Pavel Kolář: Totalitarismus před branami

Ale při četbě jeho salonní obhajoby teorie totalitarismu se neodbytně vnucuje přirovnání ke slavné Ciceronově řeči, v níž římský rétor varoval před mocenskými choutkami Marka Antonia. Svým zvoláním Hannibal ante portas (respektive ad portas, jak zní historicky přesná verze), jímž připomněl punské tažení na Řím, chtěl Cicero sugestivně poukázat na nebezpečí, které tehdy republice hrozilo. Šlo o varování pomyslné – Hannibal Řím nedobyl a Antoniovy pikle nakonec přišly také vniveč. Ciceronova okřídlená věta ale dodnes slouží jako memento upozorňující na bezprostřední hrozbu. A Přibáně tolik nezajímá historické posouzení zaniklého totalitarismu, ale současný stav. Jde o opodstatněnou obavu, nebo planý poplach?

Nemá valného smyslu přispívat do debaty o vadách teorie totalitarismu jako takové, k tomu už byly nashromážděny tisíce argumentů. Chci probrat dvě jiné věci. Jednak zhodnocení intelektuálního odkazu těch, kteří tuto koncepci v minulosti rozvíjeli, hlavně Hanny Arendtové a jejího díla Původ totalitarismu z roku 1951. A zároveň otázku, zda nám toto dědictví pomůže porozumět současné krizi liberální demokracie. Jiří Přibáň sice tvrdí, že totalitarismus dnes není bezprostřední hrozbou; současně ale Arendtové teorii vydává certifikát univerzální platnosti pro případ rychlého použití, a tím možnost totalitárních reminiscencí přeci jen nadhazuje.

Ačkoliv historik pracuje i s pojmem kontinuity, jeho prvotním východiskem je princip jinakosti minulého, rozdíl mezi tím, co je, a tím, co není. Jde o to, zda výklady, které vznikly v určité době, v tomto případě ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, mají širší platnost než jen ve vztahu k předmětu, k němuž se původně vztahovaly. A to se pojí s otázkou, zda totalitární systémy 20. století vzešly z jedinečných podmínek své doby, či zda se jedná o jevy, které mohou znovu nastat. Mám za to, že lpění na pojmu totalitarismus, jež Přibáň navrhuje, k pochopení dnešních problémů nepřispěje, naopak je zamlží, ba dokonce nás může přivést na scestí.

Napětí mezi historickým pohledem na 20. století a totalitárním existencialismem, který je podle Přibáně hlavním aspektem totalitarismu, dobře dokládá jím zmíněný rozhovor mezi Michaelem Ignatieffem a Erikem Hobsbawmem. To, co mi z Hobsbawmových výroků vyplývá, je dobová podmíněnost „totalitárního myšlení“, které by nemělo být vyrváno ze situační souvislosti, kdy utrpení bylo všudypřítomné a kdy války, poválečné násilí, hlad a nemoci kosily v Evropě milióny lidí. Tato konstelace, v níž se zrodil stalinský a nacistický totalitarismus, byla neopakovatelná a nenávratně patří minulosti.

V rozhovoru je pozoruhodný fakt, že zatímco Hobsbawm se snaží o historizaci tehdejších jevů, včetně sebe samého, do existenciální roviny ho tlačí spíš Ignatieff, který, byť s vlídným úsměvem, jako by chtěl před sebou vidět živoucí relikt obludné minulosti. Hobsbawmovi přitom jde o rekonstrukci minulého, o zvýraznění extrémnosti doby, jejích konfliktů a extrémních řešení i víry v zásadně jinou skutečnost. Právě na pozadí této sebehistorizace lze vnímat Hobsbawmovo retrospektivní „schvalování“ revolučního teroru pro případ, že by se bývalo podařilo vybudovat spravedlivou společnost; a také jeho námitku, že lidé schvalovali válku proti Hitlerovi, i když stála milióny životů.

Tím chci naznačit, že i pojem totalitarismus bychom měli nazírat s odstupem a v kontextu jeho vzniku, neboť právě dobová podmíněnost umožní pochopit jeho vnitřní rozpory. Dějiny Arendtové Původu totalitarismu skýtají takový příklad komplikované geneze, a tím i teoretických nesrovnalostí. Vnitřní nesourodost díla je známa. Kniha vznikala v několika fázích. Arendtová původně chtěla psát dějiny nacistické ideologie a antisemitismu a až později, pod vlivem událostí ve východní Evropě, připojila část, v níž teprve formuluje vlastní pojem totalitarismus. Knihu sice zpětně vyčistila od zjevných protimluvů, ale celková výstavba zůstala nejednotná, zejména v tom, že antisemitismus, jenž je v první části probírán jako hlavní hybatel totalitarismu, nehraje žádnou roli v rozboru bolševismu.

Koncepční sevřenost nebyla Arendtové silnou stránkou. I když lze přijmout názor, že Původ totalitarismu je i tak studnicí skvělých postřehů, změny zapracované pod vlivem politických událostí do následných vydání dále snižovaly teoretickou kvalitu práce. Německá verze z roku 1955 přináší novou kapitolu Ideologie a teror, která obsahuje řadu ryze spekulativních až metafyzických stanovisek, například mystický pojem zákony hnutí (laws of movement), jenž esencializuje koncept moci. Poststalinská verze z roku 1958 předpovídá, že se Chruščovův režim vrátí k nějaké verzi stalinismu, pravděpodobně ve formě vojenské diktatury, která nahradí diktaturu policejní. K ničemu takovému nedošlo. Konečně ve vydání z roku 1966 uzavírá Arendtová své experimenty s totalitarismem konstatováním, že totalitární panství bylo po Stalinově smrti nadobro odstraněno.

Tím Arendtová sama přiznala, že její projekt ztroskotal. Ani jí, ani jinému teoretikovi se nepodařilo skloubit koncept totalitarismu jako celek s faktem, že sovětský režim byl schopen sám sebe transformovat do podoby výrazně „netotalitární“. Svévolný teror ustal, koncentrační tábory coby kvintesence totalitarismu v podobě, jakou Arendtová podtrhává – tedy jako laboratoře metod totálního ovládání –, přestaly existovat (pozoruhodné je, že ji nezajímá samotná genocida; lágry chápe hlavně jako cvičiště pro represivní kádry). Dějiny vyvrátily i tezi, že režimy musí k dosažení úspěšné nadvlády zavést naprostou kontrolu komunikačních toků, když se ukázalo, že alternativní informace poststalinskou diktaturu přímo neohrožovaly (například Honeckerova NDR byla nejstabilnější zemí bloku i přesto, že obyvatelstvo denně sledovalo západoněmecké zprávy). A nenaplnila se ani předpověď, že se režimy nikdy nevzdají moci dobrovolně.

Netřeba dál listovat v katalogu těchto empirických omylů a jejich teoretických důsledků. Důležité je soustředit se na to, co by mohlo způsobit zmatek v reflexi dnešních poměrů. Sváděni jsme k tomu dalším rozporem Původu totalitarismu. Arendtová na jedné straně chápe totalitarismus jako výsledek strašlivé souhry historických okolností, kdy kolaps tradiční třídní společnosti a solidárních vazeb šel ruku v ruce s rozpadem národních států a impérií. To dalo vzniknout plemennému nacionalismu, okořeněnému radikálním antisemitismem. Na druhé straně spatřuje „totalitární tendence“ v každé moderní společnosti (identifikuje je například u mccarthismu).

Arendtové přitom nejde ani tak o stát jako spíš o hnutí, jeho soudržnost a loajalitu jeho přívrženců. Tím se dostáváme k jejímu vůbec nejspornějšímu argumentu. Totalitární hnutí údajně nacházejí odezvu především v atomizovaných masách, tedy v konglomerátu izolovaných jedinců bez sociálních vazeb. Tito vykořeněnci, zbaveni smyslu pro lidskou vzájemnost, jsou náchylní přijmout fiktivní totalitární svět, který jim má na rozdíl od tíživé skutečnosti poskytnout ucelený smysl (Arendtová dokonce mluví o supersmyslu). Typická pro přívržence totalitárních hnutí je absolutní nezištnost (selflessness), s níž vykonávají své dějinné poslání.

