Tohle už je válka, ale nebuďme schovaní, zní z Bruselu

„Tohle už je válka. Tohle je konec!“ podívala se na mě vyděšená učitelka v jeslích. Druhá plakala, třetí vyřizovala jeden telefonát za druhým.

Když se rodiče ve dveřích školky dozvěděli, co se stalo, někteří šli s dětmi rovnou domů. Měli strach. I já jsem začala obvolávat a kontaktovat všechny své známé. Naštěstí jsou všichni v pořádku. Někteří měli štěstí: jeli dřívějším metrem nebo měli odletět z Bruselu až ve středu

Záhy přestalo spolehlivě fungovat telefonní spojení, záchranou byly sociální sítě a on-line komunikační kanály. Dostupné informace o celé tragické situaci, o počtu obětí i útoků, se na zpravodajských serverech značně lišily. Hromadná doprava nejezdila, takže jedinou možností, jak napsat reportáž, bylo sednout na kolo a šlápnout do pedálů.

K Berlaymontu, hlavní budově Evropské komise, mi cesta trvala asi deset minut. Kolem poledne bývá normálně většina ulic u hlavních evropských institucí obsypaná pracovníky, kteří míří vstříc své polední pauze. Nyní byla oblast v obležení novinářů a policistů, kteří uzavřeli páskami hlavní bulvár i několik postranních ulic vedoucích od Berlaymontu až k parku poblíž Královského paláce, aby mohly pokračovat záchranné práce u stanice metra Maalbeek. Tam – pár metrů od důležitých evropských úřadů – došlo k jednomu z bombových útoků. Tam umírali nevinní lidé.

Opodál zůstávali v obklíčení novinářů odvážní zaměstnanci stěhovací firmy, kteří pomáhali ošetřovat přeživší. Pracovali jen kousíček od vchodu do metra, když se ozvala rána a z vestibulu stanice začal vycházet kouř a vybíhat odtamtud křičící a zranění lidé. Jeden z mužů byl zabalený v dece, druhý nedokázal skrývat své zděšení.

„Byla tam spousta zraněných. Krváceli, měli tržné rány v obličeji. Všude krev. Než přijeli záchranáři, pomáhali jsme lidem u vstupu do metra. Mohlo jich být kolem třiceti. Žádné mrtvé jsem neviděl. Ti zůstali dole ve stanici metra,“ vypověděl pro Právo Eric Robert (50), jenž dojíždí do Bruselu za prací z Charleroi.

„Jsem šokovaný. Ale tohle je asi život,“ dodal sklíčeně a sledoval dvě civilní auta s houkajícími majáčky. Za skly byly vidět jen zakuklené hlavy.

Naopak úplně v klidu vypadal pár sedící v rohové kavárně kousíček od Evropské komise. Vedle sebe měl motorkářské helmy, na stole dvě téměř dopité kávy. Užíval si slunce, dlouho v Bruselu neviděné. „Bydlíme za rohem. Nemáme strach. Doufám, že vyhrají ti správní,“ odpověděl mi starší muž v motorkářské bundě.

Velké náměstí je odtud vzdáleno asi 20 minut jízdou na kole. Cestou jsem potkala řadu policistů, hloučky zaměstnanců postávajících před budovami, maminky vezoucí kočárky i jednu hystericky plačící paní. V náručí ji držela jiná žena.

Na turisty vyhledávaném náměstí v centru Bruselu nestály obrněné vozy, jako tomu bylo loni v listopadu, kdy se metropole potýkala s prvními veřejně známými hrozbami teroru. Ani vojáci se samopaly tam teď sebevědomě nepochodovali. Lidí korzujících v centru však viditelně ubylo. Řada obchodů a podniků byla zavřená.

U staré budovy burzy, kolem níž vede jindy vytížená pěší zóna, začali lidé křídou psanými nápisy spontánně vyjadřovat solidaritu s Belgií a oběťmi. Do srdíček v mnoha jazycích vpisovali vzkazy jako „láska“ nebo „nebojte se a buďte stateční“.

„Nevím, co udělala naše vláda špatně. Dělají asi, co mohou, ale asi ne dost. Chybí mezinárodní spolupráce, silnější komunikace na evropské úrovni. Podobně jako to mají státy v USA,“ zhodnotil pro Právo osmnáctiletý student IT Stijn Pinkhof.

„Tohle se může stát i jinde. V Bruselu tomu čelíme poprvé. Celé ráno jsme o tom debatovali s kamarády. Řešili jsme, proč to udělali zrovna dnes, proč si nepočkali na pátek nebo víkend, kdy lidé budou cestovat na Velikonoce,“ zeptal se nahlas.

„Možná se s takovými atentáty budeme muset naučit žít. Ano, zní to děsivě, ale bohužel to tak teď vypadá. Ale přece nemůžeme zavřít hranice a ukázat strach. To poslední, co by měli lidé dělat, je sedět doma a bát se. Nebuďme schovaní!“ pokračoval a dodal, že nikdo v současnosti neví, kde je skutečně pravda: „Jak řekl Winston Churchill, první obětí války je vždy pravda.“