Jiří Mádl: Chce-li člověk něco vymyslet, tak u toho musí být sám

Je to o trochu delší, než je zvykem, ale takhle to funguje. Od prvního nápadu k hotovému dílu bývá tři až pět let, řekl bych. Třetí projekt nosím v hlavě od svých dvaceti let. Tehdy jsem neuvažoval o režii, chtěl jsem to „jen“ napsat. Kdoví kdy se zrealizuje. Jak vidíte, plánuju hodně dlouhodobě.

Jde o příběh podle skutečné události odehrávající se v redakci mezinárodního života Československého rozhlasu v 60. letech, kde pracovaly takové legendy jako Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Milan Weiner. Dlouho jsem k tomu sbíral materiál. Jmenuje se to Velmi krátké vlny.

Duy Anh Tran je neherec, ale hercem se teď chce stát a já věřím, že se mu to podaří. Našli jsme ho během rozsáhlého castingu, objeli jsme celou republiku.

Pochází z Opavy, pozvali jsme ho tedy na casting do Brna, jenže on se mezitím odstěhoval do Prahy, takže jsme asi na ten casting jeli po D1 paralelně. Do finále prošli dva adepti, toho druhého jsme pak doporučili do Miss Hanoi, kde hrál jednu z hlavních rolí.

Ze začátku to opravdu vypadalo hrozně neautenticky. Dva roky jsme ale zkoušeli, hledali jsme pořád správné jazykové roviny, takže to nakonec dopadlo dobře.

Lukáš, jak mu od školy všichni říkají, je trpělivý a pracovitý a vždycky, když se mu tam jazykově něco nezdálo, hned jsme to probrali.

Když jsme rozjížděli castingy, zaslali jsme spoustu letáků do vietnamských spolků, tržnic, restaurací. Skoro nikdo nereagoval. Myslel jsem si, že problém je v tom, že jsme hledali Vietnamce kolem dvaceti let a ti už bývají nějak profesně nasměrovaní. Jsou vedení k tomu hodně vydělávat, a tak nesměřují na umělecké školy, spíš je láká management nebo IT.

Nakonec se ukázalo, že problém není jen v tom, ale že jejich rodiče berou herectví jako něco mezi cirkusáctvím a prostitucí. Někdo nám pak poradil, abychom udělali videopozvánku, ze které by bylo zřejmé, kdo za tím je a kde zdůrazníme, že tam nebudou žádné násilné ani milostné scény. Což je pravda. V tom okamžiku se začali zájemci hrnout.

Vidím ho už jen při jednom gestu v jedné scéně, na které si pamatuju ze zkoušek. Jinak ne. S Aloisem Švehlíkem jsme to dlouho zkoušeli, naprosto tu roli svou osobností zaplnil.

Prvních čtrnáct dnů jsem musel zcela pragmaticky řešit odložení projektu. Nonstop mi zvonil telefon. Pomáhali jsme trochu s pohřbem, prostě praktické věci. Smutek přišel paradoxně po tom všem. Pak jsem se snažil probrat a najít na tom všem něco pozitivního.

Najednou jsme měli možnost pozvat na kamerové zkoušky kohokoliv. Renomovaní herci ve věku, který jsme potřebovali, by na ně jen tak nepřišli, ale tady ze solidarity souhlasili a narychlo se naučili dvacet stránek textu.

Když herec o roli stojí, jde to bez problémů. Lojza si ještě moc přál velkou filmovou roli, pohříchu ji mnoho let neměl. Byl nesmírně pokorný, nevadilo mu hodně zkoušet, na což u filmu nebýval zvyklý. Viděli jsme, že ho to s námi baví.

Robert Sedláček, s nímž točím v Bílině a Teplicích seriál Sever. Hraju až chorobně čestného kriminalistu. Je to záhul, jsem skoro v každém obraze a točím až do konce dubna.

Ne, jsem naprosto pokorný a disciplinovaný. Je pravda, že máme k režii odlišný přístup: já takový německý, všechno mám dopředu připravené, všechno čtyřikrát ověřím, takže na place to už je jen vykonání té přípravy.

Robert Sedláček je intuitivnější. Klidně na place něco změní, cítí-li, že to tak má být. Vlastně minimum scén se točí tak, jak jsou napsané.

Člověk se nikdy nedozví, zda pro něho byly nějaké lepší cesty. Druhou cestou pro mě tehdy byla dráha hokejisty, ale přišlo zranění, navíc na velkou kariéru jsem rozhodně neměl.

Mě herecko-režisérská branže naplňuje, hlavně proto, že se můžu pořád něco učit, poznávat nová místa, nové lidi.

Dobrá víra, že věci jdou dobře, přetrvává. Samozřejmě že někdy potkáte na place někoho, kdo svou práci nemá rád. A když je to navíc herecký partner nebo režisér, tak se pak z natáčení těšíte domů. Zažil jsem to naštěstí jen jednou.

