Článek
Jak jste se k roli Dáši dostala?
Zavolala mi Zuzana Povýšilová z castingu. Hodně jezdí po divadlech a pamatovala si mě ještě z Brna z HaDivadla. V Mostu! nás odtud hraje víc, nejedná se o lokální pražskou záležitost.
Věděla jsem jen zhruba, o čem celý seriál bude, ale zaujala mě už samotná informace, že budu hrát muže předělaného na ženu. Nadchlo mě, že se jde s těmito tématy konečně ven.
Jako Pavel – Dáša ze seriálu Most! zaujala bez rozdílu muže i ženy. Působí totiž zcela opravdově.
Bonusem bylo příjemné natáčení, Jan Prušinovský má dar přitahovat fajn lidi a měl jasnou představu, co ode mne chce. Zdůrazňoval, ať jsem sama za sebe, ať nepřehrávám, ale jsem co nejženštější. Protože transgender jsou psychikou i energií vlastně ženy (nebo muži), jen narozené a uvězněné v nesprávném těle.
Pouze výjimečně mi dal pokyn, abych se chovala malinko jako chlap – chůzí, slovníkem. A aby byla moje postava věrohodná, předaboval mě Honza Cina.
Jak jste se připravovala, znáte osobně někoho takového?
Nejdřív jsem měla trochu strach, aby nevznikla karikatura, abych neurazila nikoho z lidí, kteří tou náročnou transformací prošli. Zavolala jsem kamarádce, která ji absolvovala – a nikdo nepozná, že kdysi byla muž. Naopak se od ní učím, chová se noblesně, jako pravá dáma. Ta pro mě byla klíčem k postavě.
Také jsem si pustila pár filmů a pozorovala na Facebooku a YouTube tuto specifickou komunitu. Takže věřím, že jsem Dášu pochopila. Každopádně mě bavila a měla můj obdiv. Vážím si toho, že jsem dostala příležitost nahlédnout do jejího života. Najednou si uvědomíte, jaké kvality jako žena máte – a začnete si je naplno s pokorou užívat.
Transgender k tomu musí projít dlouhou cestou plnou bolesti. Často si nejdřív myslí, že jsou homosexuálové, a zkoušejí žít s partnerem. Pak si uvědomí zálibu v převlékání do ženských šatů a vystupují v travesti show. Ale obvykle zjistí, že to nestačí, takže se nakonec rozhodnou pro náročnou operaci.
Většinou se pak odstěhují do jiného města, aby měli novou identitu. Moje postava to má těžší, protože se vrátila domů, do Mostu. V tom vidím její obrovskou sílu: chce mít právo žít se svou rodinou, stýkat se se stejnými přáteli, pracovat jako ostatní...
Doufám, že díky Dáše seberou diváci v podobné situaci odvahu to také zkusit. Je důležité o těchto věcech hovořit, byť odlehčenou formou. Ale humor ještě nikoho nezabil.
Vaše postava si ovšem vytrpí své…
Samozřejmě málokdo z okolí to dokáže přijmout, určitě ne hned. Po prvních čtyřech dílech, vyprávěných víc přes jejího bratra, kterého hraje Martin Hofmann, mimochodem během natáčení úžasný parťák, jako skutečný bratr, navíc mě hodně naučil, převezme iniciativu právě energická Dáša.
Nechci prozrazovat, jak to s ní dopadne. Setká se s nenávistí, marně shání zaměstnání, až jí pomůže její bývalý šéf v autoservisu. Další problém pro transsexuály, tak se jmenují po přeoperování, nastává, když se zamilují a mají první fyzický kontakt. Často řeší, kdy a jak přiznat pravdu. Ani Dášu neminou první lásky…
Maryša v brněnském HADivadle v roce 2015.
Máte už nějaké reakce od kamarádů, od diváků?
Je to typ seriálu, který lidi buď přijmou, nebo odsoudí, střední cesta neexistuje. Což je super, obě varianty jsou úžasné, každý si vezme, co potřebuje. Já dostávám zatím kupodivu jen pozitivní reakce. Těším se na ohlasy těch, kdo transformací prošli doopravdy, i na případné debaty a setkání.
Jak se vůbec holka z Nového Města na Moravě dostane k herectví?
Pocházím z rodiny s česko-slovensko-rakouskými kořeny, máma je učitelka jazyků a dějepisu, táta učil tělocvik a brannou výchovu, dnes podniká v cyklistice. Jako první k nám začal dovážet nejlepší ráfky a dělá i svoje kola.
Celá rodina jsme hodně sportovní, Vysočina, kde jsem vyrůstala ve Žďáru nad Sázavou, k tomu přímo vybízí. V zimě jsme vytáhli brusle, běžky a sjezdovky, v létě kola – starší sestra Lenka se stala dokonce mistryní České republiky v dráhové cyklistice.
Já jsem dlouho působila spíš jako kluk, nosila jsem montérky, lezla po stromech a po skalách, neustále lítala s klukama. Maminka pochopila, že aby se mnou vydrželi, musí mě zaměstnat. Nastrkala mě do všemožných kroužků – chodila jsem na klavír, flétnu, tancovala. A stala jsem se pro změnu mistryní republiky ve sportovním aerobiku.
V devítce jsem byla zoufalá, věděla jsem, že na gymplu nevydržím sedět v lavici a učit se matematiku nebo zeměpis. Tak mě sestra přihlásila na konzervatoř do Brna.
Z ničeho nic?
No, babička byla učitelka klavíru a hrála ochotnické divadlo, táta hraje na klavír i kytaru a umí neuvěřitelně bavit lidi, takže jsme jezdili všude možně k ohni, hráli a zpívali. Odtud jsem asi získala kousek kumštýřského genu. A chytla se ho…
Ke zkouškám mě připravovala fantastická Simona Stašová, poznala jsem ji náhodou na akci Sportem proti drogám, kterou pořádala moje teta, a já si díky ní ujasnila, že opravdu chci být herečka.
Z inscenace Pusťte Donnu k maturitě (vlevo Kamila Trnková)
V Brně jsem bydlela nejdřív u přátel mých rodičů, abych moc nezvlčila. Období konzervatoře bylo krásné, i když idealistické představy, se budu na škole jen bavit, tančit a zpívat, vzaly brzy za své.
Nejvíc mě oslovila pedagožka Marianna Štěpitová-Klaučo, kterou zajímala židovská témata. Nastudovala s námi představení, kdysi ho hráli vězni, aby vůbec mohli přežít.
Účinkovali jsme s ním v Terezíně a v synagogách a naproti nám seděli ti stařečkové a stařenky, kteří přečkali holocaust. Ani netleskali, jen plakali. Bylo to velmi působivé a já pochopila, že umění může zprostředkovat silná témata, může mít hluboké poslání.
Následovala studia na JAMU, jak na tu etapu vzpomínáte?
Jako na jeden veliký mejdan. Musím vzpomenout Modrý nonstop v Brně, to je prostě rarita! Jako studenti jsme tam seděli do sedmi ráno a pak šli rovnou na akrobacii. Dodnes nevím, jak jsme to přežili, já občas s nějakým úrazem. Všechny drobné jsme házeli do automatu na muziku a vyřvávali Navarovou, Nohavicu a The Doors…
Od prváku jsem přitom hostovala v divadlech a od čtvrťáku byla v angažmá Národního divadla Brno, kde šéfovala Dora Viceníková s Petrem Štědroněm, kteří teď jsou v pražském Divadle Na zábradlí. K tomu jsem si přivydělávala jako pokojská a uklízečka, v dabingu a v rádiu.
Řádku let jste pak rostla na krásných rolích v HaDivadle.
Beru ho jako zlatý klenot Moravy, vychovávající dnes známé herce: Pepu Poláška, Pavla Lišku, Marka Daniela, Cyrila Drozdu...
Já se tam učila znovu hrát, protože je to malý prostor. Z pozlaceného portálu Národního divadla jsem byla zvyklá posílat emoce až do čtvrtého pořadí a oháněla se velkými gesty. Šéf HaDivadla Marián Amsler po mně chtěl pravý opak: totální minimalismus.
Energická jsem po mamince a určitě v sobě mám jako každá žena sílu, kterou se učím používat. Ale když něco chci, nejdu přes mrtvoly, spíš sleduji intuici, kam mě táhne srdce.
Nejraději vzpomínám na Maryšu, která vyhrála jako inscenace roku a mě nominovali na cenu divadelní kritiky. Byl to navíc tehdy můj sen – silná hrdinka, která se zapře a bojuje, ač jde ve výsledku proti sobě.
Dnes už jsem jinde, stejně jako v reálném životě procházím různými obdobími. A věřím, že si mě vždycky najde ta správná role. Čím jsem starší, nelákají mě už tolik dramatické Antigony, běhající po jevišti celé od krve. Baví mě ukazovat pozitivní ženské postavy, které dávají lásku a rodinu.
V osobním životě vás potkala nějaká dramata?
