Svět se fakt zbláznil, hodnotí verdikt Nejvyššího soudu šéf NSS Baxa

V debatě, kterou vyvolalo Právo, se nejvyšší justiční činitelé vesměs shodují v tom, že se musí změnit praxe, která v Česku panuje už 20 let a podle níž není možné použít u soudu svědectví policisty z místa činu o tom, co se dozvěděl od přítomných svědků či možných pachatelů.

Zatím nejtvrdší vyjádření poskytl ve čtvrtek Právu předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

„Přijedete jako policista na místo činu, tam bude ležet chlap s nožem v břiše, bude umírat a policista se zeptá, co se stalo. Chlap odpoví: ,Udělal mi to Novák.‘ A vzápětí vypustí duši. To chceme říct, že tohle ten policista nesmí říct před soudem? To už se fakt ten svět zbláznil, kdyby to nemělo platit,“ posteskl si Baxa.

„Říci, že záznam není použitelný a že ani policista nesmí být vyslechnut o tom, co viděl a slyšel na místě činu, to je přece nesmysl,“ dodal. Reagoval tak na kritiku svých podobných předchozích vyjádření ze strany Nejvyššího soudu, který je ve čtvrtek v tiskové zprávě označil za „neobjektivní a nedůvodné“.

„K našemu překvapení vyvolaly (závěry redaktorů) i neobjektivní a nedůvodnou kritiku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze strany předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy i nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana,“ uvedl Nejvyšší soud.

Řešení už dříve nabídla nová ministryně spravedlnosti Helena Válková, podle které by se měl upravit trestní řád ve prospěch uznání výpovědí policistů z místa činu jako důkazu. Pro změnu se už vyjádřili také nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová i ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). [celá zpráva]

Navzdory všeobecnému odsouzení praxe, která v minulosti vedla i k osvobození obviněných, kteří se při prvotním kontaktu s policisty sice přiznali, ale pak to popřeli nebo odmítli vypovídat, NS svůj postoj i nadále hájí.

Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu Stanislav Rizman ve čtvrtek řekl, že Nejvyšší soud rozhoduje stále stejně a v návaznosti na předchozí usnesení Ústavního soudu.

Podle něj nemůže obžaloba nikdy stát na tom, co slyšel policista, vždy by měla mít dostatečné jiné důkazy, zjištěné třeba i na základě toho, co dotyčný muž zákona zaznamenal. Míní, že současná úprava je v pořádku, a nemyslí si nadále, že by měly být výpovědi policistů z místa činu o tom, co tam zjistili, použitelné.

„A co si myslí doktor Baxa, to je od něj hezké, že si to myslí, ale myslím si, že byl i u toho, když se tvořily různé novely trestního řádu – ještě z funkce náměstka ministra (spravedlnosti). Tak to měli odstranit ze zákona. Já tvrdím, že ta naše rozhodnutí se drží zákona, a není pravdou, že brání výslechu policistů, respektive tomu, aby jejich svědectví bylo regulérní,“ oponoval Rizman.

Jeho kolega, místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala byl ve čtvrtek ve výroku pro Právo umírněnější, když sice řekl, že je podle něj toto téma trochu nafouknuté, ale dodal, že si o věci promluví s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a místopředsedou Ústavního soudu Jaroslavem Fenykem.

Absurditu toho všeho dokládá právě usnesení Ústavního soudu, na které upozornil Právo jeden z jeho autorů, profesor trestního práva a ústavní soudce Jan Musil. Jím vedený tříčlenný senát v červenci 2012 v případu dopravní nehody konstatoval, že není možné výpověď policisty z místa a priori odmítnout.

Jediný rozdíl mezi případem, ve kterém NS o tři měsíce později nepřipustil svědectví policistů z hlídky, byl v tom, že policisté z kauzy řešené Ústavním soudem jeli jen náhodou kolem a nebyli poslaní operačním důstojníkem. Jinak by jejich výpověď nebyla soudem přijata jako platná.

V této kauze šlo o to, že policejní hlídka v březnu 2008 viděla v okrese Praha-západ havarované auto v příkopu a kolem něj pobíhal muž. Zastavila a policista se dotyčného zeptal, co se stalo. Ten odpověděl, že „sjel do příkopu“.

Při následné dechové zkoušce u něj policisté zjistili 1,67 promile alkoholu, čímž měl spáchat trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, a dostal i na základě výpovědi policistů pravomocně osmiměsíční podmínku. Odsouzený ale později tvrdil, že on neřídil, a podal ústavní stížnost. V ní mimo jiné napadal použitelnost výpovědi policisty.

Ústavní soud, respektive Musilův senát tyto argumenty odmítl. Dotaz na to, co se na místě činu stalo, podle něj „nelze hodnotit jako výzvu k podání vysvětlení podle trestního řádu, stejně tak jako odpověď stěžovatele“ (pachatele).

Ten podle něj nebyl povinen na položený dotaz odpovídat, a pokud tak učinil, šlo o jeho vlastní svobodné rozhodnutí.

„Policista dělá prostě nějaký úkon policejní činnosti tak, jak mu to ukládá zákon o policii, ale nedělá nic, co by se dalo nazvat úkonem trestního řízení. Proto jsme řekli, že není zakázané, aby se takto postupovalo a aby se této informace využilo až v následném trestním řízení, které se rozeběhne až poté,“ řekl k tomuto případu Právu sám Musil.