Pět útěků letce Otakara Černého. Ten hlavní přišel po válce

Otakar Černý se znovu podíval do vlasti až po sametové revoluci, když byl v roce 1991 rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva v záloze. Za války byl příslušníkem 311. československé bombardovací perutě ve Velké Británii.

Jeho život byl sledem velkých dobrodružství a mnohokrát se ocitl v mezních situacích, při nichž projevil mimořádnou dávku odvahy.

Narodil se 28. listopadu 1919 v Křenovicích u Slavkova. Otec pracoval jako úředník u dráhy, matka se starala o chod domácnosti. Její osud zůstal pro malého chlapce obestřen tajemstvím. Když mu byly tři roky, kamsi zmizela.

Otec se však brzy znovu oženil. „Druhá manželka měla dceru Vlastu, která byla o šest let starší než já, a ta se o mě starala, což byla moje výhoda,“ vyprávěl Otakar Černý na jaře 2008 v jednom rozhlasovém pořadu.

Tehdy také vzpomínal, jak o prázdninách po pátém ročníku reálky procestoval na kole coby šestnáctiletý kluk s kamarádem Rakousko, Itálii, Francii a Švýcarsko. Zde získal první podněty k dobrodružství a prokázal odvahu, kterou posléze uplatnil při útěcích z německých lágrů.

Po maturitě nastoupil v červenci 1937 dobrovolně dvouletou vojenskou službu. Absolvoval roční pilotní kurz v Prostějově a koncem května 1938 byl zařazen k leteckému pluku v Praze-Kbelích. Mnichovský diktát těžce nesl a cítil se ponížený: Proč jsme se nebránili?

Německá okupace v březnu 1939 zastihla dvacetiletého četaře aspiranta v kbelských kasárnách. Zažil tam příchod německých vojáků i jejich lákání, aby šel létat do luftwaffe. Odmítl. Měsíc nato byl propuštěn z čs. armády a přeložen do zálohy. Vrátil se domů do Křenovic.

Zde ho v polovině června zastihla pohlednice od kamaráda a příbuzného Karla Brava, který mu z Prahy psal: „Buď připraven 22. června kolem sedmé hodiny v Opavě, jedeme do Polska.“

To byl jeho první útěk. Za pomoci statečných železničářů se na střeše nákladního vlaku dostal za hranice. Na smluveném místě čekala spojka z Malých Bronowic, kde se formovala československá vojenská jednotka, a 5. července už se Otakar Černý hlásil na čs. konzulátu v Krakově.

Poláci čs. letce do armády nechtěli. Francouzi byli ochotni přijmout je do cizinecké legie a ústně přislíbili, že do vlastního letectva by je vzali v případě války. A tak se Černý i s dalšími přeplavil na lodi Chrobry do Boulogne a v Paříži 21. září vstup do cizinecké legie podepsal.

Jako legionář strávil v severní Africe nakonec pouze jediný týden, neboť od 3. září 1939 byla Británie a Francie s Hitlerovým Německem ve válečném stavu. V polovině října byl i on přemístěn do Tours, kde prodělal letecký výcvik. Po nacistickém vpádu do Belgie a Nizozemska v květnu 1940 však válečné události nabraly tak rychlé tempo, že se už mezitím povýšený nadporučík Černý do bitvy o Francii nestačil zapojit.

Naopak, namačkán s dalšími evakuovanými letci v podpalubí holandské nákladní lodě Arry Schefer, odplul za dramatických okolností 19. června z Bordeaux do Velké Británie.

Na druhém břehu Lamanšského kanálu se Čechoslováci 22. června setkali s naprosto jinou atmosférou než ve Francii, která téhož dne před Hitlerem kapitulovala. Žádné známky poraženectví. Naopak, Britové byli odhodláni bojovat s Hitlerem na život a na smrt. Černý byl 2. srpna 1940 přijat do řad Royal Air Force (RAF) a přidělen k 311. čs. bombardovací peruti.

