Kaplanka Květoslava Jakubalová: Cesta víry je pro vězně silnou motivací

Impulsů k práci kaplanky měla hned několik. Dokončená studia na teologické fakultě TFUK v Praze-Dejvicích, práce ve Farní charitě v Jablonci nad Nisou a zaměstnání tajemnice městského úřadu v místě jejího bydliště. Za další, velmi důležitý fakt považuje, že si ji „Bůh k této práci již léta nenápadně připravoval“.

Pro pastorační práci ve věznici musela mít pověření své církve, tehdy diecézního biskupa litoměřického Mons. ThDr. Josefa Koukla.

„Chtěla jsem být po studiích církvi nějak prospěšná a pan biskup si asi řekl, že ve vězení se toho moc pokazit nedá, tak mi pověření vystavil. Byly to tehdy na začátku 90. let pionýrské doby a pastorační práci ve věznicích vykonávali pouze dobrovolní duchovní, profesní služba vězeňských kaplanů vznikla až v roce 1998.

Mě oslovil jako dobrovolnici tehdejší ředitel věznice plk. Bohuslav Baudyš v roce 1999, zda bych se nechtěla stát kaplankou. Následovalo nové pověření církve, a to již ke službě kaplanské. Určitě bych se tehdy nenadála, že dokonce jednou stanu v čele vězeňských kaplanů jako hlavní kaplanka,“ říká Květoslava Jakubalová.

Tuto funkci zastávala od roku 2010 až do začátku letošního roku, kdy ji vystřídal současný hlavní kaplan Pavel Kočnar z církve Českobratrské evangelické. Květa Jakubalová se naplno opět vrátila ke své pastorační práci ve věznici Rýnovice.

Situace ve věznicích byla v devadesátých letech rozhodně jiná, než je dnes. Nejen pro zástupce církví, kteří v nich začínali pracovat. „Přicházeli jsme plni nadšení do prostředí, o kterém většina z nás nic nevěděla, a těch několik duchovních, kteří vězení znali, zažili tuto zkušenost většinou jako vězni pro víru v dobách totalitního režimu. Někteří z nich se s tímto pocitem nikdy nedokázali vyrovnat,“ vzpomíná Květa Jakubalová.

Navíc ve Vězeňské službě ještě po revoluci pracovalo mnoho příslušníků, kteří se na lidi z církve dívali jako na nepřítele státu, a asi pro ně nebylo lehké, že se s nimi potkávají ve zcela jiné roli. Hodně pak záleželo na tom, kdo v tom porevolučním období stál v čele věznice.

„V Rýnovicích jsme měli opravdu štěstí, tehdejší ředitel Baudyš byl osvícený člověk a duchovním otevřel brány věznice dokořán. Již tehdy odhadl, že cesta víry je pro vězně silnou motivací pro změnu života. V pastoraci jsme se střídali ze čtyř, později tří místních církví. Ne všude to tak ale bylo, řekla bych, že bylo zapotřebí těch 20 let, tedy téměř jedné generace, aby vešla duchovní služba ve věznicích do povědomí jako něco zcela samozřejmého, co do současného systému vězeňství patří,“ říká.

Ačkoli práci vězeňské kaplanky vykonává už opravdu dlouho, stále ji to těší. „Setkala jsem se s mnoha lidmi, jejichž život by vydal na zajímavý a většinou dosti smutný román, vyslechla jsem mnoho trápení a bolesti, se kterou se lidé v trestu potýkají. To mě také vedlo k jinému pohledu na tyto lidi. Někde si člověk říká, že voláni k zodpovědnosti měli být již rodiče, v jiném případě s nimi hluboce soucítí. Takže důležitou součástí práce vězeňského kaplana je umět především naslouchat a zkoušet zachytit i nevyřčené,“ vysvětluje.

Květoslava Jakubalová hovoří i s vězni, kteří mají na svědomí ty nejhorší trestné činy. Spáchali je úmyslně a porušili tedy Boží přikázání. Jak takové situace zvládá?

„V pastorační práci se kromě jiného snažíme dovést toho člověka k lítosti nad tím, co spáchal, tedy k pokání a ke snaze o nápravu alespoň v té míře, jak je to možné. Snažíme se, aby se ti, které duchovně doprovázíme, naučili vnímat, že narušit Boží řád pro dobrý život (tedy Boží přikázání) znamená nejen to, že musí zaplatit za svůj čin pobytem ve vězení, ale že to má dalekosáhlé a často nevratné důsledky v mnoha směrech a zpětně se to znovu negativně zapíše i do jeho života“.

