Sexuolog Jaroslav Zvěřina: Dekadence autosexuálů

Její rande vypadá následovně: Zapálí si někde v soukromí svíčku, oblékne si hezké šaty, dá něco dobrého k jídlu a pak se mazlí sama se sebou. A jak v jejím pojetí vypadá skvělý sex? Stoupne si nahá před zrcadlo, pustí romantickou hudbu a masturbuje před ním.

Ghia, třicátnice kyprých tvarů, byla prý jako dítě zmatená z toho, že se tak moc líbí sama sobě a přitahuje se. Což se nedalo říct o jejím okolí, kterému připadala trochu moc při těle. To ji trápilo a měla kvůli tomu nízké sebevědomí.

Teprve po absolvování vysoké školy (2013) si prý uvědomila, že bude podle všeho autosexuálka. A ulevilo se jí, když konečně mohla pojmenovat svoji sexualitu. „Miluji se pro svoji jedinečnost, kreativitu a krásu,“ tvrdí. A uvažuje o svatbě. Sama se sebou, samozřejmě.

Ve své lékařské praxi jsem se opakovaně setkal s muži i ženami, kteří si úplně vystačí sami se sebou. Dnes tvoří část lidí, kterým se líbí životní styl označovaný jako single. Na rozdíl od běžných single jsou tito autosexuální jedinci narcisticky zahledění sami do sebe. A to způsobem, který můžeme označit jako chorobný.

Projevuje se to řadou rysů. Často je sexuálně vzruší třeba to, že si představí své vlastní tělo a jeho intimní partie. Tito lidé, kteří teď mohou používat módní název autosexuálové, tvrdí, že si i v sexu úplně vystačí sami se sebou. Ale podobně to prý mají také v jiných oblastech života.

Bohužel se u nich často setkávám s tím, že nemají a nikdy neměli ani tu nejjednodušší schopnost romanticky se do někoho zamilovávat. Jejich způsob myšlení a chování budí dojem toho, čemu v klinických popisech říkáme autismus.

Charakteristické je pro ně, že se tento autismus soustřeďuje hlavně na oblast partnerského sexu. Příznačné je rovněž to, že tito muži i ženy nechápou sexualitu jako partnerskou záležitost.

Někdy dovedou sexuologům nebo svému okolí dlouze vyprávět o tom, jak by chtěli založit rodinu a mít kupu dětí. Nikdy však nedokázali se svým partnerem, obvykle jen teoretickým, navázat něco, co bychom mohli označit jako citový vztah.

Typické se pro ně jeví i to, že své narcistické vlastnosti nechápou jako něco negativního. A pokud jde o jejich erotický autismus, často si ho vysvětlují nepřízní osudu, smůlou ve výběru partnerů nebo přátel atd.

Těchto autosexuálně smýšlejících jedinců, kteří praktikují téměř výlučně autoerotiku, v moderní společnosti přibývá. Součástí jejich poruchy bývá obvykle i to, že je svérázný způsob života nijak výrazně nedeprimuje.

A pokud díky osudovým náhodám přece jenom založí rodinu, chovají se ke svému okolí sobecky a citově chladně. Partnerský sex je brzy začne nudit. Změnu však nehledají v nových intimních vztazích. Spíš si své erotické zážitky zpestřují pomocí pornografie.

I když je pravda, že část z nich i pomocí trestné činnosti. Opakovaně jsem se setkal s citově chladnými autosexuály, kteří se dopouštěli různých sexuálních deliktů, a to zejména s dětmi nebo s mladistvými. Většinou nešlo o muže, kteří by byli pedofilní. Neměli k dětem žádný vztah. Používali je jen jako objekty, se kterými mohli snadno manipulovat.

Autoerotika, a tedy také „autosexualita“, provází lidstvo od nepaměti. Ovšem snahy udělat z autosexuality regulérní životní styl nebo i určitou filozofii mi připadají naprosto zcestné. A je přitom lhostejné, jestli se jejich propagátoři budou zaklínat obhajobou práv na individuální svobodu či takzvanou korektností anebo jinými myšlenkami.

I kdybychom připustili, že autosexualita může být projevem jakéhosi tvořivého lidského ducha, je jasné, že ten duch zůstal zcela zahleděný do sebe sama.

A to nemluvím o nejdůležitější věci: je v rozporu s naší biologickou, a tedy i sexuální přirozeností, kterou těžko podřídíme nějakým nesmyslně vyspekulovaným nápadům.

Kdyby jevy, jako je třeba autosexualita, nebyly medializované, zejména na internetu a sociálních sítích, mohli bychom nad nimi mávnout rukou a brát je jako soukromou záležitost těch lidí, kterých se týkají. Jenže tak jednoduché to bohužel není.

Do sebe uzavření autosexuálové jsou jedním z mnoha signálů dekadence současné společnosti. Tito lidé obvykle nedokážou vytvářet trvalé partnerské vztahy, a tedy ani rodiny. Ty ještě nepřestaly být základním stavebním kamenem každé normální společnosti.

Nedávno jsem se dočetl, že existují ženy, které si nepřejí rodit děti, protože by tím ve svých důsledcích přispívaly k poškozování životního prostředí na matičce Zemi. Pro ně by mohla být autosexualita logickým řešením. Ani tohle však nemůžeme vydávat za nějakou společenskou revoluci nebo snad pokrok. Jde o jednoznačný mentální defekt, který se někdo snaží za pokrok jen vydávat.