Před 80 lety se zpečetilo nejtemnější období našich dějin. Nacisté obsadili zbytek Československa

Co vedlo k této další předzvěsti druhé světové války, která poté oficiálně začala 1. září 1939 německým napadením Polska?

Už po podepsání Mnichovské dohody v září 1938 bylo Československo donuceno postoupit české pohraničí Německu. Pro Adolfa Hitlera ale konference představovala neúspěch, neboť usiloval o obsazení celých Čech. Německo proto v následujících měsících, než dohodu přímo porušilo, vyvíjelo na okleštěné Československo stále větší politický i hospodářský nátlak.

„Využívalo přitom provokací českých Němců, sporů mezi Čechy a Slováky i neuspokojených maďarských teritoriálních ambicí. Československo bylo totiž v listopadu 1938 donuceno postoupit jižní část Slovenska i jižní část Podkarpatské Rusi právě Maďarsku,“ připomněl pro Novinky historik Jan Zumr, který se v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) specializuje na nacistický okupační aparát.

Jak dříve v deníku Právo napsal publicista Miroslav Šiška, již v polovině prosince 1938 vydal Hitler tajnou směrnici k likvidaci pomnichovského Československa a zformuloval způsob jejího provedení. Ve výstižné zkratce popsal pravděpodobný scénář akce baron von Weizssäcker:

„Uměle vyvolané hašteření odřízne Slovensko od pražské vlády. Německo poradí Maďarsku, aby znovu nastolilo pořádek na Podkarpatské Rusi, slovenská vláda požádá Hitlera, aby zaručil slovenské hranice. Němci v Čechách požádají o ochranu, Praha dostane ultimátum, aby podepsala smlouvu s říší, což nesplní, a wehrmacht obsadí Čechy a Moravu.“

Nepominutelnou – a negativně vnímanou – osobností byl na slovenské straně Jozef Tiso. Tento původně římskokatolický kněz byl předsedou Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSLS) a od října 1938 i předsedou slovenské autonomní vlády.

Ta zlikvidovala pluralitní demokracii – s výjimkou jedné německé a maďarské strany byly všechny ostatní strany zakázány či donuceny ke sloučení s Hlinkovou stranou. Docházelo k porušování ústavou zaručených práv, ze Slovenska byli donuceni odejít čeští státní zaměstnanci. Páchaly se i protižidovské násilnosti.

„V první polovině března 1939 se Hitler rozhodl s Československem definitivně skoncovat. Tisa, který byl nedlouho předtím sesazen z pozice předsedy slovenské autonomní vlády, pozval 13. března do Berlína. Tam na něj Hitler vyvinul velký nátlak, aby vyhlásil nezávislost Slovenska. Německý vůdce v takovém případě garantoval ‚ochranu' Slovenska nacistickým Německem,“ popsal Zumr.

Pokud by Tiso odmítl, Hitler vyhrožoval, že by v takovém případě bylo Slovensko obsazeno maďarskou armádou. Tiso však podle Zumra nepatřil k radikálům uvnitř HSLS, kteří požadovali okamžitou nezávislost Slovenska. Proto na místě odmítl tento krok učinit a požádal o svolání slovenského sněmu, který ale 14. března 1939 jednomyslně vyhlásil nezávislost Slovenska.

Lidé v Československu měli od rána uši přilepené k rádiu. Právě z rozhlasového vysílání se nejprve dozvěděli, že pár minut po poledni 14. března schválili poslanci slovenského sněmu téměř všemi hlasy odtržení od Československa a vyhlášení samostatného Slovenského štátu.

Týž den odcestoval do Berlína prezident Hácha, který do říšského kancléřství přicházel s představou, že bude s vůdcem Německa řešit hlavně otázku Slovenska. Domníval se rovněž, že i české země získají jakousi obdobnou relativní samostatnost.

„Jenže byl vystaven brutálnímu nátlaku. Po utrpěném infarktu nakonec v ranních hodinách 15. března souhlasil s vysláním německých jednotek do českého vnitrozemí,“ zmínil pracovník ÚSTRu Háchovu nelehkou, ba téměř nemožnou situaci.

Svůj účel splnily i hrozby bombardováním Prahy od Hermanna Göringa, zakladatele německé státní policie (gestapa) a Hitlerova ministra letectví, pokud by Hácha nesouhlasil s vydáním kapitulačního rozkazu pro armádu a další ozbrojené složky.

Tři hodiny po půlnoci 15. března sděloval ministr zahraničí František Chvalkovský premiéru Rudolfu Beranovi telefonicky výsledek jednání:

„Nekompromisní přání kancléře Hitlera. Dnes ráno v 6:00 vstoupí německé vojsko na celé území státu. Zařiďte ihned svolání ministerské rady. Generál Syrový nechť vyrozumí všechny posádky. Armáda nesmí klást nejmenší odpor. Musí se dát bezvýhradně odzbrojit. Civilní obyvatelstvo nesmí ztropit výtržnosti, jinak nastane katastrofa nedozírných následků. Bude-li armáda odzbrojena v klidu, budou nám dány možnosti autonomního života pro celý národ.“

Nelze opomenout, že již předcházejícího dne, 14, března 1939, obsadila německá vojska hospodářsky důležitou Moravskou Ostravu. V Czajankových kasárnách v Místku se vojáci 3. praporu 8. pěšího pluku postavili Němcům na odpor.

Ráno 15. března začalo obsazování českých zemí. Za jednotkami Wehrmachtu postupovaly operační skupiny a oddíly gestapa, kriminální policie a SD (Sicherheitsdienst, „Bezpečnostní služba“, byla zpravodajskou službou SS a NSDAP), které měly za úkol pozatýkat „nepřátele Říše“.

Zumr dále uvedl, že až na výjimky pak už nedošlo k žádným incidentům s okupační mocí. Němci vítali německé vojáky vztyčenými pravicemi, někteří Češi zaťatými pěstmi. Večer dorazil do Prahy Hitler, který následujícího dne, 16. března, vyhlásil Protektorát Čechy a Morava.

Teror za protektorátu, který zanikl až v květnu 1945, si vyžádal desítky a desítky tisíc obětí. Z celé bývalé Československé republiky zemřelo kvůli nacistickému řádění přes 340 tisíc lidí, převážně Židů, počítáme-li i úmrtí v koncentračních táborech.

Hned na začátku okupace gestapo pozatýkalo činitele sociálních demokratů a komunistů, rovněž německé emigranty. Popravováni byli lidé za protinacistický odboj, přechovávání protistátních letáků nebo obchodování s potravinami mimo přídělový systém.

Mezi prvními popravenými podle směrnice o „zvláštním zacházení“ (smrt bez soudního řízení) byli v listopadu 1939 studentští funkcionáři po pohřbu Jana Opletala, který se stal další demonstrací proti okupační moci.

Obětí nacistického teroru se staly i celé vesnice, z těch nejznámějších Lidice a Ležáky, jež byly nacisty vypáleny v roce 1942 po atentátu na druhého zastupujícího říšského protektora – Reinharda Heydricha.