Architektka Andrea Seelichová: Navrhovat u nás otevřené věznice není jednoduché

Žila v Praze, v USA, ve Švýcarsku, a hlavně ve Vídni. Před třemi lety se ale vrátila natrvalo do Prahy. Stýskalo se jí a přestalo jí vyhovovat politické klima v Rakousku. A taky chtěla vylepšit stav našeho vězeňství.

„Když postavíte špatný barák, lidi mohou odejít. Jenže když postavíte špatnou věznici, lidi tam zůstanou,“ říká půvabná brunetka, která o prázdninách oslaví dvě jubilea: nevěrohodnou padesátku a patnáct let od překonání rakoviny.

„Což jsou věci, které člověka redukují k tomu, co ho nejvíc v životě baví. Jsem už háklivější na čas a trávím ho jen s lidmi a činnostmi, které si vyberu.“

Když jsem si na VŠUP zvolila téma diplomky: návrh věznice. Šla jsem tehdy na vyhlášenou Pankrác, která byla nejblíž. Navíc tam za války seděl můj dědeček za odbojovou činnost.

Pan ředitel mě mile přivítal, ale druhý den volal, že si nepřeje, abych o nich psala. Reagovala jsem, že jeho kompetence sahají jistě daleko, ale ne na vysokou školu… Po letech jsem se tam objevila v rámci své práce pro Generální ředitelství vězeňské služby (GNVS) – to se docela divil.

Od roku 2000 se tam na všechny klíčové státní pozice cpala ultrapravice. Rakousko na rozdíl od Německa denacifikaci provedlo dost ledabyle, a tak je moc stále často v rukou lidí, kteří drží arizovaný, tedy kradený kapitál.

Jedinec je vydaný na pospas lidem, kteří něco mají, protože to ukradli. A tudíž se bojí, že jim to ukradne někdo další. Což je problematické.

Ano. Z dětství jsem měla naivní představu, že by to u nás vypadalo jinak, kdyby všichni neutekli. Mám ji vlastně doteď. Složila jsem vysokoškolský slib, že se budu podílet na tvorbě hodnot země. A myslela jsem to vážně.

V Evropě každá země zaměstnává ve státním sektoru trvale jen své občany. Takže jsem třeba dostala nabídku z Německa postavit věznici v Afghánistánu, ale když zjistili, že nemám německé občanství, nemohli mě zaměstnat.

O to víc si myslím, že dobří lidé se mají vracet domů, do Čech. Vyjet ven, něco se naučit a pak se vrátit. Jen tak lze věci posunout.

Máme v něm řadu kvalitních lidí, ale řídící management si nepřeje žádnou konstruktivní změnu. Když jsem nedávno navrhovala první otevřenou věznici u nás, bylo to velmi složité.

Výborná spolupráce se zaměstnanci zevnitř, výjimečná podpora z ciziny, šťastná situace na ministerstvu, ovšem problematická jednání s GNVS, které se drží zastaralých představ.

Předtím jsem se roky podílela na projektech v západní Evropě, viděla jsem zhruba 130 věznic a zvykla jsem si na jistý standard. Po návratu vejdu do první české věznice a dozorce, nedá se říct jinak než bachař, vpadne na oddělení a zařve: Muklové, čelem ke zdi! Byla jsem v šoku. Za to by byl jinde vyhazov.

Ne hlavní. Vezměte si Německo: v západním zažili první přerod vězeňství hned po válce, takže po roce 1989 donutili východní Němce k rychlé adaptaci na demokratický systém.

Dozorci skládali nové zkoušky, probíhaly lustrace atd. S německou precizností se podařilo vybudovat stav, že v současnosti je pozice dozorce vážené povolání. Většinou jsou hrdí na svoji věznici, svoji práci vnímají jako důležitou službu společnosti a rádi za ni nesou odpovědnost.

Navíc tam existuje pozitivní zpětná vazba, která u nás chybí. Ještě precizněji běží vězeňství ve Švýcarsku…

Měla jsem možnost sledovat přes deset let věznici na severu Německa v Oldenburgu, postavenou roku 2000 na principech moderního konceptu výkonu trestu i zacházení a skvěle sestaveného týmu managementu.

Každý detail stavby odpovídá její celkové funkci i potřebám uživatelů. Věznice se stala uznávanou institucí v regionu, poskytuje služby, nabízí práci, jednou za rok hostí i mezinárodní filmový festival. Její ředitel je stejně ceněný jako ředitel nemocnice. U nás se osvícení lidé s nadhledem na vedoucí funkce dostanou jen zřídka.

Máte pachatele. Ten dostane nejvyšší možný trest – odnětí svobody. Což znamená, že je někde zavřený. Ale je jasné, že se až na výjimky zase ven mezi nás dostane. Takže s námi bude jezdit v tramvaji, sedět za námi v kině.

Je otázka, s kolika vrahy, lupiči nebo sexuálními devianty jsme se již setkali. Proto je nejlogičtější přístup, který mají v Německu definovaný i v zákoně: první den výkonu trestu je prvním dnem přípravy na život po propuštění.

