Článek
Identitární panika vdechla nový život do antiliberální tradice kleronacionalismu, a to nejen v Evropě, ale i v USA. Nazývám tak slitinu náboženství a národního státu, jako třeba v Itálii nebo Polsku. Na zdech škol v Itálii, ale i v Bavorsku se znovu povinně vyvěšují krucifixy, protože je to znak národní tradice. Školní vyučování v některých evropských zemích má být znovu zahájeno zpěvem hymny … či modlitbou, Texas School Board odhlasoval zákon, který vyškrtává ze školních učebnic liberální infekci a ustavuje, co je třeba povinně učit: víru v americký národ, který byl Bohem vyvolen, aby vedl svět a hájil svobodné podnikání jako pilíř svobody a demokracie; válka Jihu proti Severu musí být pojata ne jako válka za osvobození otroků, ale za omezení přílišné moci federálního státu.
Ministryně pro sociální otázky za CDU Aygül Özkan, tureckého původu, prohlásila, že „ve třídách nemají co pohledávat ani (muslimské) šátky, ani krucifixy“. Křesťanské strany ale takové „turecké“ pojetí státu příkře odmítly, protože „kříž vyvěšený ve školách pro ně představuje jeden ze základních prvků identity německé společnosti“. Özkan musela zpytovat své svědomí a dolnosaské CDU se za svá slova omluvila. „Mluvila jsem bez dostatečných znalostí o Dolním Sasku,“ řekla prý. K čemu by ale potřebovala znát „dostatečně Dolní Sasko“, neplatí snad ústava sjednoceného německého státu pro všechny občany? Özkan svou omluvou uznala, že jako symboly „dolnosaské“ identity krucifixy do škol patří, a legitimizovala tak kleronacionalismus.
V epoše identitární paniky jsou práva občanů, zaručená ústavou, omezena tak, aby nemohla být v rozporu s identitotvornou tradicí. Na plakátu jedné skupiny mladíků protestujících proti táboru Romů v Římě bylo napsáno: Miluj sobě podobného, znič všechno ostatní! V oslabené verzi to zní: přihlášení se k tradiční identitě je podmínkou tvých práv.
V Evangeliu sv. Lukáše, (14, 25-33) čteme: Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Je děsivé pro nás Evropany, že křesťanství evangelia se svým mohutným protiidentitárním apelem se zredukovalo na symbol národní identity, na domorodou tradici.
Vítr globalizace rozvál homogenní komunity a sdílené tradice, liberální stát se tak ocitl ve vzduchoprázdnu. Rozhodující zkušeností globalizované společnosti se stala absence „sjednocujícího“, a to vyvolává identitární paniku a následný obrat od rozumu k identitě. Řekněme to takto: stát jsou psané zákony, a ty fungují, jen pokud jsou výrazem zákonů vepsaných do srdcí občanů, jak říkali konzervativní kritici Francouzské revoluce. Zákonům vepsaným do našeho srdce říkáme legitimnost a zákonům vepsaným do sbírky zákonů říkáme legalita. Co je legitimní, není nikdy zcela legální a naopak, ale mezi oběma póly společnosti nesmí být rozdíl „větší než malý“, abychom použili známou formuli.
Legitimnost je celek kanonizovaných identitotvorných příběhů národa, jejichž radikální kritika či odmítání vyvolávají identitární paniku, a ta často vyvolává poptávku po státním despotismu – například povinné vyvěšování křížů na zdech škol, povinné zpívání hymny či oslavy národních mýtů. Současný obrat k identitě, jehož je kleronacionalismus jen nejvýraznějším příznakem, je masovou reakcí nejen na globalizaci, ale i na ekologická rizika ohrožující národní společenství v jejich sdílené identitě. Identitární paniku nevyvolávají jen kulturní cizinci, kteří se svými turbany a burkami zaplavují naše města, ale i ropná katastrofa v Mexickém zálivu, řeka Mississippi má velkou identitotvornou sílu, obyvatelé jejích břehů ztrácejí svou identitu pod ničivým přívalem ropy, podobně jako obyvatelé osad vysídlení kvůli přehradám či těžbě uhlí třeba v Číně; a svou identitu ztrácejí také zemědělci, které genetická manipulace rostlin činí závislými na nadnárodních koncernech.
Myslím, že identitární paniku vyvolávají především čtyři formy chaosu, které se tu pokusím definovat.
První forma chaosu nastala po konci studené války, nazvěme jej postbipolární.