Probuzené svědomí podle vězeňské kaplanky pracuje. „Několikrát jsem slyšela od těch, kteří se mi vrátili: ,Víte, kdybych sem v minulém trestu nechodil, byl bych zpátky už dávno.‘ Je třeba si ale uvědomit, že spolupráce odsouzeného s duchovním je dobrovolná, a tak vlastně pracujeme s těmi, kteří už nějak o svém životě přemýšlejí. Jistě se najde i určité procento vězňů, kteří se vlastním svědomím vůbec nezabývají. Může v tom hrát roli i porucha osobnosti,“ vysvětluje.

Asi nejvíce Květoslavu Jakubalovou oslovil příběh doživotně odsouzeného vězně, který během trestu uvěřil. „Když jsme se setkali, vyznal se z toho, jak ho vzhledem k Bohu trápí, co vše v životě napáchal. Cítil potřebu to nějak alespoň v rámci možností vyrovnávat. Radím vždy těm, které mám v péči, aby se modlili za požehnání především za ty, kterým svými činy ublížili. Ten doživotní vězeň mi říkal, že to dělá, ale stejně… Přispívá ze svých prostředků pravidelně i Lékařům bez hranic – ptal se, co by mohl ještě udělat.

Nakonec jsme přišli společně na to, že se bude dlouhodobě modlit za konkrétní těžce nemocné a lidi v tíživé životní situaci, o kterých se dozvíme. Předkládala jsem mu postupně ty potřebné a on se opravdu i několik let za ně modlí.

Pro nevěřícího člověka to možná nemá výpovědní hodnotu, ale já mám mnoho zkušeností se sílou modlitby a byla jsem kolikrát velmi překvapená, jak Bůh vyslýchá právě upřímné modlitby lidí z našeho vězeňského společenství a také tohoto doživotního vězně. Obrácení tohoto člověka hodně ovlivnilo můj pohled na doživotní trest,“ vypráví.

Je těžké vyrovnat se s mnohdy velmi dramatickými příběhy, vězeňské kaplance pomáhá vědomí, že nemůže odstranit všechnu bolest, se kterou se setká a které je opravdu mnoho. „Jsem si vědoma toho, že moje pomoc je jen malou kapkou v tom moři bolesti, se kterým se setkávám, ale je důležité udělat právě to, co mohu, ne se trápit tím, co nemohu,“ říká.

Ne všichni, kdo se na kaplana obracejí a chtějí s ním mluvit, jsou věřící. Často jde prý jen o možnost otevřeně s někým hovořit o tom, co právě prožívají. Teprve potom podle kaplanky následuje zájem o četbu bible a účast na duchovních setkáních.

Jak se proměňuje společnost, proměňuje se i složení vězeňské populace.

„Především přicházejí mladí lidé, kteří mají zkušenosti s drogami a často právě kvůli nim se ve vězení ocitli. Jsou produktem porevoluční konzumní společnosti bez pevných mravních hodnot a z toho je mi velmi smutno. Přesto vidím, že ti, kteří ve vězení vyhledávají kontakt s duchovními, právě po těchto hodnotách touží. Často je to prvotní zájem, který je do kaple vede, teprve později pak obvykle najdou živý vztah k Bohu.“

Jako kaplanka často slýchá otázku, zda vězni nenavštěvují kapli účelově. „No, pokud je účelem právě toto hledání a případně i nalezení, pak budiž takový účel požehnán,“ odpovídá.

„Mohli bychom se ptát, jak je tedy možné, že i ti, co chodili ve vězení do kaple a upřímně věřili, se občas do výkonu trestu vrátí, ale to je otázka, která by stačila na samostatný článek. Když se mi v počátcích mé činnosti ve věznici vrátili první dva bývalí klienti znovu do vězení, posteskla jsem si panu řediteli Baudyšovi, že tu práci asi dělám špatně, a on mi na to odpověděl moudrou větou, které dnes naprosto přitakávám: „Víte, někdo se musí vrátit, aby dozrál.“

Květoslava Jakubalová měla podle svých slov vždycky štěstí na své vězeňské nadřízené. I ti z nich, kteří byli nevěřící, respektovali duchovní hodnoty, a pokud to uznali za vhodné a proveditelné, byli vstřícní i vůči akcím, které chtěla uskutečnit, jako jsou např. duchovní obnovy pořádané v rýnovické věznici, návštěvy lidí z různých církví nebo v minulosti setkávání rodin. Vstřícnost vůči pastorační péči vnímá i od současného vedení.

„Ředitel věznice plk. V. Kříž se také významně angažoval v přípravě setkání diecézního biskupa Litoměřické diecéze Mons. Jana Baxanta s řediteli věznic, kterých je na území diecéze osm, v tom má naše diecéze prvenství. Nyní se připravuje církevní projekt na pomoc mužům odcházejícím z výkonu trestu, a tak setkání ředitelů s panem biskupem nebylo jen zdvořilostní návštěvou, ale přineslo konkrétní záměr, který se bude ve spolupráci s věznicemi dále rozvíjet,“ říká.