Školy jako by se zasekly v minulém století, říká zástupkyně středoškoláků

Naší úlohou je přinášet hlas středoškoláků do veřejné diskuze. Vyjadřujeme se ke kladům i záporům našich škol, poukazujeme na deficity školského systému a přinášíme do diskuze náhled toho, jak své vzdělávání vnímají středoškoláci. Je to pohled z „druhé strany břehu”.

I přesto, že se nám už podařilo prosadit několik změn, je to pro mnoho lidí nová myšlenka a reakce na studenty, kteří mluví do vzdělávání, nejsou vždy pozitivní.

Pak je tu ale druhá část veřejnosti, která vidí, že naše návrhy jsou kvalitní, že je zakládáme na datech a výzkumech a neřídíme se jen vlastními dojmy a emocemi. A to českému školství chybí. Většině členů našeho týmu ještě nebylo ani 18, vždy ale dodáváme, kdo jiný by měl do diskuze o vzdělávání přispívat než ti, kterých se týká nejvíce? Jsme to přeci my žáci, kteří ve výuce trávíme více než 30 hodin týdně.

Od minulého roku naše návrhy pravidelně konzultujeme s ministryní Valachovou i jejími šéfporadci. Na všech se neshodneme, některé z těch, na nichž jsme shodu nalezli, jsme ale představili společně v kampani Revoluce na střední.

V té říkáme, že vzdělávání by mělo být zaměřené na žáka, žák by měl stát v centru dění, na výuce se podílet a poznatky spíše konstruovat než je jen pasivně přejímat. Zkrátka výuka, jejímž smyslem je naučit žáky různým dovednostem, kritickému myšlení a také samostatnosti a zodpovědnosti, aby se v rychlém a náročném 21. století neztratili.

Myslím, že ne. Na školách převládá pravý opak, to znamená výuka frontální, testování memorizovaných faktů, známkování 1 až 5 bez větší zpětné vazby a málo diskuze. Diskuzí teď nemyslím jen tu, která probíhá za dveřmi zavřené třídy, ale také dialog mezi studenty, učiteli a vedením školy.

Chceme trochu nabourat dojem, že ředitel a učitelé jsou nadřízení a studenti jejich podřízení. Měli bychom být partneři, vždyť ve vzdělávání sdílíme nejenom tu cestu, ale i cíl. A také už pár let žijeme v demokracii, ale i přes všechny změny, které se odehrály po roce 1989, školy jako by se zasekly v minulém století.

Naší hlavní prioritou je posílení žákovských samospráv, tedy studentských rad. Měly by fungovat jako mediátor dialogu uvnitř školy, jako demokratický prvek. Když se na škole vyskytne problém, který se týká studentů, a není to vyloženě záležitost jednotlivce, měla by jej studentská rada řešit. Rady také pořádají vlastní akce, besedy s hosty, festivaly nebo filmové večery.

Momentálně mají studenti v tomto ohledu ale minimální oporu v legislativě. Pro učitele a ředitele navíc neexistují žádné metodiky, jak se žákovskými samosprávami pracovat.

Často se pak stává, že i když mají žáci nápady, jak školu zlepšit, vzhledem k očekávané negativní reakci ze strany vedení školy na svou iniciativu rezignují. Je to jeden z možných důvodů, proč studenti chodí do školy neradi.

Já osobně bych nechtěla čtyři roky „prosedět” na místě, kde nemohu nic změnit, vždyť z toho plyne strašná frustrace. Promítá se to pak i do celospolečenských problémů. Nezájem mladých lidí o politiku je toho zářným příkladem.

Důležití jsou pro nás kvalitní a motivovaní učitelé. Ti jsou v současnosti nedůstojně nedoplaceni na to, jak důležitá je jejich role pro další vývoj společnosti. Vidím to na svých učitelích, jejich práce není jednoduchá, jak si mnozí mohou myslet, klademe na ně vysoké nároky. Ty bychom neměli snižovat, ale musíme je dobře zaplatit. Je nepřijatelné, aby byl učitel placen hůře než pokladní v supermarketu.

Dále chceme metodickou pestrost ve výuce, aby učitel jen nevykládal teorii před třídou. Ani reálný život nevypadá tak, že jen někde sedím a memoruji fakta. Chceme žáky, kteří dokážou uvažovat v souvislostech, k tomu je ale musí výuka vést. Je zvláštní myslet si, že nám teď ze zkostnatělých škol budou vycházet tvořivé a iniciativní osobnosti.