Bipolární svět byl jasný: byl rozdělen do dvou bloků imperiální moci, založené na vzájemném zastrašování nukleárním úderem. Postbipolární chaos spočívá v tom, že vztah mezi mocí imperiální a lokální, mezi imperiem a potestas se znejasnil: bloky se rozpadly a mnoho národů v tom vidělo příležitost jak znovu získat svou státní svrchovanost. Ta je ovšem nebezpečnou iluzí v epoše deregulací a globálních rizik, čas svrchovaných států již dávno minul.
Rozdíl imperium – potestas, který jsme zdědili z politických dějin Říma, musí být nastolen znovu, ale ve formě multilaterálních dohod mezi mnoha novými aktéry, to je jádro postbipolárního chaosu. Obsah pojmu svrchovanost se také mění, například nukleární moc USA nijak nechrání před ropnou katastrofou v Mexickém zálivu. Americké impérium je pouhou potestas v konfrontaci s mocí nového typu, kterou zastupuje firma BP.
V epoše bipolarismu byla imperiální moc úzce spjata s vědou a technologií, vědy národní byly pouhé potestas, které se pěstovaly jen v rámci školní výchovy a péče o národní vzdělání; imperiální věda se dnes pod heslem špičková posouvá ze státních univerzit do nadnárodních koncernů, které přebírají z rukou národních států imperiální moc. V globalizovaném světě má imperiální moc ten, kdo rozhoduje, jaká rizika musíme přijmout bez práva na legitimní odpor.
Zmatek mezi mocí imperiální a lokální vyvolává identitární paniku na různých úrovních, například rozpad Jugoslávie, katastrofa v Mexickém zálivu nebo řecký odpor proti rozpočtové kázni přikázané EU. I krize eura, měny bez svrchované moci, vyvolává identitární paniku, a to nejen v Řecku. Jiným příkladem je krize finančního sektoru: nejsou státy pouhé potestas před imperiální mocí finančního systému? Musí šetřit na svých občanech, aby bylo z čeho platit dluhy bank?
Druhou formu chaosu nazvěme postprofesionální. Označuji tak úpadek práce, pojaté jako hlavní zdroj naší identity, jako povolání, jako profese (odvozeno od profiteri – vyhlásit veřejně); pracovitost je pak morální normou a rozhodující občanskou ctností, bez níž není možná integrace do společnosti.
Řekněme, že pojem práce je v kapitalistické společnosti postaven na protestantském pojmu Beruf, povolání, které je nejen zárukou naší identity, ale také cestou ke spáse. Lidé musejí být vychováváni k práci, líný dělník je negativní figurou společnosti profesí, líný člověk hřeší proti tomu, k čemu byl křesťanským Bohem povolán.
Někdy v polovině devadesátých let došlo k radikálnímu rozchodu mezi prací a povoláním, byl to jeden ze skrytých dopadů globalizace a postfordismu. Proslulý teoretik postkapitalistické společnosti Peter Drucker napsal: Vymizení práce jako klíčového faktoru produkce se vynořuje jako nevyřešená kritická otázka současného kapitalismu. A v knize-sloganu Jeremy Rifkina The End of Work – The Decline of the Global labor Force and the Dawn of the Postmarket Era z roku 1995 čteme: Idea společnosti nezaložené na práci je tak cizí každé naší představě o organizaci mas v nějaké sociální aglomeraci, že jsme donuceni definovat nově základy sociální smlouvy. Obrovské přírůstky produktivity vedou k propouštění pracujících a následné přírůstky bohatství nejsou distribuovány – prudce narůstá nerovnost.
Integrace do společnosti racionálních jedinců musí být založena na kritice závislosti na tradici, jinak je pouhou asimilací. Kritika identity musí být legitimním způsobem integrace do „kulturní společnosti“.
Čapek ve své nejznámější hře rozvíjí teorii robotů na tomto jednoduchém principu: člověk je příliš složitý, dobrý inženýr by ho udělal jednodušeji, hrát na housle je zbytečná potřeba, nejlepší dělník je ten, „který má nejmíň potřeb“. Mladý Rossum vyhodil „všechno, co neslouží přímo práci, a udělal robota“.
Výraz robot můžeme přeložit do globalizované řeči termínem lidský zdroj.
Rozpor mezi člověkem, pro nějž je práce ještě povoláním, a pouhým lidským zdrojem, který je dočasně využíván kapitálem, je velkým motivem identitární paniky. Lidské zdroje jsou stále provinilé před požadavky kapitálu, musí neustále pečovat o svůj lidský kapitál, o to, co z nich dělá použitelný lidský zdroj. Nazvěme tuto situaci tyranií sebeoptimalizace, člověk se musí stydět za to, že je člověk a ne robot, že má ještě jiné potřeby, že stárne, někdy je nemocný, jindy se neumí přizpůsobit. Není schopen nějakého politického odporu, jen jako roboti v Čapkově hře „najednou praští vším, co mají v ruce, skřípají zuby – a musí přijít do stoupy“. Celým světem proběhla zpráva o jedné čínské továrně ve vlastnictví tchajwanského podnikatele, kde nešťastné lidské zdroje páchaly masově sebevraždy: proto byl do pracovní smlouvy zaveden článek, kterým se lidský zdroj zavazuje nespáchat sebevraždu.
Rozkol mezi prací a povoláním je důsledkem ekonomického růstu, který je ve stále větší míře jobless, protože robots are producing robots a automation is itself being automated. Paradox, který je třeba politicky formulovat, je v tom, že smyslem technologie je osvobodit člověka od práce, zatímco obecně prosazovaný smysl ekonomického růstu je vytvořit nové pracovní příležitosti.
Tyranie sebeoptimalizace vyvolává identitární paniku. Vzorem kadeta Büglera z Haškova Švejka byl německý profesor Udo Kraft, který před svou smrtí ve válce napsal knihu Sebevýchova k smrti za císaře. Různé rekvalifikační kurzy, školení, jak motivovat zaměstnance, psychologie práce atd. – to vše jsou návody k „sebevýchově lidských zdrojů k smrti za ekonomický růst“. Obludná prekarizace práce vede k tomu, že práce nás už nechrání před chudobou (jak zdůrazňuje Jan Keller ve své nejnovější knize), a to vyvolává vlnu identitární paniky.
Pravicová politika je dnes především manipulací obludného nešťastného vědomí, které tato panika generuje. Člověk zredukovaný na pouhý lidský zdroj je neustále ponižován, kapitál mu ústy manažerů vyčítá, že je dražší než čínský lidský zdroj, stát se kvůli němu musí zadlužovat! Příkladem takové manipulace nešťastného vědomí lidských zdrojů bylo teroristické využití rétorické figury „zadlužování státu“ v nedávných volbách v Česku: stát se zadlužuje, protože lidské zdroje mají přebujelé potřeby, to si kapitál nemůže dovolit, každý lidský zdroj se musí sebeoptimalizovat na vlastní náklady, aby byl k použití. Jinak bude nepotřebným lidským zdrojem – a to je velká hanba.
Třetí formu chaosu nazvu postmultikulturální. Doba multikulturalismu pominula, ale zanechala po sobě chaos, současný neorasismus například je jeho zplozencem.
Připomeňme si ještě jednou rozdíl mezi společností multirasovou a multikulturní: ve společnosti multirasové jsou rasové rozdíly kompenzovány kulturní jednotou – černoch v uniformě generála zdraví francouzskou vlajku. Etnická a rasová vzdálenost je tu kompenzována kulturní blízkostí, úzkost, kterou heterogennost vzbuzuje, je utišována kulturní homogenností. Tato kompenzující role kultury prostupuje celou liberálně-demokratickou společností a je klíčovým faktorem integrace.
Ve společnosti multikulturní naopak kultura nekompenzuje rasovou či etnickou odlišnost, ale legitimizuje ji, je posílením diference rasové a etnické, ne jejím překonáním. Veřejný prostor se otvírá jiným kulturám a boj o uznání „jiné kultury“ přebírá roli boje o sociální rovnost.
Nepatří ale ke kultuře neustálé napětí mezi argumentujícím popíráním nároku každé tradice na uznání a právem každého člověka bránit univerzální smysl své tradice? Může být kultura něčím jiným než vytržením ze závislosti na tom, co je jen místní a časové, jazykové a svázané s tradiční identitou? Není konfrontace a kritika jádrem každé kultury? Francouzský filosof Alain Finkielkraut nazval tento rys evropské kultury abolicionismem, pokusem o zrušení všeho, co nás svazuje s jen místním, pokrevním, časovým, se vším, co neplatí univerzálně. V kultuře nelze nikdy potlačit zápas – někdy brutální – s tím, co nás činí závislými na identitě místní, historické, národní.
Multikulturalismus hasil v kultuře univerzalizující kriticismus, a vyvolal tak úzkost a strach z potestas, z lokální moci, která by chtěla vládnout svrchovaně a nekritizovatelně i nad kulturou. Neorasismus v současné Evropě je především reakcí na novou úzkost z identit, které vyžadují uznání bez toho, aby se vystavily argumentující kritice ve veřejném prostoru.
Multikulturalismus vyvolal identitární paniku, protože v kultuře oslabil abolicionismus, identitu rozkládající prvek, bez něhož není možná integrace do společnosti racionálních jedinců, protože integrace musí být založena na kritice závislosti na tradici, jinak je pouhou asimilací. Kritika identity musí být legitimním způsobem integrace do „kulturní společnosti“.
