Utíkali ze Saganu, aby mohli znovu do války

S vývojem válečného konfliktu se do německého zajetí dostával narůstající počet spojeneckých letců, pro něž byly budovány stále nové tábory. Jedním z nich byl Stalag Luft III, který byl zřízen v roce 1942 poblíž městečka Sagan (Źiagań), ležícího asi 160 kilometrů jihovýchodně od Berlína.

Tábor byl ve správě luftwaffe a byla zde dodržována Ženevská konvence. Místo navštěvovali zástupci Mezinárodního červeného kříže, zajatci dostávali – byť nepravidelně – balíčky s jídlem a ošacením, mohli si dopisovat s domovem.

Tábor v Saganu přirozeně nevynikal žádným pohodlím, ale bylo se tam možno v relativním bezpečí dočkat konce války. Zajatí letci přesto i zde neustále mysleli na možnost útěku, aby mohli znovu bojovat proti nepříteli (britským důstojníkům jejich morální kodex dokonce přikazoval se o útěk pokusit). Naprosto nečinorodé prostředí k myšlenkám na útěk přispívalo.

Podobně jako v jiných zajateckých táborech existoval i v Saganu tajný výbor pro útěky. Od konce roku 1942 stál v jeho čele jihoafrický příslušník RAF (Královského letectva) major Roger Bushell (sestřelený v roce 1940 v bitvě o Francii), který měl za sebou již dva útěky.

První skončil na jaře 1941 u švýcarských hranic, druhý o rok později v Praze, kde se i s parťákem v útěku (českým pilotem RAF Jaroslavem Zafoukem) sedm měsíců skrývali, než byli po udání konfidentem gestapa 19. května 1942 zatčeni a později dopraveni zpět do zajateckých táborů.

Na jaře 1943 byl v Saganu ustavený tajný „Výbor X“, jehož duší se stal právě major Bushell. Hned na první schůzce byl přijat jeho návrh na souběžné kopání tří tunelů s podzemní dopravou po kolejnicích. Sám Bushell jim dal krycí jména Tom, Dick a Harry.

Kdyby Němci některý z hloubených tunelů objevili, mělo takové odhalení posloužit jako kamufláž k oklamání strážných, aby ražba v ostatních mohla nerušeně pokračovat. Mimořádná pozornost byla od počátku věnována zvláště výběru místa pro poklopy vchodů do tunelů, neboť právě skrze ně byly většinou odhalovány.

Výbor kolem sebe brzy soustředil početný tým padělatelů, důlních inženýrů, razičů, krejčích a dalších odborníků a v dubnu 1943 započalo asi 600 mužů uskutečňovat ambiciózní plán: umožnit útěk do té doby neslýchanému počtu 250 zajatců.

Vše bylo promyšleno do nejmenších podrobností. K útěku takového množství lidí bylo třeba připravit civilní oblečení, potravinové konzervy, kompasy, falešné pasy, dokumenty, peníze, mapy a další nezbytnosti. Například jen padělatelská dílna měla padesát členů, kteří pracovali tři až pět hodin denně téměř celý rok a vyprodukovali asi 400 dokumentů. Všechny byly opatřeny úředními nacistickými razítky s orlicí a svastikou i názvy a podpisy různých policejních oddělení.

Vybraní důstojníci měli na starosti jednotlivé úkoly – od tunelářských prací přes šití civilních obleků a zhotovování falešných průkazů až po náročnou distribuci vydolované zeminy po táboře.

Jeden metr vyhloubeného tunelu představoval asi tunu žlutého písku, kterou bylo třeba „uklidit“. Nejvíce ho dokázali roznosit „tučňáci“. Tak se v táborové hantýrce říkalo půldruhé stovce chlapů se speciálními pytlíky pod nohavicemi. Byly ušity z plátěných spodků a na konci zatažené šňůrkou, která se ovládala v kapsách kalhot.

Povolováním šňůrek při chůzi po táboře vyprazdňovali „tučňáci“ obsah pískových pytlíků a nohama vše nenápadně zametali.

Významnou postavou při organizování Velkého útěku byl Čechoslovák Arnošt Valenta, poručík RAF a radiotelegrafista u 311. čs. bombardovací perutě. Do německého zajetí padl v únoru 1941. Po úspěšném bombardování doků v Boulogne ztratila při návratu osádka jeho wellingtonu orientaci a kvůli nedostatku paliva nouzově přistála – ovšem na německém polním letišti u města Flers v okupované Francii.

Šestice čs. letců byla po výsleších dopravena do průchozího zajateckého tábora a Valenta po čase přemístěn do Stalag Luft III. Tady se ihned zapojil do práce útěkového výboru. Protože uměl výborně anglicky i německy (a měl také zkušenosti ze zpravodajské práce), stal se exponentem pro styk s Němci a pro získávání zpráv z velitelství tábora.

Jako člověk mimořádných organizátorských schopností dostal na starost korumpování německých strážných (zpravidla cigaretami, kávou a čokoládou) a získávání předloh úředních dokumentů, propustek, průkazů, dovolenek, jízdních řádů, razítek atd. Obstarával ale i zdánlivé maličkosti, jako byly části vhodného civilního oblečení nebo německé peníze.

Na výrobu padělaných vojenských knížek a dalších propustek bylo třeba zhotovit fotografie budoucích nositelů těchto dokladů. K tomu byl ale potřeba fotoaparát. A právě Valenta ho přes jednoho mladého německého svobodníka dokázal získat a později opatřil i vývojku, ustalovač a tiskařské materiály.

Valentovi muži například také podmazali několik úplatných strážných, aby přinesli kousky drátu a úlomky zdánlivě neužitečného kovu. Zruční chlapi z řad zajatců pak trpělivou prací dokázali vyrobit několik dlát, dřevěných majzlíků, šroubováků, štípacích kleští, a dokonce jeden vrták z tenké ocelové tyčky.

Protože byly v táboře instalovány seizmografy, musely být tunely vedeny v daleko větší hloubce než předtím. Ale i přes veškerou opatrnost kopáčů Němci v září 1943 jeden z nich vyslídili – Toma. Našli vstupní šachtu a tunel pomocí těžkých nákladních aut zničili. V té době v něm bylo prokopáno – v osmimetrové hloubce – přes sedmdesát metrů.

Po tomto odhalení Výbor zastavil jakoukoli činnost. Práce v tunelech byla obnovena až v polovině ledna 1944 a podle nové strategie se všechno úsilí soustředilo na dokončení Harryho.

Vydolovaný písek však už nemohli osvědčeným způsobem likvidovat „tučňáci“ – na sněhu bylo všechno vidět –, a tak se přenášel do tunelu Dick. Zde byly po dosud prokopaných 20 metrech práce zastaveny a útroby sloužily jako úložiště (další desítky tun vykopaného písku byly posléze ukládány také pod podlahu v budově táborového divadla).

Při přerušené ražbě se jedné noci podařilo propašovat do lágru dvě cívky drátu, které pak byly využity na osvětlení Harryho. Tento tunel byl veden téměř deset metrů pod zemí a od šachty pod blokem 104 (vstup do podzemí byl maskovaný těžkými kamny) k plánovanému ukončení pod stromy měřil zhruba 110 metrů. Muselo se kopat pod dvojím ostnatým drátem a budovou vězení, překonat cestu vedoucí podél vnější strany tábora, krátké volné prostranství a pak teprve přišel les, kde měl tunel podle propočtů vyústit.

Po dvou měsících perné práce byl Harry 14. března 1944 dokončen. Hloubení bylo zastaveno asi půl metru pod povrchem a prostor pevně zastřešen. Pro útěk stačilo jen odstranit zakrytí a v několika minutách odkopat zbytek zeminy.

Shodou okolností proběhla příští den velká prohlídka ve všech objektech lágru. Po válce pamětníci z bloku 104 vzpomínali, že tehdy prožívali nejhorší čtyři hodiny v životě. Převládla obava, že další šťáru Němců by vchod do tunelu nepřežil. Výbor proto rozhodl uskutečnit útěk v nejrychlejším možném termínu.

Bylo spočítáno, že vzhledem ke kapacitě tunelu bude schopno během noci uprchnout maximálně 220 zajatců. Roger Bushell společně s Výborem vybrali 70 jmen z těch, kdož se nejvíce podíleli na pracích (a mezi nimi hlavně ty, kteří ovládali němčinu a měli tudíž po útěku největší šance).

Všechna další jména více než pěti stovek mužů dali do klobouku a vytáhli 130 kandidátů. Potom ještě Bushell schválil dalších 20 zasloužilých zajatců, na které se nedostalo při losování.

Všichni měli jít do tunelu v pořadí, v jakém byli vylosováni. Prvních 40 zajatců (včetně tří čs. letců Arnošta Valenty, Iva Tondera a Bedřicha Dvořáka) patřilo mezi tzv. vlakaře, kteří byli prioritně vybaveni civilním oblekem a dokumenty. Téměř každý z nich měl také kufřík vyrobený z lepenky nebo překližky a natřený krémem na boty.

