Článek
Loni v srpnu se americká technika valila do doků v polském Gdaňsku v rámci posledního testu přesunu aliančních jednotek rychlého nasazení. Vypadalo to působivě, jenomže rychlost pořád nestačí, i když se alianční struktury mění.
Minulý měsíc NATO spustilo program Pesco (Permanentní strukturovaná spolupráce), který je zaměřen na posílení obranné spolupráce. Dostala se pod něj i nizozemská iniciativa za zlepšení mobility ozbrojených sil. Ta by podle nizozemského ministra zahraničí Halbeho Zijlstry měla umožnit EU lépe zajistit vlastní bezpečnost.
K posílení jednotek už došlo, předvoj představuje 4500 vojáků NATO na základnách v Polsku a Pobaltí. Od roku 2015 je v Evropě také nasazena americká obrněná brigáda s 3300 muži. [celá zpráva]
Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg
V případě ruského útoku by se předvoj sil, jak uvedla aliance, přesunul „v řádu dnů“. Nyní ale tomuto předvoji velí Itálie, přičemž Tallinn je od Říma vzdálen 2000 km, a ne vše se dá přepravit letecky, podotkl list.
Tallinn není zmiňován náhodou. Studie organizace Rand Corporation, která se věnuje obraně, uvedla v roce 2016, že ruská vojska by byla v Tallinnu za 60 hodin: „Rusko by mohlo obsadit pobaltské státy rychleji, než bychom je byli schopni ochránit.“ [celá zpráva]
Infrastruktura nestačí
Jaká je současná realita, plyne z plánů NATO: zkrátit přesun jednotek, který z některých zemí aliance trvá tři týdny, na pět dnů. Problémem je infrastruktura. Ve střední a východní Evropě, jejíž mnohé země byly členy Varšavského paktu nebo dokonce součástí SSSR, je dopravní infrastruktura řídká nebo stárnoucí. Při přesunu z Polska do Litvy vzniklo na hranicích zdržení šest hodin kvůli změně rozchodu kolejí.
Potíže jsou však i na západě Evropy. Mosty, tunely, silnice nebo přístavy a železnice tam nebyly v posledních 25 letech stavěny na to, aby přepravily velké množství těžkých amerických vojenských vozidel.
„V Evropě se už nestaví mosty s nosností 70 tun schopné unést hmotnost tanku Abrams,“ řekl bývalý stálý zástupce USA v NATO Doug Lute. Další úzké hrdlo představuje přístav v Brémách - vede z něj jediná silnice s kapacitou 1500 vozidel denně.
Vojenské cvičení v Lotyšsku. Ilustrační foto
Sice byly zrušeny hraniční kontroly, jenomže zatím není zaveden žádný jednotný systém, který by se spouštěl v případě ohrožení, takže se velitelé musejí řídit místními zákony. V Německu například nesmějí v určitou dobu jezdit na silnicích těžká vozidla.
Brzdou je pestrá výzbroj
Potíží je však i nekompatibilita použitého vybavení v jednotlivých členských zemích sahající od rádií až po hadice. Osmadvacet evropských zemí provozuje velké množství nejrůznější techniky, mimo jiné 17 typů tanků, zatímco Spojené státy mají jeden, a dvacet typů bojových letadel, zatímco Spojené státy jich mají s výjimkou bombardérů šest. „Jasně, že v Evropě hodně plýtváme,“ řekl listu jeden evropský diplomat, „každý má svůj vlastní obranný průmysl a nikdo se ho nechce vzdát.“
Problémem je i nedostatek financí vyčleněných na obranu. NATO sice vydává na obranu 946 miliard dolarů, jenomže jen čtyři evropské země - Velká Británie, Estonsko, Polsko a Řecko - dávají na obranu požadované dvě procenta HDP. K nim se zřejmě letos připojí Rumunsko a zavázaly se k tomu i Litva a Lotyšsko. Ostatní země to plánují až v dalších letech. Na zvýšení příspěvku tlačí americký prezident Donald Trump, jeho slova však spíše členy paktu znepokojila, když hrozil, že nebude pomáhat těm, kdo dost nepřispívají na obranu a dlouho odmítali planost klíčového článku pět o společné obraně při napadení jakéhokoli člena. [celá zpráva] Zpočátku také tvrdil, že se NATO přežilo. [celá zpráva]
Ruská hrozba
Obtížnou situaci přiznal i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg: „Poprvé v naší historii se potřebujeme věnovat krizovému managementu za našimi hranicemi a současně posílit naši kolektivní obranu v Evropě.“ Aliance se 70 let po svém vzniku snaží ukázat schopnost bránit východní hranici sahající od polárního kruhu až k Sýrii, přitom po pádu železné opony jen oslabovala své síly a z kontinentu postupně mizely nasazené jednotky. Poslední americké tanky Abrams se stáhly z Německa v roce 2013. „Po pádu Berlínské zdi nikoho ani nenapadlo, že bychom se pohybovali po východní Evropě ve vojenské formaci. Mysleli jsme si, že Rusko bude náš partner. Každý zmenšoval své ozbrojené síly, jak rychle jen mohl,“ řekl velitel amerických sil v Evropě Ben Hodges.
Vyloďovací člun při cvičení NATO v Polsku
Stoltenberg otevřeně přiznává: „NATO rozhodně nechce novou studenou válku, ale svět se změnil a NATO se musí také změnit.“
Nejmenovaný vysoký představitel NATO listu přiznal, že aliance přehlížela varovné signály, jako byly kybernetický útok na Estonsko v roce 2007 a krátká rusko-gruzínská válka v roce 2008: „Všech indikátory tam byly, ale přestali jsme sledovat míč. Zapomněli jsme, co dělat.“
Podle mnohých expertů a politiků je útok Ruska na některý z členských států nepravděpodobný, spíše varují před hybridní nebo kybernetickou válkou. Jenomže letů ruských letadel u pobaltských zemí přibývá a ruská námořní aktivita je nejvyšší od konce studené války, ruské ponorky operují ve východním Středomoří i v Černém moři a pohybují se i kolem klíčových komunikačních kabelů na dně Atlantiku.
„Nikdo neočekával Krym, ale došlo k němu,“ řekl další evropský diplomat, „jen se podíváte a vidíte milióny věcí, které brzdí rychlý přesun sil.“
A ten je klíčový a pro něj je zásadní infrastruktura, což zmínil i jeden z autorů analýzy rychlosti postupu ruských vojsk Michael Linick: „Čím agresivnější je postoj k Rusku, tím je infrastruktura nutnější.“ Navíc se objevují i obavy, že posílená teritoriální obrana může konflikt vyprovokovat, i když mu má předcházet, protože Rusko ji může vidět jako hrozbu.