Před 75 lety popravili nacisté na 300 příbuzných a spolupracovníků parašutistů

Další popravy proběhly 26. ledna 1943 a 3. února 1944. Mezi povražděnými v koncentračním táboře Mauthausen v Horních Rakousích byli příbuzní, a hlavně skuteční či domnělí spolupracovníci členů výsadkářských skupin Anthropoid, Out Distance a Silver A. Bez jejich obětavosti by nebylo možné vojenskou akci proti Heydrichovi provést.

Členové skupiny Anthropoid Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli atentát na zastupujícího říšského protektora a jednoho z hlavních tvůrců holocaustu Heydricha 27. května 1942. [celá zpráva]

Atentát posílil pozici československé exilové vlády v Londýně, a i díky němu západní mocnosti odstoupily od mnichovské dohody, která předválečné Československo připravila o pohraničí.

Po atentátu nicméně rozpoutali nacisté na území protektorátu teror. Vyhlásili výjimečný stav a lidé byli rozhodnutím stanných soudů popravováni po stovkách - za schvalování atentátu, ukrývání zbraní, spojení s cizinou, přechovávání nepřátel říše či za pouhé neohlášení pobytu osob. Vrcholem bylo vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků.

Podle Vojtěcha Kyncla, vědeckého pracovníka Historického ústavu Akademie věd ČR, specializujícího se mimo jiné na druhou světovou válku, je hromadná vražda příbuzných, přátel a spolupracovníků československých parašutistů jedním z nejkřiklavějších a současně nejlépe prošetřených nacistických zločinů na území Československa v době druhé světové války.

„Už na konci 50. let zahájili vyšetřovatelé v SRN pátrání po pachatelích nacistického bezpráví po atentátu na Heydricha. Od poloviny 60. let je začali intenzivně prošetřovat také složky československé StB, ke které se na konci 60. let přidala ještě východoněmecká Stasi,” napsal Novinkám.

Každá ze skupin bezpečnosti přistupovala podle něj ke stíhání zločinců s jinou motivací. StB a Stasi chtěly získat možné spolupracovníky do svých řad z bývalých nacistů. Naopak vyšetřovatelé v SRN mnohdy odhalili zločiny do detailů, ale bagatelizovali nutnost je po třech čtyřech desítkách let je ještě stíhat.

„Jedině tak bylo možné, že ústřední strůjce vraždy téměř tří set vlastenců, od 15. října 1942 nový šéf pražského gestapa Ernst Gerke, nebyl do své smrti v roce 1982 v Bielefeldu postaven před soud,” dodal Kyncl.

Publicista Miroslav Šiška, zabývající se moderními dějinami, v Právu připomíná příklad zavražděné osobnosti, jediné české za války popravené herečky. Pro Annu Čalounovou-Letenskou se osudným okamžikem stala noc ze 14. na 15. července 1942, kdy ve svém pražském bytě nechala přenocovat manželku lékaře Břetislava Lyčky, který po atentátu na Heydricha ošetřoval zraněného Kubiše. Do té chvíle se v odboji zřejmě neangažovala.

Policejní razie a všudypřítomný strach neustaly ani po smrti parašutistů v kryptě pražského chrámu sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942, ani po zrušení stanného práva počátkem července. Herečka žila i v těchto těžkých týdnech v relativním klidu. Byla šťastná v soukromém životě, dařilo se jí na divadelních prknech i ve filmu.

V hostivařských ateliérech se právě rodil film Přijdu hned a ona dostala od režiséra Otakara Vávry roli prostořeké domovnice. Byla to přesvědčivá herečka. Uměla zahrát ženy trpící i směšné. Do roku 1942 se objevila ve více než 20 filmech.

Její druhý životní partner, architekt Vladislav Čaloun, již v době svého pobytu na Slovensku pomáhal pronásledovaným lidem a do podobné práce se zapojil i v Praze. Byl aktivní také v karlínském Sokole, odkud se znal s MUDr. Lyčkou. Oba se po zákazu této organizace v dubnu 1941 dali k dispozici sokolské odbojové skupině Jindra, která byla napojena na zahraniční odbojové centrum v Londýně a spolupracovala s paravýsadky z Británie.

Lékař převzal do péče člena výsadku Anthropoid Josefa Gabčíka, který si při seskoku pohmoždil nohu. Ošetřil 27. května 1942 i druhého parašutistu, Jana Kubiše, jehož při útoku na Heydricha zranila v obličeji střepina z vržené bomby.

