Jaký plat mají státní úředníci? Veřejnost tápe, přestože soud rozhodl jinak

Není divu. Podle předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy stát nadstandardně platí více než 600 ředitelů odborů, vrchních ředitelů či náměstků státních institucí.

Redakce Práva se proto před dvěma týdny obrátila na celkem čtyřicet státních institucí či orgánů veřejné moci s žádostí o poskytnutí informací o letošních platech, příplatcích, řádných i mimořádných odměnách šéfů a náměstků těchto úřadů, avšak výsledek je doslova tristní.

Pětadvacet úřadů včetně všech ministerstev buď s odvoláním na Úřad na ochranu osobních údajů odmítlo na dotazy odpovědět a požadované informace neposkytlo, nebo se odvolalo na tarify, aniž by konkrétně sdělilo, v jaké třídě jsou zařazeni a jaké příplatky berou. Pět institucí vůbec nereagovalo a další tři sice odpověď slíbily, ale nedodaly.

Světlou výjimkou je sedm státem řízených organizací, které buď částečné, nebo úplné údaje o platech svých ředitelů či předsedů poslaly.

Například generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš Právu sdělil, že bere necelých 60 tisíc hrubého měsíčně, a svůj plat podrobně vysvětlil. Navíc jako jeden z mála úředníků šel příkladem a od 1. března si nechal ministerstvem kultury na vlastní žádost snížit o dvacet procent osobní příplatek, aby tak následoval své podřízené.

Se zveřejněním mzdy souhlasil i ředitel Národního divadla Ondřej Černý. Včetně příplatků za vedení a osobní ohodnocení pobírá 67,5 tisíce korun hrubého měsíčně.

Společně s nimi tak učinil bez ohledu na názor naprosté většiny kolegů také náměstek ministra spravedlnosti pro legislativu František Korbel, který se tak stal jediným takto vysoce postaveným úředníkem ministerstev, který svůj plat prozradil.

„Z utajování příjmů děláme zbytečné drama,“ poznamenal Korbel, jehož dosavadní letošní průměrný měsíční plat činí včetně všech odměn necelých 78 tisíc korun hrubého.

Právo se přitom ve svých žádostech o informace opíralo o verdikt senátu Nejvyššího správního soudu z 27. května. Ten vyhověl žalobě občana proti zlínskému magistrátu, který mu v březnu 2008 odmítl poskytnout informace o mimořádných odměnách jednoho ze zaměstnanců města.

Dotyčný občan se následně obrátil na brněnský krajský soud, ale ani u něj loni v únoru neuspěl. Vše ale změnil až květnový rozsudek NSS, který zamítavý verdikt soudců z Brna zrušil a nařídil mu o žádosti rozhodnout znovu. Přitom vydal jasné, a především závazné stanovisko, kterým se musí brněnští soudci řídit, že by měl magistrát informace poskytnout.

Nejvyšší správní soud zároveň ve svém verdiktu vyslovil i zcela zásadní obecný právní názor, podle kterého jsou všichni zaměstnanci veřejné správy „příjemci veřejných prostředků“.

A co je nejdůležitější, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků jsou „základní osobní údaje“, které ve spojení se jménem a příjmením dotyčného pracovníka musí požadovaný orgán veřejné moci poskytnout.

Jenže jakkoli je tento verdikt jednoznačný a srozumitelný, státní úřady si s jeho závěry a dopady hlavu rozhodně příliš nelámaly. A podle zjištění Práva se především zástupci ministerstev dopředu domluvili na společném postupu při odpovědích na žádosti redakce, tedy že informace o platech a odměnách nesdělí.

„Naši náměstci byli velmi pro to, abychom vám ty informace o platech a odměnách poskytli. Rádi by totiž věděli, kolik mají náměstci na jiných ministerstvech. Ale v rámci kolegiality s ostatními úřady jsme to nakonec zamítli,“ přiznal Právu pod příslibem anonymity mluvčí jednoho z českých ministerstev.

Kdo vůbec nereagoval:

Lesy ČR, Státní fond životního prostředí, Státní fond dopravní infrastruktury, Czechinvest, Úřad pro zahraniční styky a informace

Kdo odpověď slíbil, ale neposlal:

Hasičský záchranný sbor ČR, Generální ředitelství cel, Akademie věd

Kdo odpověděl, ale odmítl informace poskytnout (nebo odkázal na zákonné tabulky):

Úřad vlády, ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo financí, ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo školství, ministerstvo dopravy, ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo pro místní rozvoj, ministerstvo životního prostředí, ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo obrany a Armáda ČR, ministerstvo zemědělství, ministerstvo kultury, Policejní prezidium, Bezpečnostní informační služba, Vězeňská služba ČR, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, České dráhy, Ředitelství silnic a dálnic, Národní bezpečnostní úřad, Cermat, Pozemkový fond, Národní památkový ústav

Kdo informace poskytl (zcela nebo zčásti):

Úřad pro ochranu osobních údajů, Nejvyšší kontrolní úřad, Ústav pro studium totalitních režimů, Národní knihovna Praha, Národní divadlo, Národní muzeum, Národní galerie

Ve svých zamítavých stanoviscích navíc používala drtivá většina veřejných institucí stejné dva hlavní argumenty, a dokonce i slovo od slova totožné věty.

„Rozsudek Nejvyššího správního soudu není pravomocný (věc vrátil soudu prvního stupně). Ministerstvo se proto řídí stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) z června 2011, podle kterého tyto informace nemůžeme poskytnout, jelikož by to bylo v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů, a hrozila by nám tak od ÚOOÚ finanční sankce,“ psala Právu víceméně v takovémto duchu ministerstva i další orgány veřejné moci.

A skutečně, ÚOOÚ vydal počátkem června stanovisko, ve kterém naprosto nesouhlasí s verdiktem Nejvyššího správního soudu, a navíc hrozí těm, kdo platy a odměny svých státních zaměstnanců poskytnou, vysokými pokutami.

„Úřad je přesvědčen, že výklad podaný NSS v dané kauze správný není a může ho rozšířený senát v další obdobné věci zvrátit,“ sdělila následně i Právu ve své odpovědi mluvčí ÚOOÚ Hana Štěpánková.

Zároveň doplnila, že v českém právním řádu nemají rozhodnutí soudů precedentní povahu, závazná jsou prý pouze v konkrétní kauze.

Avšak ani ona, ani ministerstva či další úřady by se svými hlavními argumenty rozhodně nepochodily u jednoho z největších českých odborníků na správní právo a zároveň předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy.

„Přestože se v rozsudku hovoří o jedné konkrétní kauze, je obecně závazný pro všechny orgány veřejné moci. A tyto orgány měly informace na základě vaší žádosti poskytnout,“ uvedl jednoznačně Baxa. Navíc rozsudek je podle něj pravomocný v okamžiku, kdy je doručen oběma stranám sporu, nikoli v době, kdy jej znovu budou projednávat nižší soudy.

Nelze podle něj ani spekulovat o tom, že by byl názor NSS nějak zvrácen.

Baxa rovněž upozornil, že NSS ve svém verdiktu zohlednil i zákon o ochraně osobních údajů, a tudíž odmítl, že by rozsudek byl v jeho rozporu, jak tvrdí ÚOOÚ.

Jenže když úřady informace občanovi ani novináři neposkytnou, žádné sankce jim nehrozí. Jedinou možností, jak se k výši platů a odměn dostat, je správní žaloba na tyto instituce, kterou by následně řešil i sám Nejvyšší správní soud. A jeho názor je již z výše řečeného daný.

Největším paradoxem je fakt, že jednou ze státních institucí, která Právu alespoň částečně vyhověla a poskytla informace o platech svých šéfů, je sám Úřad pro ochranu osobních údajů.

Mluvčí Štěpánková sice napsala, že dotazy Práva nebudou zodpovězeny, nicméně zároveň uvedla, že lze sdělit informace o konkrétní výši platů u předsedy a inspektorů ÚOOÚ. Tudíž pouze neupřesnila, jaké berou tamní zaměstnanci odměny.

Jen pro zajímavost, předseda tohoto úřadu Igor Němec má podle zákona daný plat ve výši téměř 150 tisíc korun hrubého včetně náhrad, inspektoři přes 94 tisíc.