Když se mě někdo na Snowboarďáky ptá, přijde mi to divné, když uplynulo tolik času a já teď žiju něčím úplně jiným. Na druhou stranu mi zážitky kolem nich připadají, že jsem je prožil včera, jen si je už nepamatuji úplně přesně. (smích)

Šokuje mě dodneška. Strašně jsem chtěl být hokejistou a dělal jsem pro to všechno. Když jsem si polámal ruku, skončil pro mě svět. Ten film byl pro mě odrazem ode dna. Úplně mi změnil život. O nějaké slávě jsem vůbec neuvažoval.

Zvykl jsem si. Od sedmnácti let jsem veřejně známou osobou, už tehdy mi chodily milé dopisy se žádostí o autogram, ale i různé výhrůžky a nadávky. Jsem v tom už betonový.

Vůbec ne. Nikdy jsem nechtěl být milým bodrým vypravěčem historek z natáčení. A z nějakého důvodu se mě od začátku kariéry pořád někdo ptá na nějaký názor. A když ho mám, tak ho často řeknu.

Ono jich v konečném důsledku není zase tolik, ale jsou období, kdy je moje fanouškovská stránka spíš bitevním polem. Mám jen oficiální profil, ale i tak mám trochu přehled, co se tam děje.

Odhalilo to dost negativních vlastností některých skupin lidí. Mnohým to dodalo zvláštní sebevědomí a vymazalo filtr toho, co říkají, resp. co si myslí, že mohou říkat.

Dřív by to, co tam píšou, neřekli ani v hospodě po pěti pivech. Zároveň jsem přesvědčený, že aby to nebyla úplná stoka, má smysl tam přispívat něčím pozitivním. Na oficiálním Facebooku připomínám různé charitativní nebo společenské akce, projekty, kterých jsem se účastnil, teď tam zmiňuju samozřejmě hlavně Střechu.

Spíš jsem se víc věcem otevřel. Tím nemyslím jen politiku, ale i hudbu, architekturu. Já byl dřív hrozná konzerva.

Nesnášel jsem třeba funkcionalismus a všechny, kterým se líbil, jsem měl za lidi bez vkusu. Teď se občas zastavím u nějakého funkcionalistického baráku a uznám, že na něm něco je.

S Petrem Zelenkou budu točit film Modelář, kde mám jednu ze dvou hlavních rolí. Pak si plánuju dát rok volna.

Chci psát. Kde, to ještě nevím.

Buď nový scénář, nebo knížku. Román ze současnosti.

To druhé. Hlavně proto, že se mi teď hrnou velmi zajímavé herecké nabídky. Vypadá to na herecké období. Jako by kolegům filmařům někdo řekl, že Mádl tu Střechu už konečně dodělal, tak má zase sílu na něco většího před kamerou.

Já vím, ale potřebuju ho. Jsem fakt unavený.

Obojí. Hodně běhám, snažím se posilovat. Dřív jsem na tom fyzicky byl výborně, pak jsem se tak tak udržoval, teď se o sebe snažím víc pečovat. Poznal jsem, že když jsem na tom dobře fyzicky, líp mi to myslí a jsem kreativnější.

Bude to znít divně, ale proto, že jsem toho hodně přečetl a nakoukal. Pořád jsem si pouštěl kazety s různými filmy, mám je pod kůží, vím dobře, co kamera v danou chvíli chce.

Nejvíc asi ty první. Hodně mě ovlivnil Sám doma.

Pro mě to je vrcholně intelektuální film. Klame tělem. Je to čistá poezie a moudro. Skvěle vymyšlené a má to energii. S věkem jsem se samozřejmě posunul dál: jmenoval bych britský film Billy Elliot, Aronofského Černou labuť a Fincherův Klub rváčů.

Doufám, že ostatní příbuzní prominou, ale nejsilnějším magnetem tam teď jsou moje dvě neteře Karolínka a Kristýnka. Je jim pět a tři a jsou naprosto skvělé.

Já jsem připravený už dlouho. Měl jsem čtyřletý vztah, který ale skončil rozchodem, tehdy se k tomu schylovalo. Já bych dítě chtěl, ale – jak se říká – nejsou lidi. Zároveň po skoro deseti letech nějakých pokusů o vztah se teď do ničeho ani náhodou neženu, takže klasický pat.

Asi jo. Ještě mám za sebou Na střeše a všechno kolem. Teď myslím hlavně na tu roční pauzu. Od všeho.

Jistě to hraje roli. Lidé jsou ze mě často zklamaní. Bývám na počátku velmi vstřícný, první kontakt jim je příjemný a těžko pak chápou, že je nepustím blíž. A to ve všech vztazích. S věkem jsem taky čím dál opatrnější.

Jistá izolace k tomu, co dělám, patří. Chce-li člověk něco vymyslet, tak u toho musí být sám. Vypínám telefon, odstřihnu se od sociálních sítí, omezuju všechny vnější podněty. V tom jsem pořád ten disciplinovaný hokejista.

Může se vám hodit na Zboží.cz: