Hlavní obsah

Jiří Mádl: Chce-li člověk něco vymyslet, tak u toho musí být sám

Právo, Dana Braunová

Od doby, kdy před patnácti lety lámal spolu s Vojtou Kotkem dívčí srdce ve Snowboarďácích, ušel Jiří Mádl dlouhou cestu. Ve dvaatřiceti má na kontě desítky filmových a televizních rolí, ale i scenáristické a režisérské počiny. Po úspěšném snímku Pojedeme k moři teď překvapil svým druhým autorským filmem Na střeše.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jiří Mádl

Článek

Námět na film vznikl už v roce 2011, premiéru měl nyní. Je to ve filmové branži normální?

Je to o trochu delší, než je zvykem, ale takhle to funguje. Od prvního nápadu k hotovému dílu bývá tři až pět let, řekl bych. Třetí projekt nosím v hlavě od svých dvaceti let. Tehdy jsem neuvažoval o režii, chtěl jsem to „jen“ napsat. Kdoví kdy se zrealizuje. Jak vidíte, plánuju hodně dlouhodobě.

O čem váš třetí film bude?

Jde o příběh podle skutečné události odehrávající se v redakci mezinárodního života Československého rozhlasu v 60. letech, kde pracovaly takové legendy jako Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Milan Weiner. Dlouho jsem k tomu sbíral materiál. Jmenuje se to Velmi krátké vlny.

Vraťme se k filmu Na střeše. Jak jste do něho našel výborného vietnamského herce?

Duy Anh Tran je neherec, ale hercem se teď chce stát a já věřím, že se mu to podaří. Našli jsme ho během rozsáhlého castingu, objeli jsme celou republiku.

Pochází z Opavy, pozvali jsme ho tedy na casting do Brna, jenže on se mezitím odstěhoval do Prahy, takže jsme asi na ten casting jeli po D1 paralelně. Do finále prošli dva adepti, toho druhého jsme pak doporučili do Miss Hanoi, kde hrál jednu z hlavních rolí.

Foto: Dawson Films

Alois Švehlík a Duy Anh Tran ve filmu Na střeše, který Jiří Mádl režíroval.

Bylo těžké ho odnaučit dobrou češtinu?

Ze začátku to opravdu vypadalo hrozně neautenticky. Dva roky jsme ale zkoušeli, hledali jsme pořád správné jazykové roviny, takže to nakonec dopadlo dobře.

Lukáš, jak mu od školy všichni říkají, je trpělivý a pracovitý a vždycky, když se mu tam jazykově něco nezdálo, hned jsme to probrali.

Co zajímavého jste se o naší vietnamské komunitě dozvěděl?

Když jsme rozjížděli castingy, zaslali jsme spoustu letáků do vietnamských spolků, tržnic, restaurací. Skoro nikdo nereagoval. Myslel jsem si, že problém je v tom, že jsme hledali Vietnamce kolem dvaceti let a ti už bývají nějak profesně nasměrovaní. Jsou vedení k tomu hodně vydělávat, a tak nesměřují na umělecké školy, spíš je láká management nebo IT.

Nakonec se ukázalo, že problém není jen v tom, ale že jejich rodiče berou herectví jako něco mezi cirkusáctvím a prostitucí. Někdo nám pak poradil, abychom udělali videopozvánku, ze které by bylo zřejmé, kdo za tím je a kde zdůrazníme, že tam nebudou žádné násilné ani milostné scény. Což je pravda. V tom okamžiku se začali zájemci hrnout.

Když jste pak hotový film viděl, měl jste pořád před očima Jana Třísku, který měl hrát hlavní roli a den před natáčením se zabil?

Vidím ho už jen při jednom gestu v jedné scéně, na které si pamatuju ze zkoušek. Jinak ne. S Aloisem Švehlíkem jsme to dlouho zkoušeli, naprosto tu roli svou osobností zaplnil.

Foto: Bontonfilm

S Vojtou Kotkem v kultovní komedii Karla Janáka Snowboarďáci (2004).

Jak dlouho jste se z té nečekané situace vzpamatovával?

Prvních čtrnáct dnů jsem musel zcela pragmaticky řešit odložení projektu. Nonstop mi zvonil telefon. Pomáhali jsme trochu s pohřbem, prostě praktické věci. Smutek přišel paradoxně po tom všem. Pak jsem se snažil probrat a najít na tom všem něco pozitivního.

Našel jste?

Najednou jsme měli možnost pozvat na kamerové zkoušky kohokoliv. Renomovaní herci ve věku, který jsme potřebovali, by na ně jen tak nepřišli, ale tady ze solidarity souhlasili a narychlo se naučili dvacet stránek textu.

Jiří Mádl

Bylo pro vás těžké „mistrovat“ barda z Národního?

Když herec o roli stojí, jde to bez problémů. Lojza si ještě moc přál velkou filmovou roli, pohříchu ji mnoho let neměl. Byl nesmírně pokorný, nevadilo mu hodně zkoušet, na což u filmu nebýval zvyklý. Viděli jsme, že ho to s námi baví.

Kdo teď režíruje vás?

Robert Sedláček, s nímž točím v Bílině a Teplicích seriál Sever. Hraju až chorobně čestného kriminalistu. Je to záhul, jsem skoro v každém obraze a točím až do konce dubna.

Nestřetávají se při natáčení dvě režisérská ega?

Ne, jsem naprosto pokorný a disciplinovaný. Je pravda, že máme k režii odlišný přístup: já takový německý, všechno mám dopředu připravené, všechno čtyřikrát ověřím, takže na place to už je jen vykonání té přípravy.

Robert Sedláček je intuitivnější. Klidně na place něco změní, cítí-li, že to tak má být. Vlastně minimum scén se točí tak, jak jsou napsané.

Foto: archiv ČT

V pohádce Peklo s princeznou (2009) hrál prince Jeronýma, svéhlavou princeznu Anetu jeho tehdejší partnerka Tereza Voříšková.

Ve filmové branži jste od svých sedmnácti, vlastně celý dospělý život. Pochyboval jste někdy o cestě, po které jste se vydal?

Člověk se nikdy nedozví, zda pro něho byly nějaké lepší cesty. Druhou cestou pro mě tehdy byla dráha hokejisty, ale přišlo zranění, navíc na velkou kariéru jsem rozhodně neměl.

Mě herecko-režisérská branže naplňuje, hlavně proto, že se můžu pořád něco učit, poznávat nová místa, nové lidi.

Žádnou deziluzí jste dosud neprošel?

Dobrá víra, že věci jdou dobře, přetrvává. Samozřejmě že někdy potkáte na place někoho, kdo svou práci nemá rád. A když je to navíc herecký partner nebo režisér, tak se pak z natáčení těšíte domů. Zažil jsem to naštěstí jen jednou.

Na střešeVideo: Falcon

Snowboarďáci přišli do kin před 15 lety. Přijde vám to dlouho, nebo máte pocit, že to bylo včera?

Když se mě někdo na Snowboarďáky ptá, přijde mi to divné, když uplynulo tolik času a já teď žiju něčím úplně jiným. Na druhou stranu mi zážitky kolem nich připadají, že jsem je prožil včera, jen si je už nepamatuji úplně přesně. (smích)

Překvapil vás tehdy úspěch, který následoval?

Šokuje mě dodneška. Strašně jsem chtěl být hokejistou a dělal jsem pro to všechno. Když jsem si polámal ruku, skončil pro mě svět. Ten film byl pro mě odrazem ode dna. Úplně mi změnil život. O nějaké slávě jsem vůbec neuvažoval.

Jenže přišla, se vším dobrým i zlým. Párkrát jste to pořádně schytal za svá politická prohlášení.

Zvykl jsem si. Od sedmnácti let jsem veřejně známou osobou, už tehdy mi chodily milé dopisy se žádostí o autogram, ale i různé výhrůžky a nadávky. Jsem v tom už betonový.

Foto: archiv ČT

Do srdcí dětských diváků se zapsal jako popletený čert Záprtek v Lásce rohaté. Jeho babičku Elvíru ztělesnila Jiřina Bohdalová.

Odradilo vás to?

Vůbec ne. Nikdy jsem nechtěl být milým bodrým vypravěčem historek z natáčení. A z nějakého důvodu se mě od začátku kariéry pořád někdo ptá na nějaký názor. A když ho mám, tak ho často řeknu.

Jste hodně aktivní na Facebooku. Jak reagujete na všechny ty nenávistné výlevy?

Ono jich v konečném důsledku není zase tolik, ale jsou období, kdy je moje fanouškovská stránka spíš bitevním polem. Mám jen oficiální profil, ale i tak mám trochu přehled, co se tam děje.

Odhalilo to dost negativních vlastností některých skupin lidí. Mnohým to dodalo zvláštní sebevědomí a vymazalo filtr toho, co říkají, resp. co si myslí, že mohou říkat.

Dřív by to, co tam píšou, neřekli ani v hospodě po pěti pivech. Zároveň jsem přesvědčený, že aby to nebyla úplná stoka, má smysl tam přispívat něčím pozitivním. Na oficiálním Facebooku připomínám různé charitativní nebo společenské akce, projekty, kterých jsem se účastnil, teď tam zmiňuju samozřejmě hlavně Střechu.

Měníte své názory?

Spíš jsem se víc věcem otevřel. Tím nemyslím jen politiku, ale i hudbu, architekturu. Já byl dřív hrozná konzerva.

Moc si nedovedu představit, jak člověk mění názory na architekturu.

Nesnášel jsem třeba funkcionalismus a všechny, kterým se líbil, jsem měl za lidi bez vkusu. Teď se občas zastavím u nějakého funkcionalistického baráku a uznám, že na něm něco je.

Foto: Bioscop

Nerovný souboj v Osvětimi: esesák a vězeň Vili soupeří o belgickou Židovku Colette ve stejnojmenném filmu podle románu A. Lustiga.

Co vás teď čeká jako herce?

S Petrem Zelenkou budu točit film Modelář, kde mám jednu ze dvou hlavních rolí. Pak si plánuju dát rok volna.

Tak o tom bych ráda slyšela víc.

Chci psát. Kde, to ještě nevím.

Upoutávka na film ColetteVideo: Bioscop

Co budete psát?

Buď nový scénář, nebo knížku. Román ze současnosti.

Překlápíte se k literární činnosti a herectví budete omezovat, nebo dál pojedete po dvou kolejích?

To druhé. Hlavně proto, že se mi teď hrnou velmi zajímavé herecké nabídky. Vypadá to na herecké období. Jako by kolegům filmařům někdo řekl, že Mádl tu Střechu už konečně dodělal, tak má zase sílu na něco většího před kamerou.

Na ten rok volna to tedy moc nevypadá.

Já vím, ale potřebuju ho. Jsem fakt unavený.

Zhubnul jste. Je to důsledkem pracovního vytížení, nebo návratem ke sportu?

Obojí. Hodně běhám, snažím se posilovat. Dřív jsem na tom fyzicky byl výborně, pak jsem se tak tak udržoval, teď se o sebe snažím víc pečovat. Poznal jsem, že když jsem na tom dobře fyzicky, líp mi to myslí a jsem kreativnější.

Foto: Falcon

Režisérskou prvotinou byl film Pojedeme k moři (2014). Hlavní roli vytvořil dvanáctiletý Petr Šimčák.

Položil jste si někdy otázku, že ač bez hereckého či filmařského vzdělání jdete z role do role a dostáváte i lákavé zahraniční nabídky?

Bude to znít divně, ale proto, že jsem toho hodně přečetl a nakoukal. Pořád jsem si pouštěl kazety s různými filmy, mám je pod kůží, vím dobře, co kamera v danou chvíli chce.

Dokážete vyjmenovat tituly, které vás posunuly dopředu?

Nejvíc asi ty první. Hodně mě ovlivnil Sám doma.

Tak to jste mě překvapil. Dosud jsem tuhle typicky americkou rodinnou komedii za nějaký přelomový film nepovažovala.

Pro mě to je vrcholně intelektuální film. Klame tělem. Je to čistá poezie a moudro. Skvěle vymyšlené a má to energii. S věkem jsem se samozřejmě posunul dál: jmenoval bych britský film Billy Elliot, Aronofského Černou labuť a Fincherův Klub rváčů.

Upoutávka na film Pojedeme k mořiVideo: Falcon

Máte stále silnou vazbu na rodné České Budějovice?

Doufám, že ostatní příbuzní prominou, ale nejsilnějším magnetem tam teď jsou moje dvě neteře Karolínka a Kristýnka. Je jim pět a tři a jsou naprosto skvělé.

O vlastních dětech ještě nepřemýšlíte?

Já jsem připravený už dlouho. Měl jsem čtyřletý vztah, který ale skončil rozchodem, tehdy se k tomu schylovalo. Já bych dítě chtěl, ale – jak se říká – nejsou lidi. Zároveň po skoro deseti letech nějakých pokusů o vztah se teď do ničeho ani náhodou neženu, takže klasický pat.

Foto: Bontonfilm

Role podivína v Dětech noci (2008) mu na karlovarském festivalu vynesla Cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Na snímku s Marthou Issovou, Kristýnou Novákovou-Fuitovou a Janem Dolanským.

Nejste vy tak trochu moc vybíravý?

Asi jo. Ještě mám za sebou Na střeše a všechno kolem. Teď myslím hlavně na tu roční pauzu. Od všeho.

A není to tím, že jak jste od sedmnácti pod veřejným drobnohledem, vytvořil jste si kolem sebe nějaký ochranný filtr, přes který jen tak někoho nepustíte?

Jistě to hraje roli. Lidé jsou ze mě často zklamaní. Bývám na počátku velmi vstřícný, první kontakt jim je příjemný a těžko pak chápou, že je nepustím blíž. A to ve všech vztazích. S věkem jsem taky čím dál opatrnější.

Jistá izolace k tomu, co dělám, patří. Chce-li člověk něco vymyslet, tak u toho musí být sám. Vypínám telefon, odstřihnu se od sociálních sítí, omezuju všechny vnější podněty. V tom jsem pořád ten disciplinovaný hokejista.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám