Článek
Říká se, že „otec medicíny” Hippokratés vyučoval v době mezi roky 500 a 400 před naším letopočtem na ostrově Kos pod platanem, který lze dosud obdivovat. V jeho spisech nalezneme mnohé popisy nemocí způsobených červy.
Hippokratés rozlišoval tři: helmins strongyle (dlouhý kulatý červ), helmins plateia (plochý červ) a ascaris (malý kulatý červ). Historici soudí, že dlouhý kulatý červ je škrkavka dětská (ascaris lumbricoides), plochý červ druh tasemnice a malý kulatý červ že je roup dětský (enterobius vermicularis), která způsobuje oxyuriázu.
Nejstarší důkaz o existenci červích parazitů
Vědci zkoumali na souostroví Kyklady 25 hrobek pocházejících z konce neolitu (4000 let před naším letopočtem), z doby bronzové (2000 let před naším letopočtem) až do byzantského období (první až třetí století našeho letopočtu).
Analyzovali sedimenty získané na povrchu a kolem pánevních kostí. Doufali, že tam naleznou usazeniny obsahující stolici. Ve čtyřech vzorcích nalezli vajíčka dvou druhů parazitů: hlísticového červa nazývaného tenkohlavec lidský a kulatého červa škrkavku dětskou. Tenkohlavec pochází z neolitu a škrkavka z doby bronzové.
„Jde o nejstarší důkaz přítomnosti červů parazitujících na člověku v antickém Řecku,” zdůrazňuje hlavní autorka studie Evilena Anastasiuová z Univerzity v Cambridgi.
Pozdní rozkvět paleoparazitologie
Paleoparazitologie, odvětví paleopatologie, již umožnila nalézt mnoho parazitů sužujících člověka – od neolitu v celé západní Evropě až do středověku přes egyptské mumie.
Toto vědní odvětví zažilo rozkvět až v 60. a 70. letech minulého století. Zdrojem informací jsou především kosterní ostatky, u nichž se zkoumají biomarkery pomocí protilátek a DNA.
Rozsáhlou studii realizovali Francouzi Matthieu Le Bailly a Françoise Bouchetová z univerzity Franche-Comté na 99 vzorcích pocházejících z 19 lokalit v deseti zemích v období 4000 let před naším letopočtem až do středověku. Hledali měňavku úplavičnou, způsobující úplavici.
Zjistili, že 17 vzorků bylo pozitivních, tři ve Francii z prvního až 13. století, jeden z doby před více než 2000 lety v Řecku a jeden z 19. století ve Spojených státech.
Podle paleopatologa Philippa Charliera je možno zkoumat starou DNA, ale závisí to na okolních podmínkách a na zachování vzorků. Nesmějí být příliš poničeny.
„Kromě obohacujícího srovnávání archeologických a historických údajů tyto práce ukazují, že obyvatelstvo v těchto dobách trpělo hojně parazity. Nelze to však hodnotit negativně. Zdá se totiž, že přítomnost parazitů bránila autoimunitním nemocem, typu roztroušené sklerózy nebo Crohnovy choroby, neboť člověk byl v souladu s přírodou a jejími parazity,” poznamenal Charlier.
Podle teorie popularizované Hippokratem ve 4. století před naším letopočtem je život řízen rovnováhou mezi čtyřmi tělesnými šťávami (humory). Jestliže jeden z těchto humorů nabude vrchu nad ostatními, vznikne nerovnováha, která může ohrozit zdraví.
Z této teorie toho do dnešních dnů mnoho nezůstalo, snad jen označení sangvinik, flegmatik, melancholik a cholerik. Přesto je Hippokrates svým přístupem zakladatelem moderní medicíny, zvláště pokud jde o pozorování všech příčin a důsledků nemocí.
Archeologických výzkumů studujících dávné rozšiřování chorob je více. Loni například vykopali v Británii kostru malomocného středověkého poutníka. Ostatky nalezené v místě jedné z nejstarších známých britských nemocnic, na hřbitově pro malomocné nedaleko Winchesteru, by mohl alespoň částečně objasnit genetický původ lepry. [celá zpráva]
