Článek
Stařičké domy ve Výsluní ještě nejsou úplně opravené na rozdíl od jiných krušnohorských obcí. Jde o jedno z nejzapadlejších a nejtajemnějších městeček v pohraničí. Rozvoj hornického města začal kolem poloviny 16. století za Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, který ovládal doly na stříbro a současně byl i básníkem a spisovatelem. Díky svému bohatství si založil na Hasištejně slavnou knihovnu, kde nashromáždil neuvěřitelných 700 až 800 svazků. [celá zpráva]
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Jiný učenec a spisovatel, Bohuslav Balbín, byl v 17. století Krušnými horami fascinován. V díle Rozmanitosti království českého bohatství místních dolů vychvaloval, znal Výsluní, Přísečnici i Horní Blatnou.
Přísečnice podle Balbína „proslula stříbrem“. V dolech ve Výsluní, Horní Blatné a Svatém Šebestiánu se mu ovšem zdálo, že se tam už ”kutalo jen nedbale“. Dokládá tak fakt, že v 17. století už krušnohorské stříbrné doly pomalu upadaly, částečně kvůli válkám a částečně kvůli hromadám stříbra dovezeným z Jižní Ameriky.
Bývalý hostinec Zur Linde (U lípy) se v tichosti rozpadá.
Do zmíněné Přísečnice je to z Výsluní pár minut. Stará cesta do městečka vede stále z kopce - má to ale jednu nevýhodu, skončí ve vodě. Silnice doslova zmizí v přehradě, která zde vznikla po válce. Zatopeno bylo celé město i hrob slavného magnáta Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic.
Bývalý hostinec Zur Linde (U lípy) ve Výsluní (Sonnenberg)
I když v horách opravdu není moc co dělat, pořád tu bydlí lidé a jsou na své hory hrdí. A dokonce se sem stěhují noví obyvatelé. Servírka z hospody v Nové Vsi - Hoře Sv. Šebastiána vám potvrdí, že mladé rodiny se občas z průmyslových měst stěhují do hor, přestože počasí je tu kruté a silnice v zimě často neprůjezdné. Prostě je tu krásně, ale samozřejmě hraje roli i to, že ceny pozemků nemají konkurenci.
Před 2. světovou válkou si ve svých reportážích všímal levicový novinář a později politik Wenzel Jaksch, jak tvrdošíjně se lidé v horách drží. Líbí se mu jejich „nepoddajnost a radostnost“.
„Zůstávají a žijí zde na půdě, která je až příliš chudá, aby uživila větší počet lidí a která byla tak hustě osídlena jen kvůli dějinné náhodě... Krušnohorský lid už podnikl na sto pokusů založit si nové živobytí, když se mu to staré zhroutilo. Již byly zavedeny a opět mnohokrát opuštěny různé domácké práce, se střídavým úspěchem zahájeny snahy o industrializaci, zatímco obyvatelé celých vesnic zkoušeli štěstí jako muzikanti, kupci a podomní prodejci.“
Autor neustále popisoval chudobu, úpadek továrniček, výroby hřebíků či hraček. Zmiňoval, že řada obyvatel Krušných hor odchází. Stěžoval si, že česká strana Krušných hor je „zanedbaná“, zatímco na saské prý jede jedna továrnička vedle druhé. Dnes ale Sudetský tulák musí konstatovat, že to není pravda. Přestože Výsluní působí ospale, většina českých Krušných Hor nevypadá špatně. Saská strana není hezčí, ani živější, a určitě tam nejede „jedna továrnička vedle druhé“. Mladí Němci z hor spíš odcházejí.
Podněty k sudetským tématům můžete posílat na: stanislav.dvorak@novinky.cz.
