Václav Bělohradský: Korupce jako filosofický problém

Slovo korupce má v sobě velký mystifikační potenciál, probouzí naivní konsensus, který se často obrací proti demokracii. Všechny totalitarismy, i ten československý, začínaly obecným pohoršením nad zkorumpovanými politickými stranami. Je to narativ – vyprávění plné dramatického napětí, v němž okrádaný lid vítězí nad nepoctivými konšely. Je v něm zakódována idea, že ne systém, ale lidé selhali; „nic nefunguje“, praví hospodský a často i akademický žvást, „protože lidé všechno rozkradou, musíme je lépe střežit, převychovat, eventuálně vyměnit“. Vláda lidí vyměněných se ale brzy začne podobat v očích voličů vládám předešlým – a slovo korupce začne znovu svolávat zástupy k boji proti lidské zkaženosti. A bude zase úspěšné, má své kořeny hluboko v křesťanském pojetí hříchu jako příčiny úpadku lidstva. Kdo nad sebou zamává heslem boje proti korupci, snadno získá konsensus, ale naděje, které probudí, zase rychle pohasnou. Čtu například v MfD: …strana Věci veřejné (VV) působí na českém politickém trhu coby vazal soukromé bezpečnostní agentury ABL. Dosud nevídané propojení byznysu s politikou může být podle ústavních expertů důvodem pro rozpuštění takového subjektu. Raketový vzestup a pád (především lokálních) stran, které vyneslo do parlamentu heslo boje s korupcí, jsou častým jevem euro-americké politiky.

28. března 2011 velvyslanec USA v Česku Norman Eisen prohlásil například v rozhovoru pro ČT24, že bude pomáhat v boji proti korupci. Hned pak ale dodal, že podporuje nabídku firmy Westinghouse na dostavbu Temelína. To, že za zájmy jedné soukromé firmy lobuje v malém a bezvýznamném státě velvyslanec nejmocnějšího státu na planetě, je mnohem větší problém než korupce jednotlivců. Kudy vede legální hranice mezi lobováním a politickým vlivem?

Dostavba Temelína, více než pětisetmiliardová investice, je legálně prosazována v situaci, kdy je Česko (v poměru k objemu výroby) největším vývozcem energie v Evropě. Kdo na tom vydělá? Vít Klusák, autor dokumentu Vše pro dobro světa a Nošovic, připomíná, že jedno ze tří tisíc pracovních míst v automobilce Hyundai stálo asi čtyři a půl miliónu korun, tak vysoké byly investiční pobídky, které český stát nabídl té firmě. Proč to není úplatek?

Kvalita života prudce klesá ne proto, že v systému se děje, co je nelegální, ale proto, že se v něm děje, co je legální – to je opravdový problém. Heslo boj proti korupci od něj odvádí pozornost, a proto je nejnebezpečnější mystifikací současné politiky.

Ve skutečně obráceném světě, pravda je jen fází lži – napsal Guy Debord ve svých úvahách o společnosti spektáklu. V globální ekonomice je odhalování korupce pravdou, která zakrývá lež o celku. Tou lží je báchorka, podle níž současná krize je důsledkem nelegálního jednání jednotlivců a skupin, ne legálního fungování systému. To, že na stavbě dálnic se někdo nelegálně obohacuje, je menší problém než moc automobilové, betonářské a naftařské lobby, která se na stavbě dálnic obohacuje legálně.

Ivo Bystřičan natočil dokument o způsobu, kterým některé velké obchodní řetězce jednají se svými zaměstnanci. Ti mají strach mluvit o své situaci, hrozil by jim „okamžitý vyhazov a blbá práce je pro mnoho lidí lepší než být bez práce“. Mluvit ale mají strach i ti, kdo už v hypermarketech nepracují, „bojí se, že by se jim řetězce svými dlouhými prsty mohly pomstít… nebo že by jejich vystoupení nemuselo udělat dobrý dojem na jejich současné zaměstnavatele“.

Novinář Petr Zídek napsal, že by bylo zapotřebí napsat dějiny strachu v letech 1939 až 1989, ale co dějiny strachu po roce 1989? Boj proti strachu nastolenému legálními prostředky je naléhavějším problémem než korupce, strach je totiž její obecnou psychologickou podmínkou.

Pravda o korupci slouží ideologické lži, podle níž v systému obíhají dvě mince, jednou se platí v ekonomice a druhou v politice. Ve skutečnosti je mince jen jedna, má dvě strany a záleží na okolnostech, kdy padne nahoru stranou ekonomickou a kdy tou politickou. Pomocí hesla boj s korupcí ideologové globálního kapitalismu předstírají, že kapitál je (může a má být) něčím jiným než převlekem politické moci. Ne, kapitál a politická moc jsou ta samá postava ve dvou převlecích.

