Osud Lidic se stal symbolem nacistické hrůzovlády

„Příběh Lidic je tak významný a světoznámý možná právě proto, že se z něj říšská propaganda pokusila udělat exemplární příklad pro všechny budoucí protivníky. Měl odstrašovat a působit preventivně. Poselství mělo být jednoznačné: každý, kdo se nám postaví, bude zahuben. Včetně své rodiny,“ napsal Novinkám mediální historik Jakub Končelík, děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Právě proto bylo podle něj i informační pokrytí akce nebývale silné. Na rozdíl od ostatních zvěrstev právě o Lidicích se svět měl dozvědět.

„A proto příběh Lidic dodnes rezonuje. Měl veliký, mnohaletý náskok. O Lidicích se svět dozvěděl ještě v průběhu války, stal se z nich symbol válečných hrůz ještě předtím, než svět poznal pravou tvář a opravdový rozměr zrůdnosti masového vyhlazování,“ vysvětlil.

Likvidace Lidic představuje největší jednorázovou exekuci Čechů na českém území ve 20. století.

V noci na 10. května 1942 byla obec obklíčena příslušníky gestapa a policie. Celkem 173 mužů a chlapců starších 15 let bylo nahnáno do Horákova statku, na jehož zahradě byli zastřeleni. Popravu symbolicky vykonali příslušníci pořádkových jednotek z Heydrichova rodného města Halle nad Sálou.

Lidické ženy, celkem jich bylo 196, byly převezeny do tělocvičny kladenské reálky. Jejich další cesta vedla do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti byly, kromě několika vybraných na poněmčení, zavražděny plynem ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Celkový počet lidických obětí je 340.

Nacisté nechali Lidice do slova a do písmene srovnat se zemí. Domy byly nejprve vypáleny a obvodové zdi, které odolaly plamenům, byly odstřeleny trhavinami. Stejný osud potkal i dominantu obce, kostel sv. Martina. Drancování neušel ani hřbitov, na němž došlo k vyzvedávání rakví z hrobů a k ničení náhrobních kamenů.

Změněn byl i terén, včetně zasypání rybníka či posunutí koryta potoka. Denně bylo proto v obci nasazeno i několik set pracovníků Říšské pracovní služby. Vymazání Lidic z mapy jim trvalo půl druhého roku.

Na počátku tragického příběhu byl dopis, v němž se jistý Josef Říha snažil ukončit mimomanželský vztah s dělnicí Annou Maruščákovou. Aby před svou milou neztratil tvář, stylizoval se pisatel do role odbojáře, jenž musí kvůli své činnosti zmizet. Řízením osudu se list dostal do rukou majitele továrny a starosty Slaného Jaroslava Pály, který jej obratem předal kladenskému gestapu.

Při výslechu se Maruščáková zmínila, že se jí její milenec Říha jednou ptal, zda zná rodinu Horákových z Lidic. Když dostal kladnou odpověď, požádal Maruščákovou, aby Horákovým vyřídila, že jejich syn Pepík je zdráv a že se mu daří dobře. Jak gestapo zjistilo, sloužil Josef Horák spolu s dalším lidickým rodákem, Josefem Stříbrným, v Britském královském letectvu.

Vyšetřovatelům se tak nabízela hypotéza, zda Josef Horák nebyl jedním ze účastníků atentátu na zatupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který byl proveden 27. května 1942 v Praze. Heydrich následkům zranění podlehl 4. června. [celá zpráva]

Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic, co by zmíněnou domněnku potvrzovalo. Kromě nejasného dopisu milence tak gestapo nemělo v ruce nic, co by spojovalo Lidice s atentátem na Heydricha. Přesto z Berlína přišel rozkaz: vymažte Lidice z mapy!

Vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR Vojtěch Kyncl, specializující se mimo jiné na druhou světovou válku, Novinkám poskytl, co roku 1945 vypověděl jediný přeživší český svědek dění v Horákově statku Jiří Tůma:

„Ve stáji nás bylo asi třicet. Německá hlídka stála venku těsně u dveří. Asi o čtvrté hodině nás vyvedli na dvůr stejně jako všechny ostatní lidické muže držené ve sklepě. Zde nás postavili do několika řad před obytnou budovu statku. Statek sám byl ze všech stran zajištěn strážemi s kulomety.

Potom Němci, kteří stáli na pavlači obytného stavení, vyvolávali jména mužů. Když se vyvolaný ozval, zjišťovali dotazem po rodných datech jeho totožnost, načež byl odveden zpět do sklepa. Když byl sklep už přeplněn, byli vyvolaní odváděni do dříve zmíněné stáje.

Nyní však zůstali, aniž jejich jména byla vyvolána, stáli na dvoře muži z té části sídliště, která katastrálně náležela k Makotřasům. Tito mužové sdělili Němcům, že jsou obyvateli domků na konci sídliště, které patří do Makotřas. Němci sepsali tyto muže do zvláštního seznamu a dali je odvésti mezi ostatní lidické muže.

Nyní jsem zůstal na dvoře sám a byl jsem dotázán, kdo jsem a odkud pocházím. Řekl jsem, že moje trvalé bydliště jsou Makotřasy a udal jsem úmyslně chybně od skutečnosti, že jsem jel přes Lidice na kole do práce, přičemž jsem byl zadržen hlídkou, která mne odvedla do Horákova statku. Na tuto výpověď jsem byl odveden na silnici, když věc byla hlášena nějakému vyššímu příslušníku policie nebo SS, který rozkázal, že mohu býti propuštěn. Už po cestě domů jsem slyšel výstřely, také později jsme v Makotřasech slyšeli další výstřely, ale to jsem netušil, že lidičtí mužové jsou v Lidicích popravováni.”

Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen, po dvouletém pátrání i 17 dětí. Před masakrem tam žilo 503 obyvatel.

Po válce byla středočeská obec obnovena, stavba prvních domů započala v květnu 1948. Z pietních důvodů ale byly postaveny nedaleko původní lokality. V současnosti mají Lidice podle údajů na stránkách obecního úřadu 515 obyvatel. Odpovídá to tedy stavu před vypuknutím válečného konfliktu.

Za zločiny v Lidicích byla potrestána řada zločinců, K. H. Frankem a Kurtem Daluegem počínaje, přes členy kladenského gestapa, až po řidiče plynového vozu v Chelmnu Gustava Laabse, jenž zplynoval lidické děti.

„Lidice jsou příkladem a varováním všem obyvatelům naší země, aby vnímali hodnoty demokracie a především lidství. Vyhlazená vesnice ukazuje, jak málo stačilo, aby bylo zničeno i vše ostatní, co pro nás mělo hodnotu. Nacisté vraždou mužů a dětí zavraždili budoucnost celé obce. Vzpomínka na válečný zločin v Lidicích tak není o hrdinství, ale o bezmoci,“ uzavřel Kyncl.