce v dřevěné bráně útulny držel za rameno človíčka zbědovaného, bez kabátu, čepice a s podivnou větví v ruce. Muž neměl ani doklady, ani doporučení, ani peníze, ale nocleh v Novomlýnské útulně chtěl.

„Sakra, člověče, čím jste?“ zařval na něj zaměstnanec útulny. „Umělec.“ „A jaké umění provozujete?“ „Hraju na flašinet.“ „Umělce“ tehdy zachránilo, že dozorce rozesmál. A ten jej bez úplaty vpustil.

Jeho příběh popsal lékař Josef Thomayer ve svých Paběrcích lidských figurek a trosek.

K tomu, aby byl dotyčný vpuštěn k noclehu, bylo třeba mít pracovní knížku, domovský list a potvrzení od úřadu práce, že bezdomovec nemůže najít zaměstnání. K takovému ideálnímu předložení dokumentů ovšem došlo málokdy. Často měli řemeslníci potvrzení od své odborové organizace, že jsou na vandru, a často bylo už hodně zažloutlé a nečitelné. Zdaleka ne všichni se do útulny dostali.

Útulna sice měla přibližně 130 míst ke spaní, ale leckdy i 60 lidí odešlo kvůli přeplnění s nepořízenou. Otevíralo se večer v sedm a po prohlídce dokladů následoval postup téměř vojenský: „Po dvou nastoupit! Rozepnout košile, kalhoty,“ řval dozorce.

Pikantnější byl povel pro ženy, které byly prohlíženy přednostně: „Šup sukni přes hlavu!“ Jak popisoval E. E. Kisch, výtržník a bohém, jeho známá Betty Rukavice prý vždycky dodávala: „A jaká jsem byla.“

Stálo ji to málem vykázání do rozbředlých ulic. Povel měl ale zřetelně hygienický smysl – bylo nutné zjistit, zda ženy a muži nemají cizopasníky či vyrážky. Ženy prohlížela zase žena. Nemyl se skoro nikdo.

Noc za dvě koruny nabízela k večeři polévku s chlebem. Každý či každá zpravidla ihned po přijetí lezli na kavalce s dekou a třemi polštáři, v devět už všichni spali. Měli důvod – v šest ráno budou muset vyrazit do ulic.

Nemravnosti se nekonaly, ten, kdo měl dramky nebo lahvičku s kořalkou, ji pečlivě schovával před chtivým sousedem. V útulně bylo možné spát jen 14 dnů – o kavalce byl příliš velký zájem. A lidé v ní?

„Ubohé postavy! Šedivý obraz v šedi ve světle plynové lampy. Jeden si zul boty a s bolestným výrazem ve tváři si balí zakrvácenou nohu do špinavé onuce. Nějaký mládenec s květovaným šátkem, uvázaným koketně kolem krku, položí si na koleno zrcátko a prohlíží si v něm zálibně svůj účes. Nakroutil si snad před spaním v kanále vlasy na papírky?“ zamýšlel se Kisch nad podivnými návštěvníky útulen.

Měli i svůj slovník. Oblíbené bylo vzájemné škádlení kriminálníků, když se setkali nad kavalcem: „Kdo teď bude nosit prápor na vejlety trestanců, dyž ses jim stal nevěrným?“

I bez dokladů se vždycky do útulen dostali apači – mafiáni s pestrými šátky a loveckými noži. Dozorcům leccos slíbili, ne mnohé splnili, ale přesto u nich měli oko.

Řemeslníci na vandru, kteří v Praze přespávali jen krátce, a vůbec dělníci shánějící práci se snažili útulny co nejdříve zbavit a poctivě chodili každé ráno do zprostředkovatelny práce na Staré rychtě a na Žižkově.

Zvláštní sortou mezi touto „průmyslovou rezervní armádou“ byly staré ženy a také muži bez chudinského zaopatření a s neochotou vrátit se do pastoušky v domovské obci.

Někteří lidé se k útulně dostali „jako slepý k houslím“. Ženské listy z roku 1903 popisovaly osud jisté hospodské U Dvou beránků na Františku, Blaženy Vejmelkové. Byla dost nedůtklivá, a když jí jistý muž v otrhaném kabátě v jejím špinavém podniku řekl: „Daj sem rum, nebo sou u mě svině“, vyhodila jej i se zbytkem stálých návštěvníků.

Ti pak její podnik bojkotovali, Blažena jej musela prodat a dostala se do útulny. Jiné případy byly ještě bizarnější. Za první republiky se útulny změnily v noclehárny. A právě v jedné z nich na Letné lapili v roce 1934 jistého Jaroslava Horáka, takto státního úředníka. Ukrýval se tam před zákonem.

Třicetiletému Horákovi se totiž znelíbila jeho čtyřiadvacetiletá žena Jindřiška. Proto ji utloukl sekerou, kosti roztloukl v „moždýři“, měkké části spálil v kamnech a prach vysypal do záchodu. Poté se ukrýval právě v útulně a vydával se za nezaměstnaného. Bylo po něm vyhlášeno pátrání a policie jej objevila. Byl usvědčen a oběšen. I tací lidé se objevovali v útulnách a noclehárnách.