Když čeští krotitelé koní zaskakují za hvězdy

Majitel stájí Petr Hynek osedlal při dopoledním tréninku klisnu Quotu, svoji letitou filmovou parťačku. Jak kůň, tak jeho jezdec jsou zkušenými kaskadéry a nácvik bitky jako z nějakého historického snímku je pro ně rutinou. Ostatně brnění, štítů a mečů si dvounozí i čtyřnozí kaskadéři v posledních letech dosyta užili při práci na americkém seriálu Soumrak templářů, jenž se natáčel v Česku, a Petr Hynek v něm dubloval hlavní hrdiny.

Setkání ve stájích v Doubravě na Nymbursku nebylo kvůli jeho vytížení do poslední chvíle jisté. „Dostáváme sice dopředu natáčecí plán, ale ten se někdy mění kvůli počasí nebo technickým závadám,“ vysvětluje občasnou nejistotu kaskadéra jezdce, jenž čeká na ten správný telefonát. „Děláme teď vánoční pohádku pro Netflix. Natáčíme tam s poníkem, kterého pak ještě digitálně upraví,“ dokládá, že se zvířaty se netočí jen bitevní vřavy.

Ve filmografii Petra Hynka najdeme skoro tři desítky projektů, na nichž se coby kaskadér se svými koňmi podílel. Začalo to před dvaceti lety Johankou z Arku a pokračovalo snímky Rytíři ze Šanghaje, Iluzionista, Letopisy Narnie, seriálem Tři mušketýři nebo třeba nejnovějším filmem Václava Marhoula Nabarvené ptáče. „Tam jsem byl jedním vojákem z mnoha, kteří plenili vesnici,“ vzkazuje divákům, kteří by jej snad na plátně chtěli odhalit.

Majitel stájí, které vybudoval z ruiny bývalého kravína, se věnuje i parkúrovým závodům, ovšem základ jeho činnosti tvoří film. Kaskadérskou práci mu zadává proslulá česká agentura Filmka, která těží z toho, že zahraniční produkce si Česko i díky finančním pobídkám ze státního rozpočtu oblíbily. Ve Filmce si na koně troufne přibližně 30 kaskadérů, pro něž doubravské stáje slouží jako tréninkové zázemí.

„Naposledy jsem točil Soumrak templářů a jednu novozélandskou pohádku,“ vykládá vsedě na koni Daniel Patera, jenž se ke zkušenějšímu kolegovi připojil při tréninku v jízdárně. „Jezdím ‚davovky‘, kde je potřeba více koní a kaskadérů, nebo dubluju herce v jezdeckých scénách. Buď mi není vidět do obličeje, nebo mě namaskují tak, že jsem k nerozeznání od herce.

Pětačtyřicetiletý Petr Hynek pracoval po boku mnohých hvězd, ale možná největší profesní výzva před ním teprve stojí, ačkoli podrobnosti nesmí prozradit. Jen to, že má od léta začít v různých zemích Evropy natáčet nákladný americký film, a to průběžně celý rok, šest dní v týdnu. „Finančně to stojí za to,“ poznamenává. A co koně? „Natáčení šest dní v týdnu musí zvládnout,“ nepochybuje.

„A kdyby si náhodou něco udělali, mají náhradníky. I kůň má svého dubla. Někteří dokonce dva nebo tři,“ vysvětluje a doplní, že zranění, k nimž dochází výjimečně, nejsou tím hlavním důvodem. „Střídají se především proto, že každý kůň umí jen něco. Málokterý zvládne všechno.“

Historické filmy, válečná dramata či westerny se bez koní jednoduše neobejdou a záběry s nimi se ošidit nedají. „Jde o to, natrénovat, aby scény vypadaly nebezpečně, ale ve skutečnosti bylo všechno v pohodě,“ stručně shrnuje podstatu výcviku svých svěřenců. Vhodným věkem pro začátek tréninku jsou přibližně tři roky. Ne každý kůň však má pro kaskadérství vlohy, což se obvykle brzy ukáže. Zkušenosti nabyté věkem jsou pak výhodou, proto může podle majitele stájí sloužit dobrý filmový kůň i do dvaceti nebo pětadvaceti let, pokud se toho ve zdraví dožije.