Podobně jsou legální a nelegální jednání v globální ekonomice dvěma stranami téže mince. To, zda v určitých situacích ta mince padne nahoru stranou legální či nelegální, závisí na investicích do právních firem, do politického lobování a do specializovaného vědění. Někdy je výhodnější zaplatit pokutu, jindy vést soudní spor.

Politická moc a kapitál jsou relativně oddělené jen v nejnižších poschodích, ve vyšších jsou pevně slité v jedno. Energie, doprava, infrastruktury, věda a výzkum, zbrojní a farmaceutický průmysl, bankovnictví, ekologická politika, biotechnologie – to všechno jsou slitiny kapitálu a politiky. Smlouvy o těžbě nafty jsou například v „naftařských státech“ výsledkem utajených investic do ovlivňování politiků, operací rozvědek a výhodného odprodeje zbraní, jak přesvědčivě dokazují depeše zWikileaks. (Už se nám podařilo infiltrovat všechna ministerstva, sděluje například jeden naftařský koncern.)

Podobně rozdíl mezi špinavými a čistými penězi je v globální ekonomice pouhá konvence, ve svých hrách o zisk koncerny využívají peníze čisté nebo špinavé podle okolností, řídí se jen ziskem. 90 procent mahagonového dřeva vyváženého z Peru do USA se těží ilegálně, špinavé peníze se očišťovaly pomocí falešných dokladů, dočítáme se v jiné uniklé depeši.

Maďarský marxista György Lukács ve své vlivné knize Dějiny a třídní vědomí vyzývá proletariát bojující za komunismus, aby šel leninskou cestou a rozdíl mezi legálními a nelegálními prostředky boje pojímal jen utilitaristicky – k dosažení revolučních cílů je dobrý ten prostředek, který je nejúčinnější. Globální hyperburžoazie se chová leninsky přesně podle jeho představ, legální a nelegální prostředky jsou pro ni rovnocenné, v boji o zisk volí ty, které jsou účinnější.

Rozdíl mezi legálním a nelegálním jednáním, mezi čistými a špinavými penězi, je vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby nadnárodní korporace investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne. Jeho „uvěřitelnost“ je přímo úměrná investicím do specializovaného vědění, mediálních kampaní a právnických kanceláří, na nichž závisí soudní rozhodnutí například o tom, že určitý výrobek ohrožuje zdraví občanů, nebo naopak je bezpečný. Oligarchové specializovaných výzkumných institutů nabízejí na trhu entity, na které se specializují – nukleární fyzici lobují za jaderné elektrárny, biotechnologové za obchodování s geneticky manipulovanými potravinami, nanotechnologové za rozsáhlé využití svých objevů v ekonomice.

Skandály jako Enron nebo Parmalat, neprůhledný vliv ratingových agentur, obrovskou informační asymetrii, která charakterizuje vztahy bank a jejich klientů, chování velkých obchodních řetězců a především nedávnou finanční krizi nelze popsat slovem korupce. To slovo normalizuje katastrofální důsledky fungování globální ekonomické moci tím, že je redukuje na problém překročení hranice mezi legálním a nelegálním, mezi špinavými a čistými penězi, tedy na problém trestání zkorumpovaných jednotlivců a skupin.

V epoše globálního kapitalismu není problémem korupce, ale mizení hranice mezi legálním a nelegálním, mezi špinavými a čistými prostředky.

Definoval jsem nedávno čtyři formy chaosu, které vyvolaly v Evropě identitární paniku a posílily neonacionalistické a neorasistické subkultury. Jednalo se o chaos postbipolární, postprofesionální, postmultikulturální, postantropocentrický (srv. zde). Je čas přidat k nim pátou formu chaosu – chaos posthegemonický. Označuji tím výrazem konec standardní představy o legislativním procesu v demokratických společnostech, kterou můžeme, v trochu komickém zjednodušení, popsat takto: v institucionalizovaném konfliktu mezi diskurzy a symboly ve veřejném prostoru a v konfrontaci se skeptickými a kritickými instancemi ve společnosti, jako jsou umění, přírodní a společenské vědy, se ustavuje kulturní a politická hegemonie, většinový názor, který se stává programem politických stran a ty jej pak přeměňují na zákony. Slovem legitimnost označujeme soulad mezi legalitou a kulturně-politickou hegemonií ve společnosti, který odolává kritickému tlaku antagonistických nároků na hegemonii.

Posthegemonický chaos znamená, že napětí mezi legalitou a legitimností se vymklo z rámce jakékoli politické a kulturní hegemonie v prudce rostoucím počtu sfér, jako je například manažování ekologických rizik, insider trading, autorská práva na webu, pracovní právo, globální finanční systém, tyranie specialistů, deformující dopad asymetrických informací na trhy i demokratické rozhodování, vydírání státu velkými koncerny hrozbou dislokace, skandální moc bank. V těchto sférách neustále vznikají bezprecedentní situace, které je třeba řešit ne aplikací pravidel, ale jako výjimku ze všech pravidel – to znamená svrchovaným politickým rozhodnutím a přijetím odpovědnosti.

V rozhovoru pro MfD z 23. prosince 2010 Václav Klaus odpovídá na otázku týkající se problému financování stran takto: Neexistuje žádné ideální, optimální vyřešení financování politiky. To je pouze sen, který prostě není možný… Politické strany musí z něčeho žít, musí si hledat své sponzory… Neumím nastavit (pravidla). Kdyby to někdo uměl, tak už jsme je dávno nastavili.

Nemožnost nastavit pravidla je obecným rysem postmoderní společnosti. Za zdánlivým utilitarismem Klausova postoje se tak skrývá klíčová otázka globálního kapitalismu: není posthegemonický chaos nevyhnutelnou historickou situací, kterou je třeba vzít vážně, a ne ji popírat „sněním o nastavení pravidel“? Nežijeme už ve společnosti druhé modernity, takže snaha podřídit ji pravidlům modernity první jen prohlubuje globální krizi demokracie?

Prvním krokem k jejímu řešení je připustit, že ve stále rostoucím počtu oblastí je dnes vývoj tak prudký a rozporný, že každé nastavené pravidlo ztrácí rychle legitimnost a účinnost. Musíme vzít na sebe svrchovanou politickou odpovědnost za řešení všem pravidlům se vymykajících problematických situací, nastolených techno-ekonomickou globalizací.

Globální krizi nelze řešit „nastavením pravidel“ (jakých?), ale jen vyšší kvalitou demokratické komunikace a větší účastí veřejnosti na rozhodovacích procesech.

Korupce v demokratické společnosti je spiknutím proti univerzalismu norem, jehož cílem je nahradit univerzální normy partikulárními privilegii. Užitek pravidla je vždy podmíněný, nabízí nám budoucí výhody a závisí na našich schopnostech a historických okolnostech, zda možností – tím pravidlem otevřených – dokážeme využít. Privilegia naopak nabízejí užitek nepodmíněný, zhodnocují status quo, současnou pozici člověka v systému.

Jednoduše: zvýšit státním zaměstnancům plat plošně je privilegium, jejich užitek je nepodmíněný, získat k tomu jejich souhlas je snadné; naopak zavést pravidlo, které zvyšuje plat těm, kdo prokážou určité schopnosti, je jen podmíněným užitkem, nevíme předem, komu se podaří obstát. Z toho plyne, že pro politika je snazší získat konsensus nabídkou privilegií než pravidel a že bez institucí, které tomu brání, se politika brzy stane trhem s privilegii spíše než trhem s pravidly.

Takové degeneraci politického systému nelze zabránit bez rozvoje občanské politické kultury, civic culture, omezující růst subkultur legitimujících trh s privilegii. Pojem civic culture je v názvu slavné knihy Almonda a Verby, která strhla v šedesátých letech pozornost na nový obor studia – vliv různých politických kultur na fungování demokracie. Typologie politických kultur je postavena na čtyřech otázkách: Jsem aktivní účastník politického systému? Angažuji se v něm institucionalizovanými způsoby? Považuji získané výhody za legitimní výsledek své angažovanosti? Mám vztah k celku systému?

Můžeme tak rozlišit například kultury partikularistické, parazitní, odcizené. Existují také politické kultury, v nichž je korupce druhem etiky, například politická kultura amorálního familismu, v níž je za etické považováno prosazovat za všech okolností partikulární zájmy pokrevních a klanových příbuzných proti univerzalistickým pravidlům trhu a státu.

Korupce ve vlastním smyslu je možná jen v prostředí, které charakterizuje hegemonie liberálnědemokratické kultury a ve kterém proto nehrát podle pravidel je výjimkou. Malá skupina hráčů se spolčuje, aby maximalizovala svůj užitek tím, že nerespektuje pravidla; to ale funguje jen za předpokladu, že rozhodující většina hráčů pravidla respektuje. S růstem počtu nekorektních hráčů výnosnost korupce klesá, a když nekorektně hraje většina hráčů, problém už není řešitelný policejně a soudně. Vznikla rozsáhlá subkultura tichých dohod legitimizujících překračování pravidel, italský výraz pro tuto situaci je corruzione ambientale, neboli korupce daná prostředím. Kdo chce v takovém prostředí přežít, musí přijmout tichou dohodu o principech, podle kterých se rozdávají privilegia.