Je to i ohromná motivace na sobě zapracovat. Ale když máte jako u nás v cele osmnáct lidí, které jste si nevybrala, na palandě nad vámi každou noc spoluvězeň onanuje a další má průjem, nevyspíte se.

A když vás odvedou k psycholožce, ostatní vám prohrabou osobní věci včetně fotek dcery. Totální ztráta soukromí… Pomůže to, abyste pak na svobodě fungovala a nepáchala další trestnou činnost?

Když budete mít možnost si uvědomit, kdo jste, co jste udělala špatně. Kde jste v životě hloupě odbočila. Že máte šanci to společnosti nebo i obětem nějak nahradit, smířit se s vlastní rodinou. To jsou bolestivé procesy. Na ně potřebujete minimální soukromí a klid, což věděl už v roce 1777 sir Howard v Anglii.

V Americe v Pensylvánii na základě těchto poznatků v roce 1829 vymysleli typologii architektury, podle níž byla před 150 lety postavená i naše věznice Plzeň-Bory.

Duševní hygienu, morální aspekty zastupovala církev, proto velký prostor představoval kostel – na Borech za komunismu přestavěný na tělocvičnu. Cíl byl udělat z odsouzeného občana, který si uvědomí, že chce žít jinak, ne být recidivista.

Ale když vyjdete z našich současných věznic, co uděláte? Jdete na hlavák, propijete poslední peníze a brzy jste zpátky. A kolik dalších obětí tak vzniká. Tu odpovědnost by si měl stát uvědomit a do reformy vězeňství investovat.

Kuriózní je, že v době stavby Borů byla vězeňská architektura na vyšší úrovni než bydlení venku. Státu šlo o reputaci, že má kvalitní vězeňství, a tyto budovy reprezentovaly jeho vyspělost.

Ale další věznice, jež vznikly adaptací různých budov, mají velký stavební dluh: malé cely i kanceláře, problematické místnosti na jednání s vězni, nutnost chodit přes celý areál atd. Vše uvádí Koncepce českého vězeňství do roku 2025 dostupná na internetu.

Pro rakouské ministerstvo spravedlnosti jsem vytvořila několik standardů, mimo jiné výpočet minimální velikosti cel. Vyšlo mi 12 m2 na osobu, což dnes platí jako doporučení pro celou Evropu.

U nás jsou dle zákona stále 4 m2. Jenže když máte třeba cely 6 m2 a vězni se nesmějí krájet, „chytře“ se sečte prostor všech cel a dělí čtyřmi, což v praxi znamená, že vám tam stejně šoupnou druhého vězně.

To je zajímavé téma a týká se jak vězňů, tak dozorkyň, psycholožek, ředitelek. Ženská šatna potřebuje jiné vybavení než mužská až po detaily jako prkýnko na záchodě či počet zrcadel. Ženy s sebou také nosí drobné předměty – viděla jste už někdy bachařku s kabelkou?

Teď jsem navštívila pár komunit – terapeutických zařízení pro drogově závislé – a mile mě překvapilo, jak je tam čisto a jak dobře funguje management.

Vůbec nemusíte jezdit do Norska nebo Německa, pro otevřené věznice si stačí vzít inspiraci kousek za Prahou. Neziskový sektor supluje řadu činností, jež by měla nabízet v kvalitní formě i vězeňská služba.

Mám radost, že byla mezinárodními experty označena za nejlepší ve východní Evropě. Dostali jsme se tak ve vězeňství do 21. století. Jen by jich mělo být víc.

Výkon trestu v těchto zařízeních je nejen levnější, ale odlehčí i přeplněným uzavřeným věznicím. A dává ředitelům do rukou ideální motivační nástroj.

Bohužel ji nepostavili zděnou, jak jsem chtěla, a došlo i k dalším drobným změnám včetně redukce záchodů a nedodržení bezbariérovosti. Dnes je situace taková, že i přes odborné protesty jsou tendence celý projekt zrušit.

Určitě, jsou moc důležité. Hlavní je zbavit se předsudků a vědět, co představuje výkon trestu ve své každodennosti.

Návrh má pět dimenzí: v první sepíšu, co chci, otevřenou nebo uzavřenou věznici pro 100 nebo 500 vězňů. Co budou dělat v zimě a co v létě.

Ve druhé dimenzi určím plochy, typologii, definuji funkční návaznosti, kudy a kam potřebují chodit. Pak vše hodím do prostoru a naznačím pohledové osy, odkud kam kdo uvidí, jaké jsou mocenské pozice: ředitele posadím nahoru a důvěrné psychologické rozhovory nebudou probíhat vedle vycházkového dvora, aby ostatní neslyšeli, co se komu stalo v dětství. K tomu všemu potřebuju fantazii.

Čtvrtý bod je časová dimenze: pro vězně plyne vždy moc pomalu, pro zaměstnance moc rychle. V pátém jde o světlo, barvy a materiály, kterými lze ovlivnit pocit stresu nebo klidu.

