Michal Isteník alias výčepní Eda: V Mostě nám bylo dobře

„Režisér Honza Prušinovský mi poslal první čtyři díly a já to četl ve vlaku cestou z nějakého natáčení. Seděl jsem v tichém oddíle, ale neustále mě někdo okřikoval, protože jsem se strašně nahlas smál, moc mě to bavilo. Zároveň mi běželo hlavou, že jestli tohle má jít na veřejnoprávní televizi v pondělí v devět večer, vzbudí to velký rozruch. A když jsem se podíval na obsazení, bylo mi jasné, že se té nekorektnosti a vulgarizmům bránit nebudeme, spíš naopak.

Okamžitě jsem si začal představovat, jak může to, co už je ve scénáři dáno, ještě nabobtnat. Trochu jsem z toho měl i obavu, ale ta pak na natáčení rychle vymizela.“

Ano. Honza Prušinovský pak ještě něco promýšlel prohodit, ale Eda mi nakonec zůstal. Psal jsem mu rovnou z toho vlaku: Honzo, to snad nemyslíš vážně, že bych já hrál toho Edu, to hovado!

Honza mi odepsal: Míšo, buď v klidu, prostě vypustíme džina z lahve. A přesně to jsme udělali. Když se na Most! teď dívám, vlastně se nepoznávám. Eda je úplně jiný člověk než já.

Ten mi přišili v maskérně Lukáš Král, Martin Větrovec a Miládka Marková. Nosil jsem ho skoro půl roku.

Strašně. Sebevědomí mi nepřidal. V podstatě jsem strávil půl roku v čepici. Snažil jsem se účes maskovat a v divadle jsem hodně věcí musel hrát v paruce. Třeba do dobových věcí ze 30. let minulého století se takový účes úplně nehodí.

Eda je role, která má pro herce strašně zajímavý vývoj. Zprvu s jeho světonázorem nemůže otřást vůbec nic. Během čtyř, pěti dílů přijde úplně o všechno. O přátele, lásku, ani to pivo už neumí natočit, až úplně ztratí identitu, sebe sama.

Proto se začne častěji obracet k Bohu, ale stejně vůbec neví, co se sebou má dělat. Nakonec zjistí, že poskládat se dílek po dílku může jen tehdy, když si přizná a přijme změny v něm samém i v okolí… V tom je ta role krásná.

A zamilovat se do transsexuála? S tím jsem problém neměl, Dáša je žena. Tečka. Navíc, Erika Stárková je moje spolužačka z JAMU. Známe se dobře už od dvaceti let.

S transsexualitou obecně žádný problém nemám, mám dvě kamarádky, které jsem poznal jako kamarády, takže o tom tématu něco vím. Vím, jaké jsou motivace, jaký je ten přerod, jak dlouho to trvá a jak se s ním vyrovnává okolí.

Tehdy ještě ne nějakou osobní zkušeností. Nechci to srovnávat, to by nebylo fér, ale teď už možná rozumím tomu, co to znamená vyhořet – ztratit chuť a motivaci k práci, o kterých jste si mysleli, že vás nikdy neopustí.

Asi ano. Všichni kolem mi říkali: Uber, nebo vyhoříš. Ale myslím, že už je vše zpátky a na dobré cestě.

Ano, na základní škole jsem patřil k třídním šaškům. Ale na gymplu už jsem byl klidnější. Sice jsem byl vždy v nějaké partě a srandu nikdy nezkazím, ale nebyl jsem vůdce.

Hrál jsem fotbal, nejprve v Novém Strašecí, kde jsem vyrůstal, a posléze za Kladno, ostatně jako všichni Isteníci. Fotbal mě bavil a divadlo mě nepřitahovalo ani nezajímalo. Pak jsem ze zdravotních důvodů musel fotbalu nechat.

Čas, kterého jsem měl najednou strašně moc, jsem potřeboval něčím zaplnit. Můj spolužák a kamarád z gymnázia mě přitáhl do dramaťáku. Přemluvil mě, ať se tam jdu aspoň podívat, že potřebují kluky, protože on je tam skoro sám, jinak samé holky.

Právě, takže jsem si řekl, že jestli tam jsou holky, za zkoušku nic nedám. Od prvního dne, kdy jsem tam vešel, jsem věděl, že tohle chci dělat. Bylo to okamžité okouzlení a rozhodnutí.

Bylo mi šestnáct a nepochyboval jsem o tom, že herectví půjdu studovat. Věnoval jsem mu od té doby dost energie, všechen volný čas. Takže šok, když jsem se nedostal na DAMU, byl ohromný. Vůbec jsem nevěděl, co se životem.

Měl jsem nabídku dělat kulisáka do Divadla Komedie, ale moje maminka mě přesvědčila, ať jdu ještě studovat, a já se přihlásil na poslední chvíli na historii do Ústí nad Labem. Tam jsem strávil rok na pajdáku, za rok jsem se pokusil znovu o DAMU, opět jsem se nedostal, ale zkusil jsem i JAMU a tam to vyšlo. Přesunul jsem se do Brna, a už tu zůstal.

První reakce byla: Míšo, nechceš vystudovat něco normálního a herectví dělat jako koníčka? Mám však fantastické rodiče. Vždy, když věděli, že se chci něčemu skutečně věnovat, podpořili mě.

Podporovali mě na divadle i na škole. Tam jsem měl období, kdy jsem musel přerušit studium z důvodů názorových neshod s pedagogem. Tehdy mě taky podpořili, i když věděli, že to bude zase stát víc peněz. Jsem jim vděčný, protože nebýt jejich podpory, nikdy bych nedostudoval, nestal se hercem atd.

Nejsem konfliktní typ a na Mostu! k žádným zásadním konfliktům nedocházelo, sešel se výborný štáb. Všichni na sebe byli milí a nic nebyl problém. Byla tam výborná parta, protože Honza Prušinovský má dar shromáždit kolem sebe lidi, kteří dokážou pracovat spolu a dostředivě…

Což je u tak velkého projektu nesmírně důležité. Třeba jeho spolupráce s kameramanem Petrem Koblovským byla výborná. Přestože jsou oba silné osobnosti, nepamatuju se, že by na place byl výraznější problém.

A to samé v herecké partě. Velmi jsme se na sebe těšili, nás pět chlapů, co posedávají v Severce, a Erika, Dominika, vlastně všichni. Bylo to krásné natáčení.

Já měl spíš dojem, že my zapadli k němu. Zdeněk je úkaz. Ačkoli jsme si s Martinem Hofmannem při natáčení říkali, že už teď má Zdenda zajímavější filmografii než my oba dohromady, teprve Most! z něj udělá opravdovou hvězdu.

Je neuvěřitelně autentický a kamera ho má ráda – je to snědý Clark Gable. Navíc je příjemný kolega, je s ním prča a svými improvizacemi vás neustále drží na špičkách.

Bylo pár těžších, třeba ty davové, přímo v Severce, v závodech, v Chanově. Sladit lidi dohromady vyžadovalo trpělivost. Byly však i momenty, kdy jsme museli přerušit natáčení, protože jsme se prostě potřebovali vysmát.

Jednu scénu s Martinem v kuchyni jsem téměř vůbec nebyl schopný natočit. Prušinovský chtěl rozhovor dvou velkých tvrďáků jako z westernu. Takže se sejdou k dialogu české mutace Clinta Eastwooda a Gena Hackmana. V Severce, v kuchyni. To bylo něco tak absurdního, že jsem se obával, jestli vůbec vznikl nějaký záběr, ve kterém není žádné cuknutí koutků.

Musím říct jednu věc – dost lidí se mě teď ptá na problematiku Mostecka. Já nejsem odborník na sociální problematiku severních Čech, jsem především interpret a pracoval jsem s tématy scenáristy a režiséra. Téma, které jsem přinesl já, to už byl jen takový drobný přídavek.

Most je hodně specifické místo. Myslím, že to, co je zachyceno v seriálu, není zas tak přehnané. Jistě, počítá se s komediální nadsázkou a jistou uměleckou licencí, jinak by to lidi nebavilo, ale není to daleko od pravdy.

