Povinná maturita z matematiky je velké riziko, říká Plaga

Kategorickou odpověď nemám. Pokud jdeme cestou jednotných přijímacích zkoušek, pak je volání po jasné, nepodkročitelné hranici namístě. Pokud by se to prosadilo, už by ale nebylo možné, aby se někdo, kdo nedosáhne té hranice, odvolal a byl přijat. To by pak celý systém ztratil smysl. Zajímavější ale je, jaký podíl na přijímacím řízení hrají státní testy.

Otázkou je, zda stanovovat hranici ve chvíli, kdy role testů není tak vysoká. Ředitelé víceletých gymnázií říkali, že stejně používají testy vlastní a k dalším věcem přihlížejí jako k účasti v soutěžích. Nemyslím si, že při dnešním významu přijímacího řízení by jasně daná hranice něco řešila. Nemám problém se o tom s hejtmany dále bavit. Ale tak jednoduché, jak to vystřelili, to není.

Ředitelé v mnoha případech vědí, co řeší, kdo se jim na školy hlásí, k čemu všemu je třeba u přijímaček přihlížet. Těch věcí je tolik, že nelze spoléhat jen na krátké otestování bez možnosti odvolání.

Cesta k posílení nematuritních oborů nevede přes represi, ale přes motivaci. Na vládních výjezdech jsme na učilištích často slyšeli, že je o ně větší zájem. Řada krajů začala motivovat žáky prostřednictvím stipendií, řada ředitelů začala aktivně do některých oborů hledat lidi a daří se jim je posilovat.

U řemesel doufám, že nejde o ojedinělý výkyv. Řešením určitě není vytlačit děti do učilišť skrz jednotné přijímačky a donutit je, aby studovaly něco, co ony či jejich rodiče nechtějí.

Chyba se může stát. Nejvíce mě ale zarazilo, že mezi konáním testů a vyhodnocením přišel zvenčí podnět a nebyl všemi kontrolními mechanismy vyhodnocen. To se musí změnit. Právě proto jsem požádal novou ředitelku Cermatu o předložení systému kontrol, které podobným chybám zamezí.

Líbí se mi myšlenka, že poté, co testy proběhnou, se zveřejní jejich řešení včetně odůvodnění správných a špatných variant. Rád bych po zkouškách pustil veřejnost tzv. do kuchyně, aby znala výsledky a hodnocení a mohla nad nimi debatovat.

Na druhé straně oceňuji, že Cermat celou dobu uhlídal, aby znění zkoušek před konáním testů neuniklo.

Jasně se ukazuje, že jedna stanovená úroveň nemůže vyhovovat všem. Jeden z těch hlavních důvodů jednotných maturit byl, že se stane rozhodující vstupenkou na VŠ. Což nevyšlo. Pro jedny je obtížnost příliš velká a pro jiné nízká.

Jde o to, jestli bychom od té obecné roviny upustili a nastavili dvě úrovně matematiky. A také zda bychom se mohli inspirovat anglosaským modelem, kde vysoké školy sledují, jaké hodnocení měl student u maturity. Získá-li 850 bodů a víc z tisíce, mohl by například na ČVUT nebo jinou školu bez přijímaček.

Neuzavřu cestu k jakékoli variantě. Nedovedu si ale představit, že se zpřísní maturita pro všechny. To už nevím, kde by ta neúspěšnost byla. A neúspěšní maturanti budou co? Mít neúplné středoškolské vzdělání? Nemyslím si, že by bylo šťastné dát jednu maturitu z matematiky o stejné úrovni pro gymnázia a ostatní.

Nechystám překotnou změnu, ale Sněmovna může cokoli.

Povinná maturita z matematiky je jako chycení ryby za ocas. Zavedli jsme ji jako povinnou a doufali, že si díky tomu studenti matematiku oblíbí a že bič zkoušky povede k jejich zlepšení.

Na tvrdých datech je ale vidět, že tomu tak není. Změna by měla spočívat ve změně výuky. Což se krásně řekne, ale hůř dělá. Můžeme se bavit o zvýšení kvality, atraktivitě výuky…

Zda škola studenty baví, ale přece není jen o učitelích, ale i o motivaci studentů. I v po právu obdivovaném Finsku klesá motivace studentů, děti přestává třetí čtvrtá třída bavit a řeší obdobné problémy jako my. Mají tisíc jiných zájmů. Musí nás zajímat proč – a co s tím.

