Článek
Pane doktore, v Česku se stále vede debata o tom, zda přijmout, či nepřijmout děti z uprchlických táborů v Řecku. Vy v jednom z nich právě jste, jak to tam vypadá?
Jsem na Lesbosu v táboře Moria. Jako dětský psychiatr situaci dětí sleduji. V Morii jsou tři části. V té oficiální bydlí lidé v takových buňkách. Pak je část se stany a v poslední části mají lidé přístřešky jen z hadrů. Kolega, co tu pracuje už dva roky, mi řekl, že dřív měly opuštěné děti vlastní sekci. Odhaduje to na 100 až 150 dětí.
Ta sekce je ale zrušená. Víme o chlapci, který kvůli tomu potom skončil v lesích s dospělými muži. Nyní mu je už 18 a občas sem chodí. Děti se toulají bez doprovodu.
Děti tady mrznou, nemají ani ubytování, kde by se topilo. Prší jim do stanu, nemají oblečení
Samotné děti vídám i u silnic, když vozím oblečení. Je pravda, že někdy rodiče mají více dětí a nemají přehled, kde které dítě je. Jsou tu ale i děti, které už nikoho nemají. A pak jsou tu děti, které přišly s cizí rodinou, ale ta se o ně už nemůže postarat a nechá je v Morii, když sama odejde do tábora v Aténách.
V jaké situaci pak takové děti jsou?
Podmínky jsou tu příšerné, to si neumíte představit. Panuje tu chaos. Stovky stanů tu za noc smete déšť nebo vichr. Jsou tu hloučky lidí, kteří mrznou. Šíří se tu různé zprávy, že třeba umřelo nějaké dítě. Řecké úřady to nezvládají. I v rámci té oficiální části, kde se bydlí v těch buňkách, je situace stejně hrozná.
Jaké jsou děti nejčastěji národnosti?
Syřani, Afghánci, děti z Íránu, ze Somálska.
Iniciativa Češi pomáhají tvrdí, že už má kolem 20 rodin, které by byly schopné se o děti z uprchlických táborů postarat. Je to podle vás možné? Nebyl by problém třeba v komunikaci?
Tyto děti mohou každý den umřít. Tohle přece není otázka nějaké řeči. To jsou prostě hlouposti. Lidé, kteří tvrdí, že by to mohl být problém, tady v táboře nikdy nebyli. Ty děti tady mrznou, nemají ani ubytování, kde by se topilo. Prší jim do stanu, nemají ani oblečení, do kterého by se mohly převléknout, a spí v dešti.
Pro ty děti by jakýkoli domov nebo rodina, která by se o ně postarala, byla nebe. Vždy se s nimi dá nějak domluvit, některé umí trošku anglicky. Ale to není hlavní. Není jim tu dobře, a pokud by se dostaly do rodiny, tak by to byla naprostá změna k lepšímu.
Jak na tom jsou děti psychicky?
Všechny děti mají za sebou traumata. Některé přestaly úplně mluvit. Nebo křičí ze spaní. Bydlí ve stanu, kde je dalších deset lidí. Když mají štěstí, tak se zhruba po roce dostanou do buňky, kde je elektřina jednu hodinu denně. Potom děti zaevidují a dostanou se do ústavů. Ale mají za sebou toho tolik, že nic jiného než terapie a rodina jim nepomůže.
Co říkáte na nápad premiéra Babiše vybudovat dětskou vesničku přímo v Sýrii?
Ať si pan Babiš postaví, co potřebuje. Místní Syřani mi říkali, že v okolí Damašku, kde sídlí tamní vláda, je bezpečno. Takže proč ne. Ať tam postaví vesnici pro tisíc dětí, s tím nemá nikdo problém. Ale těm dětem, co jsou už tady a nemají se kam a ke komu vrátit, těm to nepomůže.
Situace tady je opravdu k pláči. