Tvrdá hudba má kvality a láká, potvrdil brutal

Sepultura prokázala své kvality i v obtížné situaci, kdy její klíčoví členové, bratři Cavalerové, spojili své síly v novém projektu Cavalera Conspiracy, kteří také hrají některé písně Sepultury. [celá zpráva]

V kapele však zůstává stále kytarista Andreas Kisser a na basu hraje zakladatel souboru Paulo Jr. Jean Dolabella dokázal za bicími dobře nahradit Igora Cavaleru, takže brazilské thrashcore neztratilo říz a údernost. A skupina má už dost písní se zpěvákem Derrickem Greenem, který v polovině devadesátých let nahradil Maxe Cavaleru, takže soubor má z čeho vybírat. Sáhl však i do minulosti, když zahrál na závěr Roots Bloody Roots.

Sepultura zaujala také proto, že nestagnuje a neustále se vyvíjí. Že hledá inspiraci i v odlišných žánrech, potvrdil i koncert, kde zahrála Just One Fix od Ministry.

Metal se zbavil oné strnulosti nekonečných sól a ječivých vokálů, v publiku by také člověk jen stěží našel klasického metalistu v modře otrhané džínové bundě s nášivkou Iron Maiden a ulepenými mastnými vlasy. Většina byla v černé, a i když ctí klasiku, což ukázal zájem o čtvrteční koncert Motörhead, posunula se dál. [celá zpráva]

I když v programu dostalo prostor hodně deathmetalových kapel v čele s Morbid Angel, brutal nebyl v žádném případě závodem ve zvracení. Stylový death s chroptícími zpěváky sice nabízeli i Asphyx nebo Cryptopsy, byla to však jen jedna z poloh. Navíc u deathu je zajímavé, že se dostal z druhé strany a s jinými prostředky k podobným postupům, jaké využívá tvrdé techno.

Také staví stěny postavené na extrémně rychlém rytmu basového bubnu, onu typickou kanonádu, přičemž extrémně zkreslené kytary vytvářejí hutnou a ostrou zvukovou stěnu, jako v technu nejrůznější syntezátory a samplery.

Program byl mnohem bohatší. Došlo i na doom Cathedral, punkové Exploited, představitele hard core Blood For Blood nebo First Blood, crossoverové Suicidal Tendencies i metalcorové As I Lay Dying, i když u těch trochu vadilo, že odsekávaný základ střídaly až příliš zpěvné refrény jako u stadionových kapel z osmdesátých let nebo u komerčních nu-metalových part.

Pod stupínkem, na který často vyskakoval zpěvák, aby jej bylo vidět, chyběl jen větrák, aby mu vlasy povlávaly jako Bon Jovimu. Své posluchače si našla i Anathema, i když její vystoupení se už hodně vzdalovalo žánru, působila spíše jako temná kytarovka, a pro mnohé to bylo utrpení.

Brutal Assault podobně jako komerčnější Sonisphere tak ukázal, jak velký je zájem o metal, který v současné době přitahuje stále více fanoušků rocku. Neboť rock se pomalu proměnil v pop. Přitahuje lidi i proto, že se nezaměřuje jen na jeden subžánr, ale současně se nezpronevěřuje stylu.

Návštěvníci vědí, že naprostá většina kapel je bude zajímat, takže nebudou muset dlouho čekat na to, až mezi jedním dvěma oblíbenci odehrají kapely produkující styl, jenž je jim zcela cizí, jako na multižánrových festivalech, které jsou často zcela rozbředlé. Nabízejí všehochuť pomalu od Bacha po Vlacha, techno stan, rock, pop, trochu hard coru a hodně etna, zdánlivě pro každého něco, ale ve skutečnosti mnohdy pro nikoho nic.

A opět se ukázalo, že u dramaturgicky zdařilého festivalu jsou dvě pódia akorát. Nemusí se čekat, než začne kapela hrát a nikomu nic neuteče.