Toto zařazení ho však neuspokojovalo. Patřil ke skupině několika podporučíků, kteří nechtěli sloužit u této perutě a přáli si létat na stíhačkách. „Každý mladý nadšenec snil o soubojích a o sestřelování Němců,“ vzpomínal po šedesáti letech. „To se nedalo uskutečnit, když člověk seděl v bombarďáku a byl odstřelován ze všech stran.“

Situaci přijel v září 1940 na základnu perutě řešit samotný generál Karel Janoušek, tehdejší nejvyšší představitel čs. letectva. Postavil se tvrdě proti skupině „zrádců“: „Komu se daný stav nelíbí, bude z RAF vyhozen! Ti, kteří zůstanou, budou mít možnost létat u stíhačů po dokončení jedné túry u bombardérů.“

Túra představovala 200 operačních hodin (neboli 30, později 36 letů) a „životnost“ bombardovacího letce se pohybovala okolo 8–12 akcí. Hranice mezi životem a smrtí byla tenká. Zatímco někteří nespokojenci i proto zvolili odchod z RAF, Otakar Černý se rozhodl u třistajedenáctky zůstat jako radiotelegrafista a byl zařazen do výcviku a přeškolování na britské bombardéry typu Wellington.

Ještě před svým prvním operačním nasazením však došlo v jeho životě k nepřehlédnutelné změně. Po kratičké známosti se 21. prosince 1940 oženil se Rhodou Mayesovou, o pouhý týden mladší Angličankou, s níž se seznámil při dovolené v Cambridge na jednom tanečním večeru.

Civilní obřad se uskutečnil v tichosti a snoubenka sňatkem údajně získala jisté vázané dědictví. Pro nadporučíka Černého však nastaly komplikace, neboť nevěděl o předpisu čs. armády, že každý důstojník musel před svatbou získat náležité povolení nadřízených, předložit požadované dokumenty a jeho snoubenka musela být prověřena. Jinak následovalo vyšetřování a nebezpečí trestního postihu.

Nezbylo mu nic jiného než Inspektorát čs. letectva v Londýně dodatečně požádat o uznání sňatku. V polovině června 1941 nakonec povolení dostal.

V té době už měl Otakar Černý odlétáno na palubě Wellingtonu přes 70 operačních hodin a za sebou dvanáct nočních náletů na nacistické Německo. Měly charakter ruské rulety. Snad každý let mohl skončit katastrofou a několikrát museli nouzově přistát po vážném poškození od německé protiletadlové obrany.

Osudným se stal osmnáctý operační let v noci z 16. na 17. července 1941. Měli za úkol bombardovat Hamburk. Let na místo probíhal normálně. Když přelétávali nad Zuiderským jezerem v Nizozemsku, ozval se najednou výbuch zpod pilotova sedadla.

Černý seděl za navigátorem a viděl, jak se mu okamžitě rozlil po nohou hydraulický olej z přerušeného potrubí vedoucího k přední věži. Zhasla všechna světla a radiostanice byla vyřazena z provozu. Přitom nebyl nablízku žádný nepřátelský letoun a nezaznamenali ani žádnou palbu ze země. Nikdo z osádky nechápal, co explozi způsobilo.

Stroj se stal neovladatelným a šel spirálou k zemi. Všem šesti mužům se podařilo včas vyskočit. Zadní střelec Jiří Mareš se utopil v jezeře, ostatní měli štěstí a havárii přežili. V zajetí o všem často mluvili, ale k žádnému rozumnému závěru o příčině záhadného výbuchu nedospěli.

Jednoznačnou odpověď nedalo ani poválečné vyšetřování. Němečtí historici uvádějí, že Wellington sestřelil noční stíhač pilotovaný německým esem Rudolfem Schoenertem. S velkou pravděpodobností však bylo letadlo obětí sabotáže (připravené už na letišti v Anglii) a padající stroj ještě zasáhl Schoenert.

Němci během několika hodin zadrželi všechny členy osádky, pouze Černý se úspěšně skrýval. Po prozkoumání okolí se rozhodl pro odvážný plán. Chtěl se zmocnit menšího člunu, přetáhnout ho přes silnici k moři a odtud veslovat na západ do Anglie (až později, ve vězení, měl možnost zjistit, že by to znamenalo urazit 350 kilometrů!).