Roku 2009 jsem napsala v němčině knihu propojující vězeňství s architekturou a psychologií, která se stala povinnou četbou, v ní najdete podrobnosti.

První čtyři roky jsem bývala překvapená. Zažila jsem řadu nepříjemných situací, nebezpečných jen pár. Ve skupině vězni nebývají nebezpeční, jeden hlídá druhého.

Ale třeba když je sám s psycholožkou – znala jsem jednu, vězeň zatarasil dveře její kanceláře a sedm hodin ji znásilňoval. Zaměstnanci nezasáhli. Přežila, ale později spáchala sebevraždu. Pro architekta to znamená, že místnost psychologa musí mít dvoje dveře, alarm a okenní mříže na imbus.

Nedávno jsem se dostala ve švýcarské věznici do velmi nepříjemné situace. Kdysi jsem dělala školení o zacházení s psychopaty a zvlášť nebezpečnými vězni. Lze rozpoznat, zda na vás někdo kouká normálně, nebo jako na objekt pro jeho úmysly. Když tu informaci umíte včas přečíst, zachrání vám život.

Dotyčný, kterému hrozila deportace do země původu a další delikt mu mohl prodloužit pobyt ve Švýcarsku, vyvolal na chodbě rozruch a hnal se ke mně s nožem. Chtěl mě vzít jako rukojmí, neměl co ztratit. Naštěstí jsem vyklouzla.

Jako poradní orgán pro kamarády asi ano. Jsou lidi, se kterými bych na rozdíl od nich na kafe nešla. A vždycky mám pravdu. Ale sama sobě? To jsem stejně slepá jako všichni.

Rozdílně. Matka zamítavě a otec naopak se zájmem. Byl historik umění, specialista na barokní architekturu, Mojmír Horyna. Jako malou mě vodil po Praze a ptal se: Vidíš, jak se ten barák tváří, jak se mračí nebo usmívá?

Později jsem pro něj ručně rýsovala barokní půdorysy, což beru jako mandalu pro architekty. Když tahám čáru, opravdu ten prostor cítím, i teplotu, akustiku…

Táta ve mně zasel semínko zájmu o architekturu. Jak jsem často jezdila od mámy z Vídně (kde žila s otčímem-biochemikem) k němu do Prahy a střídala jsem dva rozdílné světy, znamenala pro mne něco stabilního, co se moc nemění. Ráda jsem se procházela ulicemi měst a představovala si, jací lidé v tom kterém domě žijí.

Uvědomovala jsem si tenkou hranici mezi svobodou a nesvobodou, ovšem jinak než dospělí. Milovala jsem koně a táta mi vyjednal ježdění v Kladrubech. Přijet do Čech znamenalo projít nádhernou alejí od Labe k hřebčínu a prožít na koni absolutní svobodu. Prohánět se po státních polích.

To v Rakousku nešlo, navíc jezdili jen bohatí. Nebo: tam lidi mohli vyjadřovat svůj názor, jenže moc názorů neměli. Tady příbuzní poslouchali při tekoucí vodě Hlas Ameriky, táta kopíroval tajné texty…

Ale taky vzpomínám, jak jsme vezli vlakem z Prahy vánoční cukroví a celníci ho pendrekem rozmlátili.

Nebo se mi udělalo na hranicích špatně, na peronu jsem se vyzvracela – a lidi aplaudovali, protože to bylo pod transparentem Se Sovětským svazem na věčné časy.

Rakousko pro mě nepředstavovalo svobodu nebo domov, spíš jsem vnímala, že jsem něco méněcenného, cizinec z Východu, divná holka. Neměla jsem stejnou startovní čáru. Nejraději jsem byla s koňmi, ti byli upřímní.

Doma jsem se cítila tehdy, když jsem dělala něco smysluplného. Třeba když jsem chodila místo školy do galerie koukat na moderní umění. Pozorovat tréninky do jezdecké školy a snít o Velké pardubické. Nebo když jsem něco kreslila…

Zkušenosti jsou ale nepřenosné a málokdy jsem poznala někoho, s kým bych to mohla sdílet nebo koho by to zajímalo.

V době revoluce jsem simultánně tlumočila na balkonu Melantrichu a po jedné skvělé přednášce Bořka Šípka jsem se k němu přihlásila na školu. Ale bližší souznění s vrstevníky to nepřineslo.

Studovala jsem s dětmi bývalých papalášů, zatímco já předtím prošla punkovým obdobím. Byli oslnění kapitalismem, chtěli stavět drahé baráky, hotely, galerie. Mě zajímalo, že jako architekt mám moc a zodpovědnost. A kdy je zodpovědnost největší? Když ten dům nemůžu opustit. Takže věznice.

Vdát se a založit rodinu, to se nestalo. Před patnácti lety jsem měla rakovinu a od té doby nemůžu mít děti. Nejspřízněnější duší byl táta. Díky němu mám tři bratry, kteří se úspěšně množí, osamělá se necítím. Jsem spíš překvapená, že tu vlastní rodinu nemám. Ale co já vím, co se ještě stane?!

Může se vám hodit na Firmy.cz: