Článek
„Léta sedmistého šedesátého druhého nějací pastýřové pasouce svá stáda po lesích, nalezli pramen vody horké i oznámili to nějakému člověku, jenž měl čeledi velmi mnoho a byl nad jiné bohatý, jemuž jméno bylo Kolostůj. Ten pojav své přátely i čeleď všecku, při té teplé vodě se osadil. Bíla, když o tom slyšela, jsouci té vody žádostivá, hned pro Košála, muže svého, aby na Bílinu přijel, poslala... žádala jeho, aby pojma svých statečnějších služebníků padesát, Kolostoje odtud odehnal a hrad jemu rozbořil,“ píše kronikář Václav Hájek z Libočan o založení Teplic.
Kolostůj se tenkrát o jejich plánu dozvěděl a Košála tvrdě potrestal: „Natáhl velmi lučiště, k němu svou střelu vypustil a jeho hlavu naskrze prostřelil.“ K samotnému Hájkovi je ale nutno dodat, že byl tak trochu pohádkář.
Poprvé se o Teplicích zmiňuje Vincentiova kronika, podle níž byl roku 1160 zřízen královnou Juditou ženský benediktinský klášter a dostal darem 29 vesnic s nevolníky. Klášter, který už dávno nestojí, vznikl u teplého pramene (dnešní Pravřídlo). Ve 13. století již Teplice připomínaly město a vznikly hradby. Klášteru se staly osudnými husitské války, pravděpodobně hlavně tažení křižáků na Ústí v roce 1426, kdy jej vydrancovali.
Vchod do teplické synagogy
Místní slavné lázeňství podpořil zejména Volf Vilém z Vřesovic, který už v 16. století první systematicky stavěl lázeňské domy. Humanistický básník Tomáš Mitis město opěvuje v básni O lázních teplických (1561), mluví o lázeňských domech a také o škole: „Je tu pečlivá škola, jež povznáší ubohou mládež“. Lázně byly přísně rozdělené na mužské a ženské a potom ještě na obyčejné pro selky, lepší pro vznešenější měšťanky a nejlepší pro vévodkyni. Lékař Kašpar Schwenfeld později (1607) zmiňuje „teplé lázně“ a také „krásný, velký a dobře zbudovaný zámek s budovami, věžemi a veselými komnatami.“
Třicetiletá válka Teplice zle poničila a po smrti Viléma Kinského (zavražděn 1634 společně s Valdštejnem) připadlo město Aldringenům, původem z Lucemburska. Za jejich vlády vzkvétala zámek a zámecká zahrada, vznikla plesový pavilon nebo zámecké divadlo a řada honosných lázeňských domů a roku 1835 kolonáda, kde se setkali rakouský císař, ruský car a pruský král.
Interiér synagogy
Od 15. století mělo město významnou židovskou komunitu, jež si roku 1550 vystavěla první synagogu, a postupně vzniklo velké židovské ghetto. Jak uvádí kniha Teplice Karla Vilíma a Květoslavy Kocourkové, v roce 1938 zůstalo po židovských obyvatelích prázdných 511 vil a domů a 112 obchodů. Následně nacisté zlikvidovali židovský hřbitov a vypálili monumentální kulturní památku, synagogu z roku 1882 od Wilhelma Stiasneho.
Po válce nepanovala nálada nakloněná památkám a křivolakým uličkám starého židovského města. Bylo třeba těžit uhlí a stavět paneláky pro tisíce lidí. Rozkaz zněl jasně - vše zlikvidovat. Celé židovské ghetto bylo zbořeno.
Staré chatrné domky mohou dnes vypadat romanticky, kvalita života tam však byla špatná. Levicový novinář Wenzel Jaksch psal o Teplicích do novin Sozialdemokrat ve dvacátých letech a židovskou čtvrť nazval lázněmi smrti: „Při procházení úzkými klikatými uličkami plnými špíny a zápachu získává převahu podivný pocit... bytová nouze způsobila, že právě ta nejnezdravější obydlí, nevyhovující jak stavebně, tak podle sanitárních požadavků, jsou nejvíce přeplněna.“
Ve vlhké komůrce s jedním oknem, kam pršelo, žil třeba manželský pár se dvěma dětmi. „Žena je těhotná a lékař ji musí přesvědčovat, že tady rodit opravdu nemůže. Jedno z dětí bylo v nemocnici, když se vrátilo, protékající dešťová voda ho v posteli opět zmáčela a ono prochladlo... v ulici Lázeňská se v bezútěšné tmavé cimře tísní deset lidí a kvůli špatné kanalizaci je zatopení močkou na denním pořádku. Šíří se dětské nemoci, tuberkulóza, revmatismus“. Tolik tedy dobový tisk.
Vaše podněty a reakce k sudetským tématům zasílejte na: stanislav.dvorak@novinky.cz.
