Heydrich, zlý bůh smrti

Šlo o nejvýše postaveného nacistu zlikvidovaného odbojem. Díky atentátu na Heydricha označily Velká Británie a exilová Francie mnichovskou dohodu za neplatnou a Československo bylo obnoveno v předválečných hranicích. Češi v samotném protektorátu však za to zaplatili obrovskou cenu.

Jaký vlastně byl SS-Obergruppenführer Heydrich? Děsivý a fascinující. Mluvil několika světovými jazyky. Jako kultivovaný hudebník dojímal virtuózní hrou na housle posluchače k slzám. Skvěle šermoval kordem i šavlí, létal na dvouplošníku, v sedle koně se cítil jako doma, výborně plaval, vesloval a jachtařil. K tomu všemu byl oddaný manžel a otec.

A ta jeho vizáž... Co by za ni nacističtí pohlaváři – obtloustlý Göring, neduživý Goebbels, brýlatý Himmler – dali! Prostě nacistický superman.

„Co vede k tomu, že si chlapec z úspěšné středostavovské rodiny oblékne černou uniformu, nasadí čepici s lebkou a vědomě překročí veškerá pravidla lidskosti?“ ptá se historik Robert Gerwarth v knize Reinhard Heydrich – Hitlerův kat.

Ctižádost, fanatismus a víra v sebe sama – to je líheň, která plodí technokratické masové vrahy. „Byl člověkem bez soucitu, laskavosti, bez slitování, hnán nezkrotnými ambicemi. Muž, který bez problému poslal miliony lidí na smrt a ještě si o tom vedl záznamy, aniž by jeho víra v sebe sama a ve správnost svých činů byla otřesena,“ charakterizoval ho britský spisovatel Alan Burgess.

K popření mravních norem je však potřeba ještě něco víc: startovací moment. Hluboko skrytý mindrák, který potřebuje ideu, aby se měl o něco opřít. Jakoukoli, třeba árijskou nadřazenost. A Heydrich takový mindrák měl. Jak prozrazuje německý novinář Mario R. Dederichs v monografii Heydrich – Tvář zla, malý Reini byl „samotářské, tvrdohlavé dítě, pomstychtivé, zarputilé a prchlivé, které ostatní šikanovali“.

Lepší to nebylo ani později na námořnické kadetce v Kielu. Pro vysoký, přeskakující hlas a mečivý smích mu přezdívali Koza a při příchodu do místnosti ho posměšně zdravili kozím mečením...

Od mindráku k fanatismu je ale dlouhá cesta. Až do roku 1930 Heydrich nečetl Mein Kampf. Z národních socialistů a „užvaněného kripla Goebbelse“ si dělal legraci. K nacistickým ideám ho dovedla až mladá šlechtična Lina von Osten, která pocházela ze zchudlé zemanské rodiny, usazené po staletí na baltském ostrově Fehmarn.

Osudové setkání proběhlo na Mikuláše 1930 na plese veslařů v Kielu. Jí bylo devatenáct, jemu skoro sedmadvacet. Byla to láska na první pohled. Zasnoubili se 18. prosince 1930, pouhých dvanáct dní po svém seznámení. A vypukl skandál.

Mladý kadet Heydrich měl totiž v té době intimní vztah s jinou dívkou, která se považovala za jeho snoubenku. A tak si ho nadřízení pozvali na kobereček. Mohl proplout jen s napomenutím, před komisí však svaloval vinu na milenku a choval se tak arogantně, že ho od námořnictva vyhodili z důvodu „chování, které se neslučuje se ctí příslušníka vojenského námořnictva“.

Uprostřed krize v roce 1931 se ocitl na dlažbě. Jen díky Lininým kontaktům získal místo zpravodajského důstojníka přímo u velitele SS (Schutzstaffel, Hitlerova elitní bojová složka) a pozdějšího ministra vnitra Heinricha Himmlera. A pod vlivem manželky se z něj stal ideologicky kovaný nacista.

„Rasově vhodná“ svatba se konala 26. prosince 1931. Blonďatá severoněmecká valkýra a plavovlasý, štíhlý novomanžel s ostře řezanými rysy a protáhlou lebkou představovali árijský ideál. „Jak krásný pár! Jsem velice potěšen,“ řekl Hitler, když mu byli později představeni.

Lina se v roli manželky rychle zabydlela. Pomáhala při přeměně pronajatého domu v centrálu tajné služby. Dokonce se naučila padělat razítka a doklady, což uplatnila i po válce, kdy vyráběla falešné doklady pro příslušníky SS, aby unikli spravedlnosti. A manžela měla pod pantoflem.

Přesto prošlo manželství koncem 30. let velkou krizí. „Za Reinharda Heydricha jsem byla vdaná deset let. Z toho sedm let nebyl doma,“ popsala tehdejší dobu v knize Můj život s Reinhardem.

Heydrich se v té době „ohlížel po každé sukni“, a tak si i ona našla milence. Padla dokonce zmínka o rozvodu. V roce 1939 však k synům Klausovi a Heiderovi přibyla dcera Silke, kterou Heydrich od narození zbožňoval, a manželé se k sobě dokázali vrátit.

„Nejmilejší Lino, možná, že jsem chyboval. Dělal jsem chyby, služebně, lidsky, myšlenkově i ve skutečnosti, ale nesmírně tě miluji, a právě tak nesmírně miluji své děti,“ napsal ženě v závěti v předvečer útoku na Polsko.

Lina přirovnávala soužití se Židy v jednom státě k vynucenému manželství: „Je pozoruhodné, že to a ani svou cizost v naší zemi Židé nechápali, i když je stíhala čirá nenávist. Židé Reinhardovi nevadili politicky ani společensky. Jemu i mně připadali nesnesitelní svou duší, psychikou,“ píše v pamětech.

Přestěhovat za války statisíce lidí na východ ale představovalo logistický problém. A byl to opět Heydrich, který se v roce 1942 na konferenci ve Wannsee navrhl jasné řešení: popravit miliony evropských Židů včetně žen a dětí, aby nevznikla „generace mstitelů!“.

Střílet zblízka do bezbranných lidí ovšem vyžaduje pevné nervy. Lidé řvou hrůzou, krev stříká kolem… prostě to až příliš připomíná vraždění. A tak Himmler s Heydrichem přemýšleli, jak muže z popravčích čet „ochránit“, aby se z nich nestali psychicky narušení vrazi.

„Obludný úkol se musel provést ‚slušně‘: pachatelé se nesměli obohacovat, ani při vraždění pociťovat sadistické uspokojení,“ popisuje Robert Gerwarth. Nacisté měli zabíjet spořádaně, cíleně a pokud možno nenápadně. A tak došlo na plyn. Vznikly továrny na smrt.

Jako velitel nacistické špionážní služby znal Heydrich všechna tajemství Třetí říše: od tajemné sebevraždy Hitlerovy nejoblíbenější neteře Geli, přes Goebbelsovy zálety a Göringovu závislost na morfiu až po Himmlerovy žaludeční křeče. A nebral osobní ohledy. Při popravě Ernsta Röhma, kmotra svého prvorozeného syna Klause, stál vedle vůdce... Není divu, že se jim vyhýbali i spolustraníci z NSDAP. Šel jim z nich mráz po zádech.

Odtažitý zůstal Heydrich i vůči Himmlerovi. Přestože mu byl naprosto oddán, opakovaně odmítal jeho nabídku na tykání se zdůvodněním, že by mu pak nemohl přesvědčivě oponovat.

Chladní a arogantní manželé Heydrichovi prostě o žádné kamarádšofty nestáli. „Jednou vzal mou hlavu do dlaní, pohlédl na mě a řekl: Potřebujeme vůbec přátele? Ty jsi přece můj nejlepší přítel. Nepotřebujeme se s nikým dělit, s nikým!“ uvedla v pamětech Lina Heydrichová.

Když se v Noci dlouhých nožů zbavila SS krvavou čistkou konkurenčních útočných oddílů SA (Sturmabteilung) v čele s Ernstem Röhmem, šla Heydrichova kariéra prudce vzhůru: o pět let později už šéfoval Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti. To on připravil podvržené polské přepadení německé vysílačky v Gliwicích, které se stalo záminkou k rozpoutání druhé světové války.

„Zklidnění“ protektorátu Böhmen und Mähren představovalo další úkol hodný nadějného Obergruppenführera...

Heydrich nastoupil funkce protektora symbolicky 28. září 1941, na den svatého Václava. „Nechci se pokoušet starými metodami poněmčit ten český ksindl. Čech tu nemá koneckonců co pohledávat,“ prohlásil.