V dřevěné rybářské boudě našel modrý svetr, kterým si zakryl uniformu RAF. Boty schoval do nohavic, takže vypadal jako přístavní dělník. Druhý den si na místním trhu „opatřil“ nějaké potraviny, a když se vracel po silnici vedoucí po hrázi kanálu, potkal dva německé vojáky na kolech a s puškami. Pozdravil „Heil Hitler“ a chtěl pokračovat dál.

Oni také ještě chvíli jeli, ale pak se najednou vrátili. Na jejich otázku, kdo je, odpověděl Černý slušnou gymnaziální němčinou: „Jsem tu člunem, v přístavu mám loď a v ní všechny doklady.“ Vojáci však stejně klidným tónem namítli: „Tak to je škoda, musíte s námi.“

A odvedli ho do vězení na letiště blízko Leewardenu, kde byl vyslýchán a prohlášen za válečného zajatce. Čím se stal německé hlídce podezřelý? Později mu to řekli – neměl bicykl! V Nizozemsku všichni jezdí na kole.

Jako každý zajatec musel uvést jméno, hodnost a osobní číslo. Převezli ho do sběrného zajateckého tábora Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem, kde se setkal s ostatními členy osádky, a následně do tábora pro britské důstojníky Oflag VIB poblíž města Warburg.

S pobytem za ostnatými dráty se však Otakar Černý nehodlal smířit. Během měsíce zajatci lžícemi a noži vyhrabali tunel, který ústil těsně za dráty. V noci z 19. na 20. dubna 1942 tudy uprchla šestice mužů. Černý ve dvojici s jiným českým letcem, Josefem Bryksem, zamířili přes Německo směrem na jih ke švýcarským hranicím.

Cestou se živili pouze řeřichou, která zrovna rostla na polích. Šli jen v noci, vyhýbali se obydleným místům. Po osmi dnech se dostali k vesnici v hlubokém údolí. Nechtěli ji obcházet po kopcích, a tak o půlnoci riskli průchod.

Skrývali se za domy, ale někdo z vesničanů je uviděl a upozornil německou hlídku. Bryksovi se podařilo utéct (chytli ho zcela vysíleného o den později), ale Otakara Černého zadrželi a odvedli do místní věznice, což byla malá místnost s různým harampádím a s mřížemi na okně.

Hned myslel na útěk. Objevil nějaké prkno a začal mříže páčit. Rozpoznal, že když se vysvleče donaha, tak otvorem proklouzne. Už byl připravený, když pod oknem zaštěkal vlčák. Okamžitě přiběhly stráže a bylo po nadějích…

Druhý den na policejní stanici odhalili nepravost jeho falešných dokladů (vydával se za maďarského dělníka, který se vrací do loděnice v Karlsruhe) a výslech se přiostřoval. Ve stejné chvíli přivedli na stanici francouzské zajatce, kteří utekli z nějakého tábora. Němci se k nim chovali hrubě, kopali do nich.

Domnívali se, že i on je Francouz, a výslech ještě přitvrdili. Šel tedy s pravdou ven. Řekl, že je z britského RAF, a ukázal svoje identifikační známky. Němci byli rázem jako vyměnění a začali se k němu chovat slušně. Byl odvezen do zajateckého tábora Stalag Luft III poblíž hornoslezského městečka Sagan, kde uviděl i několik zajatých kamarádů.

Po necelém roce byl Otakar Černý přeložen do tábora Oflag XXIB Szubin na území dnešního Polska. Zde se znovu setkal s Josefem Bryksem a hned po příchodu se zapojil do budování tunelu, který vedl ze záchodků tábora do bramborových polí za táborem.

Černý tunelem utekl v noci z 3. na 4. března 1943. Bryks se dostal ze Szubinu téhož dne v bečce na močůvku, kterou z tábora vyvážel jeden polský sedlák. Společně dorazili po měsíci až do Varšavy – od polských letců v táboře obdrželi spolehlivé adresy, které jim pomohly navázat kontakt s prolondýnským podzemním hnutím Armija Krajowa.

Oba se od počátku dubna zapojili do odbojových aktivit a po vypuknutí povstání ve varšavském ghettu například pomáhali s dodávkami zbraní a potravin Židům.