Mám pocit, že ačkoliv termíny povinné maturity z matematiky byly přijaty s nějakým odkladem, hrozí velké riziko neúspěchu studentů. Chci se o tom proto během podzimu intenzivně bavit.

Je otázka, zda máme být vyděšení, že jich máme strašně moc, a snižovat laťku, anebo je nastavena dobře a problém je, že máme moc lidí v maturitních oborech. Tři čtvrtiny populace – to je docela hodně, že?

Mělo by dojít k jejich provzdušnění. Bohužel představy řady odborníků o revizi RVP jsou jasné: ještě by tam měla být kvadratická rovnice taková a maková… A dál to nafukovat. Nepřidával bych tam další a další znalosti, které si studenti mají natlačit do hlav.

Zároveň bychom je ale neměli učit jen kompetence a Wikipedii. Musí to být kombinace obojího. Kritické myšlení spočívá v tom, že umím pracovat s informacemi. K tomu ale musím mu mít nějaké penzum znalostí. Toto kdyby se podařilo dostat do RVP, máme vyhráno.

De facto už v roce 2019, definitivně se na nové financování přejde od roku 2020. Vzhledem k tomu, že školám chceme napřed poskytnout prostředky na nové ukazatele, které si ředitelé propočítají, se ten tlak omezí už pro školní rok 2018/19.

Změna financování umožní dělení hodin. Bude se to týkat třeba i matematiky, jako je tomu nyní u cizích jazyků. Také jsou ale stanoveny maximální počty hodin. Balík na pedagogy je ale závislý i na kapacitě tříd.

Honba za žákem nebude tak dominantní, ale pořád zůstává důraz na parametr žáka. Takže i nadále si bude ředitel hlídat naplněnost školy. Honbu za žákem to neodstraní zcela, ale zmírní. Ředitel nebude muset brát na sílu dva žáky navíc. Rozhodně bych tedy neřekl, že by bylo obtížnější dostat se na SŠ.

V rámci možností, které angažmá s omezeným mandátem v první vládě skýtalo, jsme otevřeli věcnou debatu k vyhlášce o inkluzi. Díky dobré spolupráci s ministerstvem zdravotnictví jsme řešili kapacity lékařských fakult a zmírnění pamlskové vyhlášky.

Za největší úspěch považuji první návrh rozpočtu školství, který je pro regionální školství bohatý. Dokázali jsme v prvním kole rozpočtového procesu obhájit všechny položky, což v minulých letech nebylo. A pak v průběhu roku se podle dohody s kraji dosypou skutečně peníze do základních a středních škol v regionech, kde chyběly.

Od počátku jsem říkal, že pro mě je mnohem důležitější než navýšení platů od září, abychom navýšili dostatečně objem do regionálního školství pro rok 2019 a aby se to promítlo do výdajových rámců v letech 2020 a 2021.

Navýšení platů, jak to bylo loni od listopadu, velmi rád vyměním za to, že se budou navyšovat platy v dalších třech letech.

O deset procent v tarifní části a o pět procent v netarifní, u níž nejde ale dopředu zaručit, že se objeví každému na výplatní pásce.

V roce 2018 chyběly v rozpočtu náklady na inkluzi a na školy zřízené pro žáky se zdravotním postižením. Když došlo k navýšení tarifů od listopadu a nebyly pokryty všechny položky, tak ředitelům zbyl menší balík na nenárokové složky.

Pro rok 2019 není nikde skrytá sekera, která by zase ubrala z nenárokové složky platu. Pět procent bude balík prostředků tentokrát nekrácený prostředky na inkluzi a může být využit na odměny, ale také na různé druhy příplatků.

Plošný návrh je šest procent. To ovšem platí pro celou veřejnou správu. Ale v dalším kole rozpočtového vyjednávání bych rád otevřel i jejich odměňování a viděl růst o 10 procent. Pak chci ještě bojovat za vysoké školy, jimž zatím vzrostl rozpočet o 1,8 miliardy.

Mezi dětmi ve věku dvou až tří let už asi 45 tisíc chodí tam, kde je volná kapacita. Stát musí dál pokračovat v podporování kapacit, aby byly zajištěny stoprocentně i pro tříleté. Tam, kde se demografická vlna přelévá, vzniká prostor pro netříleté a tam je už nyní přijímají.

Čeká nás debata s resortem práce a sociálních věcí o roli dětských skupin. Myslím si, že ty by měly být určeny zejména pro děti do tří let.