Vystěhovat, sterilizovat, zastřelit – tak zněl plán germanizace střední Evropy. Protektor ho však svěřil pouze svým spolubojovníkům. Němci totiž právě obklíčili Leningrad, takže potřebovali zlomit český odpor a vytvořit stabilní zázemí, aby mohl místní zbrojní průmysl podpořit vedení války na východě.

Okamžitě po nástupu do funkce vyhlásil Heydrich stanné právo. Nastalo masové zatýkání, popravy, odsuny do Mauthausenu a Osvětimi. Za čtyři měsíce výjimečného stavu padlo 486 rozsudků smrti. V koncentračních táborech skončilo přes 2100 Čechů. Domácí odboj byl rozprášen. „Hrozným nástrojem, železným koštětem tu můj muž mete,“ napsala si tehdy do deníku Lina.

Zatímco na popravištích krvácela elita českého národa, manželka protektora se zabydlovala. „Jsem princezna a žiju v pohádkové zemi,“ tak se cítila v Panenských Břežanech. Projížděla české zámky a „vypůjčovala si“ do nového domova porcelán a starožitnosti.

„Pro mě to byla velkolepá, nezapomenutelná doba, přestože můj muž tam byl v rozporu se zdravým rozumem zavražděn… Měla jsem jedinou touhu, zůstat v Čechách. Kdybych mohla, pěšky, bosa, bez bot bych šla zpět. Bylo to tam tak čarovně krásné,“ vzpomínala ke konci života se slzami dojetí v očích.

Zatímco Edvard Beneš snil v bezpečí Londýna o obnovení Československé republiky, z protektorátu Böhmen und Mähren se stávala poklidná výrobní základna Třetí říše. Není divu, že se zahraniční odboj zaměřil právě na Heydricha.

Zejména když se protektor pohyboval po Praze zcela bezstarostně. Ochranu tělesných strážců považoval za nesportovní. „Proč by na mě měli moji Češi střílet?“ odpověděl prý na bezpečnostní výtku ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera.

Jen s řidičem projížděl v otevřeném mercedesu i v osudné ráno 27. května 1942. Že atentát v libeňské zatáčce nakonec uspěl, bylo však spíš dílem náhody. Výsadkář Jozef Gabčík se samopalem Sten stál sice od Heydricha sotva půl metru, ale vzpříčil se mu náboj v hlavni.

V tu chvíli přikázal Heydrich šoférovi zastavit a chystal se sám střílet. Poskytl tím druhému z útočníků Janu Kubišovi možnost vrhnout bombu k autu, což nakonec stačilo. Explodovala u pravého zadního kola a střepiny pronikly nenáviděnému protektorovi do těla. Útočníkům se podařilo v nastalém zmatku uprchnout.

Střepiny z bomby a koňské žíně z polstrování sedadla vnikly do zad vlevo nad bránicí a poškodily slezinu. Rána byla dlouhá asi osm centimetrů a znečištěná, slinivka, ledviny, játra i střeva však zůstaly neporušené.

Operaci provedli němečtí chirurgové Josef Hollbaum a Walter Dick, čeští lékaři pouze asistovali, protože jim Heydrich nevěřil. I Němci však byli pod velkým tlakem. Za zády měli státního tajemníka K. H. Franka a esesáckou suitu, pod skalpelem jednoho z nejmocnějších mužů říše. Chyba je mohla stát život.

Operace však dopadla dobře a pacientův stav se lepšil. Týden po atentátu už Heydrich vsedě poobědval vývar, který mu Lina vlastnoručně uvařila. Několik hodin nato však nastal zvrat a ve středu 4. června nenáviděný říšský protektor dodýchal. „Vrať se zpátky na Fehmarn,“ to byla poslední věta, kterou řekl své ženě, když byl ještě při vědomí.

Československá exilová vláda jásala, nacisté zuřili. Dopadení a smrt atentátníků jim zdaleka nestačila. Následovala vlna zatýkání a poprav. Stanný soud v Praze vynesl 936 rozsudků smrti, v Brně popravili 395 lidí.

Vesnice Lidice a Ležáky, kam vedly skutečné či domnělé vazby na atentátníky, byly srovnány se zemí, muži povražděni, ženy a děti odvlečeny do koncentračních táborů. Domácí odboj zcela ochrnul.