Občas jsme zašli na pivo a bavili se s místními lidmi o jejich životě v Mostě. O obchodě s chudobou, o nepovedené integraci nepřizpůsobivých do společnosti, o rasové segregaci, která, jakkoli mě děsila, místním přijde jako přirozený obranný mechanizmus, o realitním trhu, kde nemovitosti absolutně ztrácí hodnotu podle toho, koho máte za souseda, o kriminalitě. Problémů je tam hodně a týkají se všech skupin obyvatel.

Na druhou stranu mě velmi překvapilo, jak město vypadá. Mezi obrovskými nevzhlednými baráky z éry socialistického realismu je velkoryse mnoho prostoru, všechno zelené, každý trávník upravený, na zemi nenajdete vajgl.

Dělali jsme si srandu, že bodejť by nebylo čisté, když je tu tolik lidí na veřejně prospěšných pracích. (směje se) Bylo nám tam dobře, žili jsme tam s přestávkami čtyři měsíce.

Nejbližší je mi tragikomedie, když se míchá komedie i tragika.

Naprosto. Mám k nim blízko. Na mojí fyziognomii je také vidět, že tam asi nějaké předky mám. Mám blízko k ruské literatuře a moc rád mám ruskou dramatiku. Ať už jsem se zatím setkal s Čechovem, Gogolem, Gončarovem, nebo Šukšinem, vždycky to pro mě byl nádherný herecký zážitek.

Já vím, kam tím míříte. Hráli jsme v Městském divadle Brno Těžkou Barboru a já měl roli, co původně hrál Jan Werich. Nechtěli jsme se pouštět do forbín, jak je hráli s Jiřím Voskovcem a později s Miroslavem Horníčkem. Zvolili jsme jinou cestu.

Napsali jsme si forbíny vlastní, ve kterých jsem se stylizoval do stárnoucího Jana Wericha. A moc jsem si to užíval, opíral se o portál, moc toho nenachodil, improvizoval, trousil moudra. Byla to odpočinková role, jedna z mých nejoblíbenějších.

Ted už méně a méně, ale chtěl bych se k tomu co nejdřív vrátit. Dřív jsem psal hodně, samozřejmě hlavně do šuplíku, ale napsal jsem i dvě divadelní hry, které se uvedly v Buranteatru.

Psal jsem i kabarety pro Městské divadlo Brno, pomáhám s jedním sitcomem, který je momentálně ve výrobě. Takže jako autor se realizuju rád a poslední dobou mi to trochu chybí, potřebuju i jinou tvůrčí činnost než jen stát na jevišti.

Výborně se to doplňuje. Co se dělá v Buranu, by se nikdy nemohlo dělat v Městském divadle a naopak. Je to výborná symbióza a skvělý herecký trénink. Což je situace všech, kteří jsme tam tak nějak od počátků. Inu, stárneme, jsou tu děti, hypotéky, ambice…

Věci, které děláme jenom z lásky a bez honoráře, se musí někdy trochu odsunout na vedlejší kolej.

Nikdy neříkej nikdy, ale už mě odsud asi nikdo nedostane. Jsem naturalizovaný Brňák, jsem tu doma.

Fotbalista z něj myslím nebude, i když se dědeček snaží a kupuje mu balony. Bude opravář praček, možná kuchař. Nebo speleolog. Někdy mám dojem, že ho láká spekulativní archeologie nebo petrochemický průmysl.

Už jsem na něm vypozoroval i určité umělecké sklony. Zatím to vypadá, že by to mohl být muzikant.

Že odpremiéruji Annu Kareninu a potom začnu zkoušet Valmonta v Nebezpečných vztazích. Myslím, že je odvážné obsadit mě do takové role, nejsem vizáží don Juan.

Na jaře a v létě se těším do Prahy na Hrad, kde bych měl účinkovat v Letních shakespearovských slavnostech…

Nejvíc se synem. To je největší relax. Syn a divadlo, na víc není čas. A taky se snažím spát, co to jde.

Ne, to se nestává. Ale poznávají mě. Myslel jsem si, že když mám brýle, jiný účes a zhubl jsem, zůstanu anonymní.