Myslím, že tento závěr je zavádějící jak pro výklad minulých, tak i současných krizí. Dnes již víme, že totalitární hnutí zdaleka nenašla podporu jen mezi vykořeněnými masami a vyvrženci, ale i ve středu společnosti. Novější bádání dokládá, že nacistickými pachateli byli často „obyčejní muži“, dobře socializovaní otcové rodin; že i osvětimští vrazi – jakkoliv je to zvrácené – měli svou každodennost s družnou zábavou a kamarádstvím; že typickým příslušníkem Stasi nebyl vlk samotář (jak nám to servíruje film Životy těch druhých), ale usedlý, rodinný typ. Víme také, že nacistické hnutí bylo podporováno, nebo aspoň tolerováno, i sociálně uvědomělým dělnictvem. Němečtí dělníci našli i v podmínkách nacismu svůj vlastní smysl existence, v němž ústřední místo zaujímaly důraz na kvalifikovanou práci a z ní pramenící dělnická hrdost, kterou nacisté dokázali dobře využít.

Tyto postoje nebyly žádnou fikcí, halucinací nebo útěkem do nereálného světa. Sociální vztahy a pocity solidarity v diktaturách nezanikly. Narušily se sice tradiční vazby, zároveň ale vznikly nové, zejména v lokálním mikrosvětě, v bydlišti, na pracovišti atd. Diktatury hledaly oporu v tomto předpolitickém prostoru, nešlo jen o únik do ideologické fikce. Zaměřily se na ty výseky skutečnosti, které měly pro jednotlivé společenské vrstvy hodnotový a emoční význam.

Bez těchto mimoideologických vazeb by žádná diktatura, ani ta nejtotalitárnější, nemohla přežít. Totalitarismus nedrželi v chodu jen izolovaní vyvrhelové a fanatičtí ideologové, ale i normální lidé se svými svébytnými zájmy, které se v mikroprostoru prolínaly s oficiálními ideologickými hesly. Každodenní přežívání a aranžování, ústupky a kompromisy – to byly metody, jimiž se v diktaturách utvářely mocenské vztahy (do češtiny převedenou metaforu vyjednávání považuji za nešťastnou). Tyto strategie rozhodně nebyly nezištné. Arendtové šlo o teorii politického uspořádání, ale ignorovala společnost a její předpolitický tmel. Akceptaci diktatury ve společnosti a absenci odporu tak vyložit nedokázala.

A když už je řeč o Hobsbawmovi: není ironií, že „totalitární“ pohled na svět se tu připisuje britskému komunistovi, tedy členu organizace, která se vyznačovala silnou hodnotovou zakotveností a tím nejvyšším možným smyslem pro pospolitost? (Znamenitě o tom pojednává novinář David Aaronovitch v bestselleru Party Animals). Není ironií Hobsbawmova vzpomínka, že právě v „totalitárním“ Sovětském svazu se s údajnou totalitární mentalitou, spočívající v bezmezném sebeobětování vyššímu cíli, prakticky nesetkal?

Arendtová svým spekulativním přístupem chtě nechtě založila klišé, které je nejen historicky mylné, ale i analyticky zavádějící. Svádí k tomu, abychom za podporou dnešního tzv. populismu hledali shluk atomizovaných vyděděnců. Varování před novým totalitarismem lze zčásti chápat tam, kde krajní pravice otevřeně navazuje na historický fašismus, zejména v Německu a Rakousku. Ale proti přepjatému alarmismu je nutno postavit střízlivý rozbor podobností a rozdílů různých historických situací.

Například xenofobii v postkomunistických zemích nelze vysvětlovat jako pozůstatek „totalitární minulosti“, která přeci minula před skoro třiceti lety, a označovat ji tudíž za příčinu současného stavu je čirou spekulací bez sociologického fundamentu.