Zradou jednoho polského odbojáře však byli 2. července zatčeni a převezeni do pověstného varšavského vězení Pawiak. Při výsleších jim vyhrožovali popravou, opět je zachránil až identifikační štítek příslušníků RAF. Byli umístěni na samotky, ale mohli jednou měsíčně posílat poštovní kartu. Černý napsal pohlednici hlavnímu britskému oficírovi do Saganu, aby jim pomohl zpět do tábora.

Záměr vyšel a 2. října 1943 byli oba letci eskortou do Stalag Luft III převezeni. Zde se později zapojili do největšího útěku spojeneckých letců za druhé světové války, který se uskutečnil v noci z 24. na 25. března 1944. Oba se podíleli na kopání tunelů, ale při samotném Velkém útěku se ven z tábora nedostali.

Podle plánu mělo uprchnout 200 mužů, ale když se jich ven dostalo 76, akci odhalili strážní. V tu chvíli byli Černý s Bryksem ještě v tunelu a stačili se vrátit do budovy. To bylo vlastně štěstí, protože kvůli brzkému odhalení útěku bylo 73 letců dopadeno a na příkaz samotného Hitlera – navzdory Ženevským konvencím – padesát z nich zastřeleno.

Blízko smrti se Otakar Černý ocitl ještě i na podzim 1944. Nacisté se rozhodli skoncovat se zajatými čs. letci a 24 z nich transportovali do Prahy na úřadovnu gestapa v Petschkově paláci. I Černý si po výslechu vyslechl rozsudek, jenž ho odsuzoval k trestu smrti za „pozdvihnutí zbraně proti Říši“.

Na ostrý zákrok britské strany byli letci v září převezeni zpět do zajateckých táborů a později Němci přistoupili na „kompromis“, že soud s českými „zrádci“ proběhne až po skončení války (předpokládali, že vítězném pro německou stranu).

Čeští letci, kteří byli vesměs převezeni do přísně střeženého zajateckého tábora v Colditzu, o této dohodě nevěděli. Konec nejistoty přinesl až 16. duben 1945, kdy tábor osvobodila americká armáda. Otakar Černý se vrátil do Anglie a po čtyřech letech se konečně znovu setkal s manželkou. Spolu pak v srpnu odjeli do osvobozené republiky.

Doma se zapojil do poválečné výstavby letectva a pracoval ve Vědeckém leteckém ústavu v Letňanech. Počátkem roku 1948 se manželům Černým narodil syn Richard. Pak ovšem přišel mocenský převrat a s ním čistky v armádě. Otakar Černý byl již v dubnu 1948 propuštěn z řad letectva a 4. května 1948 zatčen, protože neoznámil plánovaný útěk svých dvou kamarádů Josefa Brykse a Josefa Čapky, kteří se chtěli dostat do Velké Británie.

Ve vykonstruovaném procesu byl v únoru 1949 odsouzen na tři roky těžkého žaláře a společně s Bryksem posláni do trestaneckého pracovního tábora v Dolním Jiřetíně u Mostu.

Oba zkušení „útěkáři“ ihned přemýšleli, jak se z vězení dostat. Bryks však o tom až příliš často mluvil před spoluvězni, až se to vedení tábora dovědělo a koncem dubna byl transportován na Bory. „Mně oznámili, že já pojedu příští sobotu,“ vzpomínal po letech Otakar Černý, „tak jsem měl dost času se připravit a pokusit se o útěk.“

Společně se dvěma dalšími muži nad ránem 7. května 1949 skutečně z tábora uprchl a po dvou dramatických týdnech se všichni tři dostali do americké okupační zóny v Německu. Na konci června pak přijel do Velké Británie, kde se opět setkal s manželkou a synem, kterým se podařilo vycestovat z Československa v prosinci 1948.

V Anglii v roce 1950 znovu vstoupil na pět let do služeb RAF. Poté se rozhodl pro civilní život a věnoval se rodině, která se rozrostla o dceru Sandru a dalšího syna Briana. Pracoval v elektrotechnickém průmyslu a v 66 letech odešel v roce 1985 do důchodu.

Na podzim 2009 měl být vyznamenán Řádem bílého lva, ale jeho převzetí 28. října na Pražském hradě se už nedočkal a byl mu udělen in memoriam. Ve věku nedožitých 90 let dva týdny předtím v Cambridgi v kruhu své rodiny zemřel.