Nevíme však, zda o Lyčkově pomoci atentátníkům věděla také Čalounova manželka. A zda věděla, že i její Vladislav pracuje pro odboj. Lze se domnívat, že něco tušila, možná věděla i víc – třeba všechno. A jestli mu i sama pomáhala? Žádné hodnověrné svědectví o tom neexistuje. Nikdo ze zainteresovaných válku nepřežil, skončili buď sebevraždou, nebo na popravišti, jak píše Šiška.

Sledováním stop odhalilo gestapo během několika dní 75 osob přímo či nepřímo zapojených do atentátu a v polovině července 1942 se vlna zatýkání přiblížila k vedení odbojové skupiny Jindra – a také k manželům Lyčkovým. Ti na poslední chvíli dostali varování a šanci zmizet. Pro Františku Lyčkovou, ženu lékaře Lyčky, byl připraven úkryt na Moravě, kam měla odjet ráno 15. července. Předchozí večer přišla do bytu k manželům Čalounovým, kde bylo domluveno její přenocování.

Příštího dne Lyčková neodjela, protože byla ráno na pražském hlavním nádraží kriminálním komisařem gestapa Friedrichem Müllerem zatčena. Nikdy se nepřišlo na to, zda někdo plán jejího odjezdu vyzradil, nebo ji gestapo u nádražní pokladny zajistilo náhodně na základě vlastního sledování.

Okamžitě byla odvezena do sídla gestapa v Petschkově paláci a podrobena tvrdému výslechu. Nevěděla, kde se ukrývá manžel (ten se 21. července v beznadějné situaci v Ouběnicích zastřelil), ale prozradila, kde strávila minulou noc.

Pro Čalouna přišlo gestapo 17. července přímo na jeho pracoviště v pražském paláci Kotva. Vyděšená manželka se hned druhý den svěřila režiséru Vávrovi. Řekla mu, že je předvolána na gestapo a obává se, že to může ohrozit natáčení celého filmu.

V Petschkově paláci s Annou Letenskou jednali slušně. Podle poválečného svědectví Václava Václavíka, tehdejšího tlumočníka na gestapu, údajně kriminální úředník vylekanou herečku uklidňoval: „Milostivá paní, nemusíte se ničeho bát. Nehrozí vám žádné nebezpečí. Prokáže-li se nevina vašeho manžela, bude vše v pořádku. Klidně jeďte za svou prací a pak domů.“

A skutečně, herečka mohla pokračovat v natáčení. Musela se však každý den hlásit na gestapu – a směla tam pro manžela vždy i zanechat balíček s čistým prádlem nebo jídlem. Zdá se, že gestapo chtělo herečku využít jako volavku a sledovalo, zda ji bude někdo z možných spolupracovníků atentátníků kontaktovat.

Závěrečná klapka padla 2. září 1942. Příštího dne se Anna Letenská opět ráno dostavila do Petschkova paláce. Ale tentokrát ji už zpět nepustili. Komisař Müller ji pro „nebezpečí matení stop“ (jak bylo uvedeno v jejím výslechovém protokolu) na místě zatkl a pod vězeňským číslem 110124 byla předána do věznice gestapa v Praze na Pankráci.

Počátkem října převezli Annu Letenskou se zmíněnými necelými třemi stovkami již dříve zatčených do vazební věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Možná se nějak dozvěděla, že mezi vězni je také její manžel, ale jistě neznala děsivou zvěst, že o osudu pozatýkaných už bylo rozhodnuto.

Stanný soud 29. září všechny odsoudil k trestu smrti – v jejich nepřítomnosti a bez možnosti jakékoli obhajoby – a poprava se měla uskutečnit tajně v koncentračním táboře Mauthausen.

Tam 23. října 1942 převezli a následujícího dne zavraždili 135 žen a dívek a také 127 mužů a chlapců, kteří spadali do tzv. akce Kubiš (jak se o nich mluvilo na gestapu). Byli to příslušníci rodin parašutistů nebo jejich spolupracovníků, tedy těch, kteří je podporovali a ukrývali.

Podle úmrtního protokolu zemřela Anna Letenská 24. října 1942 v 10:56, Františka Lyčková v 10 hodin, Vladislava Čalouna na stejném místě zastřelili s jinou skupinou českých občanů 26. ledna 1943.

Komediální film Přijdu hned měl premiéru v Paláci Lucerna 25. prosince 1942. Diváci v sále se bavili a nikdo z nich netušil, že osmatřicetiletá představitelka energické domovnice Koubkové byla již dva měsíce po smrti.

A vědět to ani nemohli, protože na rozdíl od předchozích exekucí po atentátu na Heydricha bylo rozhodnuto nezveřejňovat jména popravených.