Na co Reinhard Heydrich zemřel? To dodnes není zcela jasné. Zranění samo o sobě nebylo smrtelné a pitva potvrdila, že lékaři chybu neudělali. Nejpravděpodobnější příčinou se jeví anemický šok neboli otrava krve. „Nasvědčovala tomu i bledost Heydrichova těla, které připomínalo mramorovou sochu,“ uvedl profesor Prokop Málek v knize Sonda pod povrch lékařských věd.

Další možnost nabízí patolog Antonín Fingerland v knize Dotyky dějin od Karla Pacnera: „Myslím, že při atentátu nebo při operaci vznikla v plíci trhlina, která se vleže neprojevovala, ale otevřela se při změně polohy a vedla k arteriální vzduchové embolii, jejíž znalost nebyla ve čtyřicátých letech ani u odborníků běžná.“

A potom je to ještě třetí možnost, kterou nadhodila Lina: skrytá touha po smrti daná výčitkami svědomí. „Zdálo se mi, že ho už dlouho těšila představa, že brzy zemře. Zjevně věděl, že jemu samotnému, který musel rozhodovat o životě a smrti, (smrt) brzy předloží takový šek,“ uvedla. Je to však možnost nejméně pravděpodobná…

Lina Heydrichová byla v sobě atentátu ve vysokém stupni těhotenství. Za necelé dva měsíce porodila dceru Marte. Přes manželovu radu zůstala s dětmi na zámku v Břežanech. Nic jí tam nechybělo. Shánčlivá „vdova Říše“ měla k ruce vlastní malý koncentrák, za který platil účty Himmler. Pěstovala a prodávala zeleninu a tulipány ze zámeckých zahrad, dokázala prodat dokonce i vzácné dřeviny z parku a paroží ze zámku…

„Milovala zvuk, když bič šlehl o její jezdecké boty. Vyvolávala dojem, že je strašlivá a arogantní zároveň. Nikdy nikoho nebila, ale viděla ráda, když z ní lidé měli strach,“ vzpomíná Milan Platovský, jeden z tehdejších vězňů, v knize Přežít a žít.

Osud však číhal i na ni. Sedmnáct měsíců po atentátu vjel prvorozený syn Klaus na kole pod nákladní automobil projíždějící kolem zámku. Neměl šanci přežít. „Vykřikla jsem jen, že to je Heydrichův kluk. Ale už bylo pozdě. Vyskočila jsem z auta a utíkala k malému. Kluk to měl všechno na krku roztrhané, všude samá krev. Matka Lina běžela k místu nehody a strašlivě křičela – inu, jako máma,“ popsala Božena Hauserová, která tehdy seděla na korbě.

Ačkoliv se Lina snažila zasadit o popravu řidiče, gestapo ho nakonec propustilo jako nevinného s tím, že za nehodu mohl chlapec.

Lina Heydrichová uprchla z Panenských Břežan v dubnu 1945. Projevila obdivuhodnou schopnost přežití: v poválečných zmatcích se dokázala i se třemi dětmi potají dostat až na rodný ostrov Fehmarn, který byl pod britskou okupační správou. Přestože ji v ČR odsoudili v nepřítomnosti na doživotí, nikdy do vězení nešla. Britové ji odmítli vydat.

Heydrichova vdova se živila černým obchodem, neboť její majetek byl zkonfiskován. V roce 1953 jí však úřady vrátily dům rodičů a o tři rok později získala vdovský důchod 150 marek, což činilo asi polovinu tehdejšího životního minima.

V 54 letech se provdala za finského divadelníka Mauna Manninena, díky čemuž si mohla změnit příjmení. Její názory se však nezměnily. Z majetku druhého manžela si pořídila pension, kde se pod bronzovým odlitkem Heydrichovy posmrtné masky scházeli bývalí esesáci a vzpomínali na staré dobré časy…

Ke konci života poskytla Lina Manninenová rozhovor československé televizi. „Cítím se absolutně prosta viny. Úkol, který tehdy můj muž měl, byl ryze pozitivní. Domníval se, že pro Čechy dělá to nejlepší, co může,“ uvedla v něm.

„Nechápala jsem to,“ reagovala na otázku o atentátu. Nepochopila až do své smrti v srpnu 1985. Nechtěla pochopit.