Samozřejmě, několik! Je to přirozený proces, koloběh. Ale právě ty momenty, kdy nevíte kudy kam, vás posouvají z místa. Ať už se jedná o partnerské vztahy, nebo nečekanou nemoc. Měla jsem vždy dlouhodobější lásky, teď jsem samostatná jednotka – a je to tak v pořádku.
Nejdrsnější zvrat jsem prožila před třemi lety: těžce jsem onemocněla se štítnou žlázou a rok se dávala dohromady. Přišla jsem i o hlas, což je pro herce stresující. Takže jsem se musela zastavit, bylo to období meditace a transformace.
Uvědomila jsem si, že jsem v běhu zapomínala na sebe. Vstávat každé ráno v šest na natáčení, k tomu zájezdy s divadlem atd. bylo vražedné. Teď se snažím dávat větší pozor, hodně odpočívat, dobře jíst, být pozitivní a vybírat si jen ty příjemné postavy. Ono to opravdu souvisí, když jdete z depky do depky, musí se vás to vnitřně dotknout.
Dnes zase sršíte energií!
Díky. Rozhodně jsem neseděla a nebrečela. Byla to makačka, znovu jsem se učila mluvit, prodělala jsem celkový restart, ale brala jsem to jako obrovský dar. Jako zdvižený prst, kdosi shůry mi poklepal na rameno a řekl: zastav se, buď tím, kým skutečně jsi, a měj se ráda!
Moc mi pomohla rodina, hlavně sestra Lenka a její muž – herec Václav Neužil, u nichž na Vinohradech jsem tehdy bydlela. Vzali si mě pod křídla.
Stále aktuální Žítkovské bohyně v Divadle pod Palmovkou.
Proč jste vlastně přesídlila z Brna do Prahy, kvůli hereckým příležitostem?
Po patnácti letech v Brně jsem cítila, že se potřebuju posunout dál. Navíc můj tehdejší partner se stěhoval do Prahy, což byl motiv i pro mne: spontánně, ze dne na den jsem dala výpověď v HaDivadle a bez představy, co bude, jsem se tu objevila s kufry. Nikdo na mě samozřejmě nebyl zvědavý, i když jsem obvolala různá divadla.
Zachránil mě kamarád Václav Jiráček, který hrál Jánošíka a vlastní restauraci a kavárnu Nahoře a Dole – dělala jsem u něj rok barmanku. Bylo to takové moje punkové období. Sem tam jsem natočila reklamu nebo se mihla v seriálu…
Jak jste se aklimatizovala v Praze? A nemají vám to Brňáci za zlé?
Hodně kamarádů se přesunulo také, takže mi to nikdo nevyčítá a ani na to nemá právo. A já se tam ráda vracím...
Praha je nádherné kosmopolitní město s rychlou energií a zároveň dostatkem přírody. Přesto jsem si před půl rokem pronajala domeček za městem, což vyhovuje i mé fence Angele, kterou jsem před třinácti lety našla v italském Monte Sant´ Angelu. Hned vedle bydlí kamarádka a další herci, ráno mě budí ptáci, paráda.
Jediné, co v Praze postrádám, je větší otevřenost vůči cizincům, pro které představuje doslova magnet. Bylo by fajn naučit se vnímat, že jsme všichni společně na téhle planetě a že i my můžeme z cizinců čerpat a obohacovat se jejich kulturou. Jakýkoliv rasismus mi vadí.
Se sestrou Lenkou,když byly ještě děti.
My Češi jsme citliví na jakoukoliv jinakost, vybočení, ať už v otázce migrantů nebo jiných menšin. Proto je třeba o nich mluvit. Tím se vracím k seriálu Most! Setkala jste se už dřív během své herecké dráhy s otázkou jiné sexuální orientace?
Dokonce víckrát, vyskytuje se v umění celkem často. S Divadlem LETÍ hrajeme v pražské VILE Štvanice německý titul Small Town Boy o tom, jak jsou dnes vnímáni homosexuálové. Představení doprovázím i hudebně, naživo hraju a zpívám.
Lesbické téma se objevilo třeba i v představení brněnského Národního divadla Služky. Taky jsem uváděla v Brně homosexuální festival. A kvůli Mostu! jsem vystupovala i v travesti show, úžasný zážitek. Mám mezi těmito lidmi spoustu přátel…
Ale nejvíc teď hraju v Divadle pod Palmovkou. Vedle komedie Pusťte Donnu k maturitě! tu mám roli v Žítkovských bohyních, kde opět obstarávám hudební doprovod.
V retro stylu. Se sestrou Lenkou i s jejím malým synkem.