Čtvrtou formu chaosu nazvu chaos postantropocentrický. Paleontolog Petr Pokorný píše ve Vesmíru (2010/4): Naše planeta (po Gagarinově letu) na sebe poprvé hleděla lidskýma očima. Velká část lidstva poprvé začala vnímat Zemi jako svou planetu. Získala k ní rázem skoro mateřský vztah. Je to přinejmenším zvláštní situace. Sama Země byla odjakživa onou matkou. Ochraňovala a dávala obživu. Teď jako by se role obrátily. Podobně uvažovali o zkušenosti pohledu na Zemi z kosmu i Marshal McLuhan či Ralf Dahrendorf. V dokumentu Nepohodlná pravda Al Gore ukazuje na malý bod na mapě a říká: Toto je Země ze vzdálenosti čtyř miliard mil, celé naše dějiny, se svými triumfy a hrůzami, se odehrály v tom malém bodě. Když vezmeme tuto větu vážně, jsme přinuceni vnímat jako jednotu to, co jsme byli zvyklí vnímat jako rozdělené. Podstatné ale je, že tento pohled na planetu nemá ještě dostatečnou politickou legitimnost, není politicky reprezentován.
Otázky spojené s planetarizací – tak chci tuto novou perspektivu nazvat – vyvolávají identitární paniku a jsou dnes překřikovány neokonzervativní „vůlí k víře v Boha“. Je to pokus ucpat ten zdroj nejistoty a otřesné nevolnosti, kterým je průnik kosmické perspektivy do antropocentrického pojetí lidských dějin. Jak osvobodit kosmos ze zajetí v antropocentrické mytologii?
Otázky spjaté s planetarizací, se zkušeností pohledu na Zemi současně z kosmu i zvnitřku našich dějin, vyvolávají hlubokou identitární paniku, kterou zahánějí nejen kleronacionalistické rituály, ale i třeba totální odmítání zelené kritiky kapitalismu ve stylu Václava Klause. Vše, co vyvrací antropocentrickou představu, že příroda je tu pro nás, že byla stvořena pro člověka, vyvolává identitární paniku.
Slovem kleronacionalismus označuji pokus překonat identitární paniku návratem k těm formám pořádku, které předcházely chaosu, jenž ji vyvolal. Stanovme proto jakési podmínky řešení, které nazvu sociologické osvícenství.
První podmínkou je, že není možné žádné řešení založené na návratu k těm formám pořádku, jejichž jádrem byla hierarchizace, centralizace a teritorializace, tedy přenesení „na naše území“. Ten pořádek, který spočíval v tom, že jsme věděli, co je vyšší a co nižší, co je v centru a co na periferii, co je na svém místě a co na místě, kam nepatří, je navždy minulostí.
Zadruhé proti systému, jehož krizi prožíváme, nelze formulovat nějakou alternativu, takové myšlení je zbytkem metafysiky. Je klíčovým znakem globálního kapitalismu, že ze všech alternativ dělá fragmenty svého fungování. Jak bychom mohli formulovat nějakou alternativu k systému, když jej neumíme přesvědčivě reprezentovat? Celek společnosti uvnitř společnosti? Je možná jen síť změn založených na místních bojích proti privatizaci commons, jako jsou naše geny, oceány, voda, vzduch, kultura, internet…
Zatřetí není možné řešit současnou krizi tím, že reprezentovaný lid sám vystoupí na scénu, sesadí své vládce a bude si vládnout sám. Ve společnosti diferencované do specializovaných sektorů je reprezentace sama specializovanou činností, kterou nelze nahradit. Řekněme to ještě obecněji: neexistuje žádná „věc sama“ schopná vyvrátit svou chybnou reprezentaci tím, že se sama zjeví. Vše se ukazuje jen prostřednictvím nekonečné sítě reprezentací, které na sebe vzájemně odkazují.
Václav Bělohradský
Začtvrté práce už nikdy nebude povoláním, vztah mezi prací a identitou je třeba definovat nově a založit ho na nové sociální smlouvě.
Zapáté už nelze brát vážně antropocentrická náboženství, jejich vyznávání má jen utilitaristický a paternalistický charakter. Bez náboženství by člověk ztratil své orientační body, můžeme například tvrdit, co je nad to, je přetvářka!
Kritické myšlení dnes může jen klást odpor kleronacionalismům, vyčistit veřejný prostor od odpovědí, které se tváří jako otázky. Řešení ale nabídnout nemůže. Nevíme ani, co slovo řešení dnes znamená.
Věnováno studentům FSV UK, v jejichž přátelském kruhu jsem 8. dubna na jednom ze „sociologických večerů“ poprvé, v ještě neujasněné formě, formuloval tyto teze.