Také chceme zvýšit odměny za praxe studentům ze středních odborných škol a učilišť a snížit maximální počet žáků ve třídě na 24. Je absurdní, že minimální mzda učně na praxi je 20 korun na hodinu a v průběhu studia se ani nijak nenavyšuje.

Samozřejmě je slovní hodnocení časově náročnější, ale ze zkušenosti vím, že mi dá mnohem více než pouhá známka. Předtím, než jsem přešla na státní školu, jsem chodila na soukromou, kde na nás měli učitelé mnohem více času. Jedna dvouhodinovka češtiny kupříkladu vypadala tak, že profesorka vzala všechny naše eseje a u každé poukázala na to, co by v ní sama napsala jinak, aby byla lepší. Ty nejlepší pak přečetla.

Známky ale nechceme úplně zrušit, to by bylo opravdu moc „revoluční” a neudržitelné. Slovní hodnocení a zpětná vazba jsou ale důležité, osobně mi přijdou mnohem přínosnější než jen poslouchat výklad teorie, jak psát, a sbírat samy o sobě nic neříkající známky do indexu.

Nedávala bych mezi soukromé školy a lepší výuku rovnítko. I na mé současné škole jsou někteří učitelé v tomto skvělí, v angličtině třeba dostáváme známku až napodruhé. Nejdříve dostaneme esej s připomínkami, teprve po druhém odevzdání dostaneme finální známku. Ke své ročníkovce jsem pak dostala celou stránku plnou poznámek od dvou učitelů. Na obou typech škol jsou ale i učitelé, kteří nemají o moderní přístupy k výuce zájem.

To, že v posledních letech vznikly desítky soukromých základek, značí, že veřejnost není s veřejnými školami úplně spokojená. Souvisí to s tím, jak těžké je na nich něco měnit. Dnes je jednodušší založit si školu vlastní než zlepšovat tu státní...

Ministryně nedodržela, jak dříve avizovala, že nebude usilovat o povinnou maturitu z matematiky. Povinná má být od roku 2021 na gymnáziích, na odborných školách o rok později. Budeme apelovat na budoucí vedení resortu školství, aby ji odložilo. Reagujeme tím na nezlepšující se výsledky stávajících maturantů, kteří navíc zatím zkoušku absolvují dobrovolně. [celá zpráva]

Opravdu ne. Napoprvé ji nezvládlo 21,7 procenta studentů, pořád je to jednoznačně nejproblematičtější maturitní předmět. Vztah k němu se u žáků jen zhoršuje, povinná maturita to nezmění. [celá zpráva]

Byli bychom pro metodu pedagogického konstruktivismu, taková výuka matematiky se už rozšířila na základních školách díky profesoru Milanu Hejnému. Žák je ve výuce aktivní, snaží se na řešení přicházet sám a učitel mu k tomu dopomáhá spíše z role průvodce. Podstatné je látku pochopit, ne se jen mechanicky připravovat na test. Třeba by se pak zvýšil i zájem o technické obory, kterým se tolik ohánějí průmyslníci.

Jednoznačně průmyslová lobby, chtějí více lidí do technického vzdělávání, protože na pracovním trhu údajně chybí pracovní síla. Svaz průmyslu a dopravy protlačil do školství i jednotné přijímačky na střední školy, původně je měly kraje využívat jako nástroje k nastavování kapacit škol podle predikcí trhu práce. My ale nemůžeme vědět, jak bude trh práce vypadat za pět let, natož za 20.

Škola ve 21. století navíc nemá připravovat žáky jen pro trh práce, aby z nich byla dobrá pracovní síla. Musí nás vybavit balíkem sociálních i odborných dovedností, které nám umožní být úspěšní v různých aspektech budoucího života, trh práce je jen jeden z mnoha.

Doufám, že budoucí ministr bude prozíravější než exministr Marcel Chládek, který dal průmyslu tolik prostoru. Ministryně Valachová nastoupila do rozjetého vlaku, i přesto se ale rozhodla nezměnit směr. Výsledkem bude až polovina neúspěšných maturantů za čtyři roky a zakonzervovaná výuka v současném stavu.

Nevědí, zejména na učilištích je to problém. Málokdy škola vede žáky k aktivitě. Snažíme se to změnit.