Nakolik slyšíte na alternativní témata, léčitelství, hádání budoucnosti?
Jsem sice racionální – v momentě, kdy to vyžaduje situace, stojím nohama pevně na zemi –, ale rozhoduji se spíš srdcem. Téma „bohyní“ a ženské síly je mi velmi blízké.
Měla jsem partnera, který žil přímo na Žítkové, kopaničářské obci na Uherskohradišťsku, takže jsem se byla podívat i v domě, kde hlavní postava Surmena z Žítkovských bohyň bydlela. Je to nádherný, zvláštní kraj.
Věřím všemu, co tam tehdy ženy dělaly, věřím, že každá v sobě máme schopnost léčit, pokud se nebojíme a otevřeme se tomu. Nemyslím jen bylinky a zaříkávadla, ale i vztahy. Jsme matky, přivádíme na svět děti, máme v sobě lásku, umíme posunout trochu výš i muže…
Zároveň mě zajímá dávná minulost, jak žili indiáni. Protože to, čemu říkáme alternativní, je vlastně o propojení s přírodou, na které se dnes pozapomnělo. Orientace podle stromů, ročních období, měsíce. Jde tedy o návrat ke kořenům. A to mi je blízké, i já v přírodě cítím, jak mě nabíjí.
Pro širší veřejnost vás objevil film a seriály, který byl první? A máte něco roztočeného?
Začalo to Četnickými humoreskami, ještě na JAMU. Hrála jsem Vločku s panem Donutilem, který chystal vánoční besídku pro četníky, to bylo hodně komické. Kromě pohádky Sedmero krkavců pak přicházely další seriály: Mordparta, Specialisté, Bohéma…
V zahraniční produkci právě vzniká fantasy seriál Carnival Row v hlavní roli s Orlandem Bloomem. Získala jsem menší roli jeho matky, víly Fairy. Také tam hraje například anglická modelka a herečka Cara Delevingneová.
A čeká mě spolupráce s jedním studentem ze Zlína a bývalými kolegy, hezký projekt. Jsem otevřená všemu. Tím, že se živím na plný úvazek hlídáním dětí, nemám nouzi o živobytí.
A co vlastní děti?
Ty jsou někde ve hvězdách, na cestě. Ale určitě chci jednou být máma. Nic neplánuju, věřím, že se to stane, možná za chvilku…
Děti mám ráda, učím se od nich bezprostřednosti a čistému vnímání světa. Nemám žádné striktní výchovné metody, ale když vidím, že je něco přes čáru a mohlo by se dítěti něco stát, určím jasné mantinely. Plus čerpám ze zásad slušného chování, které jsem dostala v rodině.
Erika hlídá skoro na plný úvazek děti, často kamarádů. Je vidět, že to ji i všechny zúčastněné moc baví.
Nechtěla byste si někdy zahrát se sestrou a jejím mužem?
To by bylo báječné, správná jízda! Lidi si nás se sestrou pletou, takže by se hodila nějaká záměna…
S ní i s Vaškem máme navíc specifický druh humoru, střihnout si na jevišti nebo na plátně nějaký manželský víceúhelník by se nám určitě líbilo.
Možná to jednou napíšu sama. Zatím si troufnu na písničky. Náš úžasný mim Radim Vizváry mě v létě požádal, abych zahájila v Táboře festival Komedianti v ulicích. Vlastní tvorbou. Svůj styl jsem nazvala elektro poetry a moje texty jsou hodně poetické. Vedle toho zpívám s kapelou cover verze známých písní, často jazzových. Koncertujeme v Praze na Jatkách, na různých premiérách, svatbách…
Jste hodně vytížená, případný partner vás bude muset dobíhat!
Toho se nebojím, na vztah si vždycky umím udělat čas.
Co vás ještě baví?
Jsem milovnice sauny a přírody v jakékoliv podobě. Nechtěla bych žít v tropech, vážím si našeho střídání čtyř ročních období. Ráda sportuju, tančím, jezdím na kole a kolečkových bruslích, plavu. Sleduju dokumentární filmy, zejména o hudbě.
Trávím čas s rodinou a psem, jezdím na objevné výlety po Čechách, klidně sama se spacákem: někde v noci zastavím a až ráno zjistím, kde jsem. Ale láká mě i svět, jen tak sbalit bágl a vyrazit na zkušenou. Zatím se rýsuje Indie, tamní ženy umějí nosit svoji ženskost v podobě šperků, barev a vůní. K tomu jóga a duchovno… Přála bych si být tím, kdo doopravdy jsem, a jít svojí cestou.