Ve válečných nebo historických filmech často vidíme, že se koně nachomýtnou k ohni nebo kouři, což je podle Petra Hynka záležitost minimálně ročního tréninku. „Nejdřív zapálíme malý oheň a chodíme s nimi kolem, aby si zvykli. Ale jsou i takoví, kteří si nezvyknou nikdy.“ Ještě vyšší úroveň je pak hoření samotného zvířete. Zvládá to třeba klisna Quota, s níž v jízdárně trénoval souboj na meče.

„Prováděli jsme to tak, že jsme jí na hřbetě zapalovali speciální gel. Musí se to perfektně načasovat, aby nic necítila. Třicet vteřin a hasíme. Několik let trvá, než na to koně připravíme,“ podotýká kaskadér a dodává, že jednou zapalovali pro účely natáčení dokonce i krávu.

S kolegy se snaží připravit zvířata i na rámus válečných bojů, ačkoli v tréninkových podmínkách se to nikdy nepodaří navodit dokonale. „Že by mi tu někdo střílel z tanku, to asi ne,“ vzpomene natáčení Nabarveného ptáčete a připomene: „Kůň není stroj. Nikdy nevíte, jak se vyspí, co ho bolí nebo jestli ho to najednou nepřestane bavit.“

Pády na povel se jeví jako kaskadérský základ, bez něhož by akční scény s koňmi nešlo natáčet. Podle Petra Hynka patří k nejnáročnějším kouskům. „Učíme je nejdřív kleknout, pomalu lehnout, pak z kroku, z klusu. Není to jednoduché. V celé republice jsou jen čtyři koně schopní takové scény točit, z toho dva mám já.“ Ve světě v této specifické disciplíně vynikají především Španělé, ale obecně vzato se česká kaskadérská škola podle něj může měřit s nejlepšími, nejen v práci s koňmi.

Klisna Quota patří k těm nejšikovnějším, což při tréninku v jízdárně dokáže. Nejen že se dovede krásně vztyčit na zadních, ale taky se svalit na bok, jako když ji střelí. Dokonce i ze cvalu. To se hodilo třeba při natáčení novodobé filmové verze Vinnetoua z roku 2016, které ji i mnoho jejích čtyřnohých kolegů zaměstnalo. Jak známo, i původní snímky z 60. let minulého století se koňmi jen hemžily.

Petr Hynek se na staré vinnetouovky podívá rád, avšak zdůrazňuje, že z hlediska bezpečnosti při natáčení to byla jiná doba. „Koně padali natvrdo, nijak se to neřešilo. Svázali jim nohy a prostě jim je podtrhli, někteří se při tom zranili. To už je zakázané,“ poukazuje na to, že dnes je na každém natáčení přítomen veterinář a také dozor, který hlídá, že není zvířatům ubližováno.

Petr Hynek sehrál pád z koně mnohokrát, přesto právě při tomto tisíckrát trénovaném kousku si před pěti lety způsobil nejvážnější zranění. „Točili jsme reklamu na banku a já dělal dubla Jakubu Kohákovi. Nechal jsem nohu pod koněm, zalehl mi ji a od kolene ke kotníku natřicetkrát zpřelámal.“ Nad pažemi plnými zhojených jizev, zřejmě od mečů, však jen mávne rukou: „Už ani nevím, z čeho je mám.“

Laik by si mohl myslet, že kaskadérské kousky se s koňmi, jichž má Petr Hynek ve stáji třináct, musí pilovat každý den. Zvířata však celou zimu, kdy se točí sporadicky, odpočívají. S jarním sluncem už je ale na nich znát, že se těší do práce. „Myslím, že to dělají rádi. Jak jsou dlouho doma, tak se začnou nudit.“ A to se dá říct i o dvounohých kaskadérech. U nich však vzhledem k jejich vytížení nemůže být o nudě řeč.