Podle Arendtové působila totalitární ideologie ne svým obsahem (antisemitismem nebo vírou v beztřídní společnost), ale tím, že nabídla alternativní skutečnost, na jejímž základě bylo možné odmítnout svět, jaký je, a v níž šlo konat nezištné, sebeobětavé násilí. Pro situaci ve dvacátých a třicátých letech o tom snad lze uvažovat, ale dnes? „Nezištnost“ přívrženců antidemokratických hnutí a oddanost jakémusi fiktivnímu světu si lze po letech zcyničtělého liberalismu představit jen stěží; vždyť i násilí je dnes hlavně způsobem „seberealizace“. Bucharin, který ani tváří v tvář smrti neodvolává, a naopak věří ve spásu skokem do království svobody – to se dnes jeví jako scéna ze science fiction. Myšlení nevyhnutelnosti je nenávratně pryč.

Ač Arendtová tvrdí, že totalitární fikce nespočívají ani tak na budoucích utopiích, jako spíš na současných konspiracích, představy dějin a vývoje hrají vždy přinejmenším zákulisní roli. A naše současnost je budována právě na historické zkušenosti zhroucení utopických rozvrhů – stalinského v roce 1956, reformněkomunistického v roce 1968 a konsolidačního v roce 1989. Platí to i pro obě postsocialistické utopie – Havlovu občanskou společnost a Klausův trh bez přívlastků; obě sice byly utopiemi notně scvrklými, ale ještě pracovaly s určitým pojmem dějin. O tom, zda jsme dnes konečně dospěli do ideologického vakua, v němž minulost a budoucnost hrají jen zanedbatelnou roli, se můžeme dohadovat.

Co tedy s Arendtové teorií totalitarismu? Ve výzkumu zaniklých diktatur už dávno ztratila auru výlučnosti. Část historiků ji odmítla, a snesla k tomu řadu důvodů. V rovině normativních politických hodnot dnes všichni sdílíme antitotalitární konsenzus, což však nevylučuje kritiku nebo i odmítání konceptu totalitarismu jako nástroje k poznání minulosti. Prosadil se, snad již nadobro, princip státem garantované svobodné diskuse, z níž nikdo, drží-li se zákona a určitých základních pravidel, nemůže být vyloučen. Lidově řečeno, platí Palivcova doktrína: Zaplať si pivo a žvaň si, co chceš.

Jakkoliv byla Arendtové (od počátku nekonzistentní) teorie totalitarismu postupně vetována kupícími se událostmi, inspiruje i nadále díky svým produktivním omylům a kritice, kterou vyvolávala, k formulování nových hledisek na dnešní extremistická hnutí, ať už je nazveme totalitárními, nebo ne. Není ale seznamem příznaků, chorobopisem dnešních společností.

Je přitom nutné počítat s tím, že může znovu sloužit jako ideologický klacek, v lepším případě vyčpělému a dnes už neškodnému antikomunismu, v horším bojovníkům proti islámské, bruselské nebo neomarxistické „totalitě“. Pokusy oprášit koncept totalitarismu ke kritice rostoucí moci digitálních koncernů zatím nepřesvědčily (například studii psychologa Haralda Welzera o „digitálním totalitarismu“ německá kritika rozcupovala).

Snad nás ale právě tyto slepé uličky či vyložené nesmysly přivedou ke spekulacím o alternativních pojmech. Ágnes Hellerová prosazuje koncept bonapartismu, jenž popisuje politickou praxi, která se může objevit ve všech systémech, v diktaturách i demokraciích. Paul Lendvai zase mluví o vůdcovské demokracii. Dnešní doba by si zkrátka měla najít nový pojmový aparát, jenž odpoví na současné otázky lépe než obehraný klavír totalitarismu.

Snad takový obrat pomůže v postkomunistickém světě vysvobodit Hannu Arendtovou z jejího totalitárního prokletí a připomene ji jako myslitelku obnovy po dobách krize a útlaku, jako teoretičku odpuštění a způsobů, jak začít znovu.