Zvládl Severní kanál, pak se málem utopil ve vaně

Jaroslav Chytil se naučil plavat už v mateřské škole, přesto nikdy nepomýšlel na závodní plavání. To se změnilo před několika lety, když se mu dostal do rukou článek o Wimu Hofovi, nizozemském otužilci, známém jako The Iceman, který se proslavil odolností vůči extrémnímu chladu.

„Wim uběhl půlmaraton za polárním kruhem. V zimě, bos a jen v trenkách. Inspirovalo mě to a začal jsem trénovat na zimní půlmaraton, bos na sněhu. V rámci otužování jsem plaval ve studené vodě, což mě nakonec chytlo daleko víc a už jsem u toho zůstal,“ vzpomíná Jaroslav Chytil na rok 2011.

Ten rok mu změnil život. Od té doby má na svém kontě řadu zimních otužileckých soutěží. Jenomže co dělat v létě? Nechtěl zahálet, a tak začal závodit v dálkovém plavání.

„Zaujala mě výzva zdolat sedm světových úžin.“ Severní kanál je jednou z nich, tou nejnáročnější. K účasti se přihlásil v roce 2016, plaval loni v létě.

„Je o to velký zájem, takže se čeká i několik let. Ročně se na přeplavbu hlásí až 120 plavců, uspěje pouze zhruba každý desátý,“ říká s tím, že v ten den mezi dalšími třemi „spoluplavci“ uspěl pouze on.

Do Severního Irska se vypravil se svým týmem několik dnů předem, aby se stačil aklimatizovat, potrénovat a zvyknout si na slanou vodu, v níž se plave jinak než v té „naší“ sladké.

„Bylo to pro mě důležité, protože když jsem trénoval v Česku, panovala u nás letní vedra. Bylo složité hledat studenou vodu, která by teplotou kolem dvanácti stupňů připomínala tu v kanálu. Plaval jsem ve Štěchovicích pod hrází, kde teče hodně studená voda. Ale pro tělo to byla velká zátěž, protože venku bylo 35 ve stínu,“ řekl.

Pak už došlo na tolik očekávaný okamžik, o němž dva roky snil a poctivě trénoval, poslední měsíce plaval i přes padesát kilometrů týdně. V devět večer se naposledy najedl, aby stihl vytrávit, pak se snažil usnout. To se mu vzhledem ke vzrušení a adrenalinu moc nedařilo. Kolem čtvrté ráno skočil do vody a vydal se směr Skotsko.

„Byl to zvláštní pocit. Kolem tma, jen osvětlené pobřeží, pod vámi deset metrů vody. Po startu vidíte před sebou jen jakýsi bílý flek, což je vaše loď s posádkou, která se o vás stará. Vy víte, že chvíli, na niž jste dva roky čekali, už nic neodvrátí,“ říká vzrušeně s tím, že sám nesměl mít na těle nic kromě plavek, silikonové plavecké čepičky, špuntů do uší a brýlí.

„Maximálně se můžete namazat směsí lanolinu a bílé vazelíny, která pomáhá předcházet odřeninám. Je to důležité, protože když uděláte desetitisíce záběrů, rozedře vás to do krve.“

Sám po celou dobu zvládal v průměru jedno tempo za sekundu. Každých dvacet minut se zastavoval na povinné „krmení“, při kterém mu kolegové pomocí prodloužené tyče podávali jontový nápoj vyhřátý na 40 stupňů.

„Musel jsem pít po malých dávkách jen kolem čtvrt litru. Jinak by mi bylo špatně,“ vzpomíná.

Přestože si několik měsíců předem sám na sobě testoval, jakou stravu by byl schopen v ledové vodě pozřít a byl vybaven rozmixovanými banány s avokádem, zjistil, že v takto extrémních podmínkách a slané vodě mu to nedělá dobře.

„Nakonec došlo i na oplatky,“ směje se. „Už se mi zajídalo, že jenom piju, potřeboval jsem změnu chuti,“ vysvětluje, že konzumace čehokoli byla náročná. Už proto, že nesměl společně se stravou polykat slanou vodu, z níž by mu bylo nevolno.

„Prvními hlty jsem si tedy vypláchl pusu a vyplivl. Teprve potom jsem se mohl regulérně napít.“

Teplota vody, v níž strávil šestnáct hodin, měla v průměru 13 stupňů. U skotského pobřeží se podle svých slov ohřál, to stoupla na 14,4 stupně.

„Nejhorší byly první dvě hodiny, pak si tělo zvykne,“ podotýká. První polovinu trati zvládal s přehledem. Rytmický dech i tempa ho dostávaly do jakéhosi změněného vědomí podobného meditaci. Myšlenky připlouvaly a odplouvaly.

Kolem desáté hodiny však přišla krize. Velké vlny, k tomu si natáhl sval v rameni. Šest kilometrů před Skotskem začínají silné proudy, kde unavení plavci často končí, nejsou schopni je zdolat. Ke konci se navíc dostal kvůli odlivu do proudu, v němž měl pocit, že i přes velké úsilí stojí dvě hodiny na místě.

„Předpokládal jsem, že už budu dávno v cíli. Kdybych minul poloostrov, dostal bych se na širé moře, kde bych musel pokus ukončit,“ podotkl.

Vydržel. V nejtěžších chvílích ho držela rodina a přátelé, kteří ho sledovali přes web a posílali mu vzkazy, jež jeho posádka psala na bílou tabuli, pomocí níž s ním komunikovali. „To mi dodávalo hodně sil.“

Těsně před cílem se to zlomilo. Proudy z ničeho nic přestaly a Jaroslav se na pobřeží doslova vřítil.

„Byl to pocit, jako když vás někdo drží na laně, pak ho přesekne a vy vyrazíte. Byla to krásná tečka.“ Pak přišla euforie. I přesto, že se po šestnácti hodinách ve vlnách téměř nemohl postavit na nohy, dostal horečku, zimnici, mžitky před očima z desítek žahnutí od medúz.

„Ve studené vodě to tolik necítíte, ale jakmile se cévy v teple rozšíří, jed se vám dostane do těla. Medúzy zanechají v kůži stovky jakýchsi chloupků, které nevytáhnete ani pinzetou. Musel jsem si na tělo aplikovat jakousi kašičku z jedlé sody a vody. Neskutečně to bolelo. Nakonec mi pomohla osvědčená finta, na půl hodiny se ponořit do horké vany. V teplé vodě to přestalo bolet, jenomže jak jsem byl unavený, tak jsem v ní usnul a málem se utopil,“ směje se při vzpomínce.

Přes to všechno, přes všechny bolesti, se na stejné místo hodlá vrátit a jako první člověk na světě přeplavat Severní kanál tam a zpátky. „Je to pro mě výzva, vždyť to ještě nikdo nedal,“ pohrávají mu v očích jiskřičky.

Nejbližší akci plánuje už na léto. Držitel dvou českých rekordů v pobytu ve čtyřstupňové vodě by rád přeplaval Bajkal. Momentálně je ale cesta nejistá. V tréninku mu brání nedostatek financí. A tak zatím sleduje své tři děti, které se vydaly v tatínkových stopách, plavou závodně a už okusily i první otužilecké výzvy.

Může se vám hodit na Zboží.cz: