Velryba s příběhem. Plejtváka myšoka dostal do Čech inzerát

V roce 1885 vyvrhlo moře u norského ostrova Lyngöy samici plejtváka myšoka, jejíž maso rybáři zpracovali a zbylou kostru věnovali muzeu v Bergenu, kde už podobných exponátů měli víc.

Proto byla pomocí inzerátu nabídnuta evropským zájemcům.

Výzvy v novinách si všiml profesor Antonín Frič, významný přírodovědec, který se rozhodl, že spolu se svým bratrem Václavem vyhlásí sbírku k jejímu zakoupení.

Pro svoji ideu prakticky okamžitě získal vlastence, kteří se scházeli v hostinci U Gebauera na pražském Starém Městě. Velmi rychle bylo vybráno 2500 zlatých, z nichž se financovala v roce 1887 i přeprava kostry, rozdělené na části, vlakem přes Hamburk do Prahy.

Chemicky a konzervátorsky neupravený skelet obsahoval spoustu tuku, proto se ho ujali v Ringhofferových závodech na Smíchově, kde ho ve velkých nádržích odmašťovali.

Továrník František Ringhoffer si prý později tento krok vyčítal, protože kosti neuvěřitelně zapáchaly.

Jenže tuk z nich stále odkapával a v 19. století neexistovaly speciální postupy ani provozy, kde by dokázali provést dokonalé očištění. Protože se procedura zcela nepovedla, muselo dojít k dalšímu odmaštění ještě mezi lety 1965 až 1967.

Původně byl plejtvák myšok vystavený v Českém průmyslovém muzeu na Betlémském náměstí v Praze, kam ho nechal umístit v listopadu 1888 vlastník této instituce Vojtěch Náprstek.

Ale už za tři roky, kdy se otevírala novorenesanční budova Národního muzea na Václavském náměstí, se odstěhoval právě tam. Veřejností, a především českými vlastenci, byl tento krok vnímám jako Náprstkovo velkorysé gesto.

Realita však byla možná trochu jiná. Traduje se totiž, že kosterní pozůstatek velryby nemohla rozdýchat manželka bojovníka za pokrok Josefa Náprstková.

Vystavený unikát jí smrděl natolik, že už ho v prostorách jejich muzea nechtěla. V rámci přesunu umístili plejtváka na podlahu, kde setrval až do roku 1967, kdy byl zavěšen ke stropu sálu.

Když mě táta vodil do muzea, pamatuji si, jak jsem z kostry velryby byla paf. Myslela jsem si, že jde o něco uměle vytvořeného. Dětský mozek si jen stěží dokázal připustit existenci tak velké ryby. Tehdy jsem pochopitelně neměla ponětí o tom, co takové tělo, jehož kosti kdysi bohatě vyplňoval tuk, pro vystavovatele znamená.

„Průběhem desetiletí z plejtváka prakticky stále odkapával. Jak se z něho postupně dostává, kosti vysychají, tudíž se musí uměle konzervovat,“ vysvětluje mi Michal Stehlík, náměstek ředitele Národního muzea.

„Dnes máme problém nejen s nedostatkem tuku, ale také s reakcí, kdy vzájemné působení kostí, tuku a železné konstrukce, na níž je kostra savce umístěna, způsobilo jakési připečení páteře ke kovu. Kdyby se sundala, může dojít k rozpadnutí. Z čelistí tuk zmizel nejdřív, už teď se v ní objevily spáry a musí se vyplňovat. Od července to budeme řešit pomocí chemických úprav.“

I proto zůstal kolos během rekonstrukce muzea na místě, aby se nepoškodil. Odborníci ho překryli unikátní schránkou. Vytvořili speciální dvojobal, kromě potažení PVC na lehké hliníkové konstrukci překrývaly kostru tepelně izolační panely.

Dovnitř umístili kamery a čidla pro měření teploty a vlhkosti. Všechny nepříznivé vlivy, včetně případných vibrací, bylo nutné co nejvíce eliminovat.

Obrovitý exponát stavební úpravy přežil bez úhony a nyní již opět zdobí sbírky Národního muzea.

„V Evropě koster plejtváků myšoků mnoho není, ten náš patří k největším. S muzeem v Londýně jsme nedávno řešili, jak ji zachránit pro budoucnost,“ říká náměstek Stehlík.

A jaká bude nejbližší budoucnost kostry? Koncem roku bude nová muzejní trasa, nazvaná Zázraky evoluce, která sleduje vývoj od bezobratlých živočichů až po savce, končit právě touto velrybou.