Vzít korupci vážně znamená vzít vážně společnost posthegemonického chaosu, v níž je možné stanovit rozdíl mezi legálním a nelegálním jen ve spodních poschodích systému, ne v poschodích, kam už výtah nejede, abych připomenul slavnou scénu z dokumentu Michaela Moora Roger a já. V nejvyšších poschodích je problémem rozsah subkultury legitimizující směnu mezi politikou a ekonomikou na globální úrovni, kde hranice mezi legálním a nelegálním je jen nepevnou konvencí.

Politická kultura, do níž je třeba vepsat korupci v Česku, má hluboké kořeny v dějinách národa, který se vůči státu a jeho institucím buď vymezoval, nebo si v nich budoval „paralelní sítě přežití“. Ivo Možný napsal o pádu komunismu: Starý režim, který na dokonalost aspiroval, byl přemožen občany, kteří využívání jeho nedokonalosti přivedli téměř k dokonalosti.

Zobecněme vtipnou formulaci Iva Možného: v českém národě je silná subkultura orientovaná na systematické využívání nedokonalostí systému. Občanská politická kultura vyžaduje, aby se občan angažoval za zdokonalení systému, využívat jeho nedokonalosti k vlastnímu prospěchu je oportunistické. Nazvěme programovým oportunismem takovou politickou kulturu, jejíž nositelé nechtějí nedokonalost systému překonat, ale soustřeďují se na využívání jeho „mezer, slabostí a rozporů“. Podmínkou vzniku a konsolidace takové politické kultury je odcizení aktéra politickému systému, něco podobného dnes probíhá ve vztahu k EU, odtud rostoucí problémy evropského sjednocování – většina aktérů se orientuje na využívání mezer a nedokonalostí (hypertrofovaného) systému spíše než na zlepšení jeho fungování.

Druhou dimenzí této politické kultury je hojnost špatného sociálního kapitálu, tedy ochota většiny populace účastnit se tichých dohod o dělbě výhod plynoucích z využívání nedokonalosti systému. Tak se formují sítě vzájemné podpory a okultní směny výhod, které nahrazují řád založený na univerzálních pravidlech.

To, co se v Česku nazývá korupce, je ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií na základě tichých dohod mezi kmotry a jejich klienty. Ty Miloš Zeman definuje jako „placené agenty různých firem, např. pro získávání veřejných zakázek“.

Návštěvníky Mozartova památníku na smíchovské Bertramce přicházející z celého světa vítá německý a anglický nápis, který jim sděluje, že po letech okupace státními institucemi byl památník vrácen Mozartově obci, ale „vyrabovaný“ (geplündert!) a že případné vymáhání nápravy soudní cestou by trvalo léta. Toto je příklad zhoubných důsledků programově oportunistické subkultury, která je konstantou dějin českého národa. Myslím, že je v největší míře důsledkem dlouhodobé převahy nevěcnosti a morálního kýče v české politické historii.

Sociolog Jan Hartl vyvozuje z výzkumů českého veřejného mínění tezi, že česká politika je dlouhodobě „věcně nezakotvená“, proto plná emotivních konfliktů. Myslím si, že právě v tomto „věcném prázdnu“ české politiky se subkultura programového oportunismu pevně ustavila a jako podzemní řeka se vynořuje vždy, když se doba láme a přináší neopakovatelné příležitosti. Nejbrutálnější její verzí bylo poválečné drancování vysídleného pohraničí, znovu se vynořila v čase normalizace a pak v letech transformace, kdy se přelila přes celou společnost. V důsledku odmítnutí ODS „nazvat chybu chybou“ a postavit se v letech 1996–1998 do čela hnutí za nápravu nezamýšlených důsledků privatizace, se subkultura programového oportunismu v Česku zabetonovala. Dokud nebude z našich dějin vytlačena, korupce bude neřešitelným problémem. Zdá se mi, že nejmladší české generace s ní vedou jen krátký a marný boj, pak je do sebe vtáhne, nebo odejdou do ciziny jako tolik generací minulých. Větším problémem ale je, že v mnohem neprůhlednějších a cyničtějších variantách se subkultura programového oportunismu stává politickou kulturou globální postdemokracie.

Lépe než proklínat tmu je rozsvítit malou lampičku – praví úsloví. Boj s korupcí je ale ignis fatuus, bludné světélko, které nabízí lidem konkrétní předmět hněvu – důsledky nelegálního jednání jednotlivců, a odvrací tak pozornost od důsledků legálního jednání rozhodujících aktérů systému. Systém je příliš abstraktní, je bez tváře, neumíme se na něj rozhněvat. O tom ale až příště.