Článek
O možnost odchodu Itálie přinejmenším z eurozóny již dříve hovořil ekonom Joseph Stiglitz. „Lidé v Itálii jsou eurem zklamáni,“ řekl a dodal: „Italové si začínají uvědomovat, že jejich země v eurozóně nefunguje.“ [celá zpráva]
Centrální banky členských států eurozóny evidují pohyby peněz mezi těmito zeměmi. Ukazuje se, že v poslední době se přesouvá kapitál z italských bank do ústavů v ostatních zemích eurozóny. Nejvíce z toho těží Německo, připomněl Whitehouse.
Na konci září měla Itálie s eurozónou zápornou bilanci 354 miliard eur (zhruba děvět a půl biliónu korun), což je meziroční nárůst o 118 miliard (přes tři bilióny korun) a nárůst 78 miliard (přes dva bilióny korun) od konce května, kdy Britové hlasovali o brexitu. Německo naopak zaznamenalo meziroční nárůst kladné bilance s eurozónou o 160 miliard eur (zhruba 4,3 biliónu korun).
Symbol krize: Monte dei Paschi di Siena
Podle Whitehouse existují dvě možná vysvětlení. „Jedna možnost je, že lidé mají obavy, pokud jde o stav italských bank, které si nesou důsledky špatných půjček, slabého vládnutí a nového dozorčího mechanismu eurozóny, který ztěžuje případné záchranné programy,“ domnívá se.
Symbolem italské mizérie se stala nejstarší banka na světě Monte dei Paschi di Siena. V červenci dopadla nejhůře v zátěžových testech. Podle analytika Lukáše Kovandy se hovořilo o možné sanaci, na níž by se podílel italský vládní záchranný fond Atlas. Právě to však naráží na dozorčí mechanismus. [celá zpráva]
Obavy z návratu liry
„Druhá možnost je politická. Premiér Matteo Renzi vsadil svůj osud na prosincové referendum o vládní reformě, jehož případný neúspěch by mohl posílit jeho odpůrce, kteří prosazují hlasování o tom, zda má Itálie zůstat v EU,“ připomněl Whitehouse.
„V tomto kontextu není překvapivé, že někteří vkladatelé upřednostňují variantu italská eura si neponechat, vzhledem k tomu, že by mohla být převedena na liru,” dodal.