Největší čin domácího odboje. Před 75 lety se odehrál atentát na Heydricha

„V letech 1939 až 1945 máme několik stovek mimořádných lidských a morálně charakterových osobností, které jsou vzorové pro každou další generaci,“ řekl Novinkám historik a pedagog Zbyněk M. Duda.

„Z okruhu československého domácího i zahraničního druhého národního odboje se vygenerovala skutečná elita národa, která za službu vlasti pokládala své mladé životy. Přitom jejich životní osudy jsou příkladem nejen skutečného vlastenectví, odvahy a statečnosti, nýbrž někdy i odvrácené strany ctností, končící zradou a kolaborací s nepřítelem,“ připomíná.

To vše prostupuje historický a vojenský příběh českých dějin jménem Operace Anthropoid, jenž se uskutečnil 27. května 1942 v Praze-Libni.

Co však celé akci předcházelo? Publicista Miroslav Šiška, zabývající se moderními dějinami, napsal, že Jozef Gabčík i přes námitky otce nastoupil v říjnu 1932 základní vojenskou službu u 14. pěšího pluku v Košicích. V Prešově další rok absolvoval poddůstojnickou školu a v září 1933 byl povýšen už na desátníka.

Do slovenské armády nastoupit nechtěl a již roku 1939 se rozhodl k útěku do Polska, kde se v Krakově tvořila čs. zahraniční jednotka. V táboře Malé Bronowice se poznal s Janem Kubišem a stala se z nich nerozlučná dvojice. Ti, kteří je znali, o nich hovořili jako o dvojčatech, píše Šiška.

Jako příslušníci čs. pěšího pluku prodělali v červnu 1940 těžké ústupové boje u města Gien a po kapitulaci Francie jsou se stovkami dalších vojáků evakuováni do Velké Británie, kde se poté stali příslušníky 1. čs. smíšené brigády.

V témže roce se rozhodla pomoci domácímu odboji proti nacistům i československá exilová vláda v Londýně. Počítalo se s vysláním specialistů na sabotáže, po nástupu Heydricha se koncem září 1941 rozhodlo o rozšíření činnosti o atentáty. Za původce atentátu na protektora se považuje český legionář, brigádní generál František Moravec (1895 - 1966).

V noci na 28. prosince 1941 pak byly na území Protektorátu vysazeny výsadky Silver A, Silver B a Anthropoid, v posledním z nich byli i dva aktéři atentátu na Heydricha, Gabčík a Kubiš. Gabčík byl jmenován velitelem operace.

Návrat do okupované vlasti nikomu zdůvodnit nemohli. Druhým členem výsadku byl původně Karel Svoboda (1912 - 1982), který se však v závěrečné fázi výcviku 5. října vážně zranil a Gabčík místo něj doporučil právě Kubiše.

Po různých peripetiích se Gabčíkovi s Kubišem podařilo navázat kontakty s příslušníky domácího odboje, kteří je ukrývali, zásobovali jídlem, starali se o operační materiál i zbraně a sháněli údaje o Heydrichově pohybu.

Přípravy však nezůstaly utajeny. Někteří představitelé domácího odboje vyjádřili obavy z možných následků atentátu. Tak se 9. května výsadkáři setkali s Vladimírem Krajinou (1905 - 1993), čelným představitelem Ústředního vedení odboje domácího, který se je od dalších příprav pokoušel odradit.

„Nepřipouštěli, že by jim to doma mohl někdo rozmluvit,“ napsal Krajina ve svých pamětech. „Byli přesvědčeni, že jsou vázáni slibem a rozkazem, který sami dobrovolně přijali. Nepřicházelo u nich v úvahu, že by měl o těchto věcech rozhodovat domácí odboj. Ze schůzky jsme se však rozcházeli s tím, že bude-li zvenku rozkaz změněn, bude tu možnost i pro změnu jejich příprav. Jinak v nich budou pokračovat tak, jak začali.“

Londýn každopádně rozhodl nechat akci proběhnout.

Původně měli na Heydricha zaútočit poblíž jeho sídla v Panenských Břežanech, později místo ale změnili. Heydrichovi se tak stala osudnou silnice pod Vychovatelnou v Praze-Libni, kudy téměř denně projížděl. V zatáčce nedaleko Bulovky musel jeho vůz zpomalit, stal se tedy snadným terčem.

Osudného dne přijížděl Heydrich do Prahy s hodinovým zpožděním, až kolem desáté, kdy už jeho příjezd očekávala trojice parašutistů. Ke Gabčíkovi s Kubišem se přidal Josef Valčík z výsadku Silver A. V půl jedenácté mohl Valčík signalizovat, že se Heydrichův mercedes objevil na dohled.

Vozu nejprve vstoupil do cesty Gabčík, který se pokusil vystřelit ze samopalu sten-gun. V hlavni zbraně se ale vzpříčil náboj. Kubiš však na auto hodil bombu. Ta sice vybuchla před pravým zadním kolem, úlomky ale Heydricha vážně zranily. Situaci usnadnil i on sám, jelikož nařídil řidiči zastavit a navíc vstal.

Heydrich, spoluautor „konečného řešení židovské otázky“, zemřel v půl páté ráno 4. června.

Útok nezůstal bez následků. Okamžitě po atentátu bylo vyhlášeno stanné právo (mimořádné opatření státní moci v oblasti trestního práva, kdy se ve výjimečných případech omezí některá občanská práva s cílem odstrašit od páchání některých zločinů) a začaly masové popravy.

Vojáci se před pátráním skrývali přes tři týdny, zejména v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici u Karlova náměstí, kde je ukrýval domácí odboj až do 18. června. Ten den byli na základě selhání jiného parašutisty, Karla Čurdy (1911 - 1947), i dalších okolností odhaleni. Po několikahodinovém marném boji s obří přesilou ukončili své životy vlastní rukou.

Nacistický teror vyvrcholil v červnu 1942 vyhlazením Lidic a Ležáků. Během stanného práva, které skončilo 3. července 1942, zahynuly přes tři tisíce lidí.

Atentát na Heydricha, největší čin domácího protinacistického odboje v Evropě, ale posílil pozici československé exilové vlády. I díky němu západní mocnosti odstoupily od Mnichovské dohody a více se zmobilizovaly proti Hitlerovu Německu.

Po válce se komunisté snažili snížit význam atentátu a prezentovat ho jako zbytečný hazard s krvavou dohrou. Jeho autor František Moravec byl vyhozen z armády a musel odejít do exilu.

Z evropského hlediska nicméně podle historika Dudy nedokázal v průběhu 2. světové války žádný spojenecký stát uskutečnit tak zásadní diverzní akci, která zasáhla nejvyšší patra nacistického státního a stranického aparátu.

„Jde o výjimečný čin, jenž nebyl dodnes doceněn. Dokonce se nadále setkáváme, zvláště na sociálních sítích, s naprosto odpudivými hláškami o tom, kolik životů bylo obětováno za jednoho člověka-katana, nebo dokonce, že se jednalo o nezodpovědné zelené mozky. Tento zrůdný pohled je posléze podepřen i udavačskou osobou výsadkáře Karla Čurdy, na kterého se v průběhu dějin naházelo všechno možné, aniž se došlo i k jiným úvahám ohledně zrady spolubojovníků,“ upozorňuje Duda.

V této souvislosti tedy nabízí i trochu jiný pohled na zrádce Čurdu. „Na rozhraní 70. a 80. let jsem v jižních Čechách zavítal na několik dní do Třeboně a stal se svědkem podivného vztahu místních občanů k jedné rodině. Byl jsem ubytován v proslulé katovně, naproti byla v podzámčí směrem k pivovaru Regent řada domků se zahrádkami, kde si hrály děti, ale několik z nich ostatní odmítali, podobně jako jejich rodiče,“ popisuje.

Dozvěděl se, že v jednom z domků žila rodina „národního zrádce“ Čurdy alias Karla Jehorta, rodáka z nedaleké Nové Hlíny, přičemž jeho vzdálení příbuzní i se svými dětmi byli stále dle Dudových ocejchováni jako prašivci, s nimiž se nemluví.

Pozvolna navazoval rozhovory, které se stočily i na toto ožehavé rodinné téma. Z jejich líčení si odnesl nikoli obhajobu jejich příbuzného, ale spíše vysvětlení, co jej či jeho matku dovedlo k prozrazení úkrytu parašutistů v kostele. Zřejmě šlo mimo jiné o kombinaci krizové situace a strachu o rodinu.

„Proto i přes totální lidské selhání stále v první řadě vidím Čurdovu vlasteneckou povinnost, dobrovolnou snahu naplnit přísahu republice, odejít z Protektorátu bojovat proti nacismu, stále vidím jeho odvahu i nasazení a zdráhám se dodnes vidět v této negativní osobě jenom vše záporné,“ míní Duda.

Také oceňuje, jak si ověřil během výuky a diskuzí se studenty, že se mladí lidé k odkazu parašutistů trvale hlásí a jsou si vědomi jejich statečnosti i obětí. „To je hodně dobrá zpráva do budoucnosti,“ uzavírá historik.

Jozefa Gabčíka navíc nyní slovenský prezident Andrej Kiska in memoriam povýšil na generálmajora. [celá zpráva]