Ostatní útěkáři patřili mezi tzv. bačkoráře, kteří se měli o útěk pokusit takzvaně po svých. Také oni měli nezbytné falešné dokumenty, ale menší šanci na úspěch, a proto byli vybaveni větším počtem plechovek s koncentrovanou stravou.

Většina si jich plánovala cestu na jih, do okupovaného Československa, jehož hranice byly vzdálené asi 100 kilometrů a kde se rýsovala možnost kontaktovat spřízněné osoby. V tomto smyslu proběhla instruktáž ze strany čs. příslušníků RAF, jak se v protektorátu vyznat.

Od dokončení tunelu se Výbor scházel denně. Rozhodnutí o útěku muselo padnout do oběda toho kterého dne, aby se dala zvládnout spousta nezbytných činností a Harry byl k akci do večera připraven.

Ačkoli bylo stále asi patnáct centimetrů sněhu, v pátek 24. března 1944 se rozednělo do příznivého počasí a podle předpovědi měla být noc na sobotu bezměsíčná. Po krátkém jednání Výboru na Bushellově pokoji padlo v půl dvanácté definitivní rozhodnutí: „Útěk bude dnes v noci!“

Od té chvíle bylo hlavním úkolem dostat 220 chlapů na blok 104 do desáté hodiny večer, kdy lágrem obvykle procházel strážný a pozamykal dveře všech baráků. Počet budoucích uprchlíků přitom 2,5krát převyšoval kapacitu bloku. I to se však podařilo provést a ti z bloku 104, kteří nebyli mezi útěkáři, dostali přidělenou postel v jiném bloku.

Pak šlo vše podle plánu a kolem půl jedenácté byl výstup z tunelu prokopán. První cestovatel na svobodu – poručík Leslie Bull – vystrčil hlavu ven. A zhrozil se! Geometři to špatně spočítali! Tunel byl o několik metrů kratší! Neústil v lese, ale na otevřeném terénu pokrytém sněhem a ke všemu pouhých deset metrů od jedné ze strážních věží!

Bushell a několik dalších chlapů se šeptem radili, co dělat. Odložení celé akce nepřicházelo v úvahu – mimo jiné i proto, že veškeré dokumenty měly datum 24. března 1944 a za několik dní by byly k ničemu. Společně vymysleli improvizovaný signalizační systém, který umožnil, aby mohl během několika minut Velký útěk začít.

V dalších hodinách se ale proti nim postavila příroda, technické záležitosti i souhra nešťastných náhod. Nejdříve došlo v tunelu k závalu, který se naštěstí podařilo odstranit. Posléze zhaslo tunelové osvětlení – to když na komandatuře tábora vypnuli na půl hodiny proud kvůli probíhajícímu těžkému britskému náletu na Berlín. Později došlo k dalším nehodám, při nichž musela být přeprava uprchlíků tunelem ještě dvakrát na hodinu přerušena.

Přes všechny potíže se během noci podařilo uprchnout 38 dvojicím, než se kolem páté hodiny začalo rozednívat. Nastoupili poslední čtyři zajatci a pak Výbor útěky zastavil. Když ten předposlední vylézal z tunelu, objevil se německý strážný. Všiml si tmavých stop na sněhu a vzápětí i muže vylézajícího z tunelu…

Pochopil, co se děje. Vystřelil do vzduchu a ztropil poplach. Muži, kteří byli v tunelu, překotně prchali zpátky do baráku. Cestou ničili falešné dokumenty i další vybavení k útěku a snažili se zkonzumovat nesené potraviny…

Za několik hodin se rozběhla jedna z největších pátracích akcí, kterou třetí říše zažila. Účastnilo se jí na 70 tisíc mužů represivního aparátu. Adolf Hitler dostal první souhrnnou zprávu o útěku již 26. března. V návalu vzteku nařídil, aby byli všichni pochytaní letci zastřeleni.

Hermann Göring i někteří další nacističtí potentáti se mu snažili tento záměr rozmluvit. Namítali, že je v rozporu se Ženevskou konvencí a zajatí němečtí piloti by mohli být vystaveni spojenecké odvetě. Hitler jejich naléhání částečně ustoupil a přijal „kompromisní“ řešení.

Své rozhodnutí dálnopisoval Heinrichu Himmlerovi, který ještě téže noci vydal šéfovi RSHA Ernstu Kaltenbrunnerovi odpovídající příkazy. Ten poté vydal prováděcí rozkaz, který byl později nazván „Befehl Sagan“.

„Časté hromadné útěky zajatých důstojníků představují pro bezpečnost říše skutečné nebezpečí. Jsme zklamaní nedostatečnými bezpečnostními opatřeními v různých zajateckých táborech,“ konstatoval Kaltenbrunner.

„Vůdce nařídil, aby jako zastrašující prostředek byla více než polovina uprchlých zajatců zastřelena. Dopadení důstojníci budou předáni gestapu. Po výslechu budou při převozu do původního tábora cestou zastřeleni. Jako důvod se ve zprávě uvede ‚zastřelen při pokusu o útěk‘ nebo ‚zastřelen při kladení odporu‘. Prominentní důstojníci budou vyčleněni. Jejich jména se mi nahlásí a vyčká se mého rozhodnutí, zda budou podléhat stejné akci.“

Po třítýdenní honičce bylo dopadeno 73 uprchlíků. Pouze dvěma Norům a jednomu Nizozemci se podařilo dostat se po několika týdnech až do Londýna. Poručík Ivo Tonder (prchal ze Saganu jako 21.) byl i se společníkem Johnem Stowerem zadržen 30. března ve vlaku mezi Libercem a Hrádkem nad Nisou.

Kapitán Bedřich Dvořák (při útěku měl číslo 14) a Desmond Plunkett unikali až do 8. dubna, kdy byli odhaleni na nádraží v Klatovech českou policií a předáni gestapu. Oba Češi se dočkali konce války v táboře na hradu Colditz.

Další český účastník Velkého útěku Arnošt Valenta prchal ústím tunelu Harry jako třetí, a to ve dvojici s Johnny Marshallem. Šťastně se dostali na saganské nádraží, ale než se ve tmě zorientovali, „jejich“ vlak ujel. Rozhodli se tudíž k cestě pěšky do protektorátu, kde mohli díky Valentovým znalostem najít pomoc.

Když procházeli polskou vesničkou, vynořila se proti nim trojice mužů s puškami. Duchapřítomný Valenta se je snažil oklamat svou němčinou, ale Marshall ji ovládal chabě a vydával se proto za francouzského dělníka. Měl mimořádnou smůlu – jeden z Němců uměl francouzsky lépe než on.

Oba uprchlíci byli dopraveni do policejní věznice ve Zhořelci. Tam se postupně objevilo i dalších 34 dopadených letců. Zatímco Marshall se na listině mužů určených k likvidaci neocitl (byl vrácen do zajateckého tábora a válku přežil), Arnošt Valenta byl společně s devíti dalšími chycenými důstojníky odvezen gestapem 31. března směrem k Saganu.

Tam však již nikdy nedojeli. Jak vyšlo při poválečném vyšetřování najevo, všichni byli téhož dne zavražděni komandem vratislavského gestapa.

Výběr kandidátů smrti mezi chycenými letci provedl šéf kriminální policie Arthur Nebe. Z evidenčních karet Stalag Luft III vybral 50 jmen: nejdříve téměř všechny důstojníky nebritské národnosti (mezi touto třináctkou se ocitl i nadporučík Valenta) a zbytek do padesáti doplnil Brity.

Po válce chtěli Britové vykonavatele saganských vražd za každou cenu dopadnout. Speciální vyšetřovací komisi vedl letec a bývalý detektiv Scotland Yardu Wilfred Bowes, ale dlouho pátral neúspěšně. Stopu získal teprve v únoru 1946, kdy byl čs. vyšetřovateli upozorněn na výpověď ve vazbě drženého příslušníka zlínského gestapa Friedricha Kiowského.

Bowes neprodleně přijel do Československa a Kiowski mu při výslechu potvrdil, že byl řidičem jednoho ze dvou automobilů, v nichž gestapáci Zacharias a Knüppelberg vezli v noci na 29. března 1944 ze Zlína směrem k Vratislavi dva spoutané britské důstojníky. Kdesi před Moravskou Ostravou gestapáci vyvedli oba letce ke krajnici a zastřelili je ranami do týla.

Zachariase posléze Bowes dopadl v Brémách a po jeho výslechu začal postupně odhalovat jednoho viníka za druhým. V červenci 1947 začal před britským vojenským tribunálem v Hamburku proces se saganskými vrahy a jejich spolupachateli. V září bylo vyneseno 13 rozsudků smrti, jež byly v lednu 1948 vykonány.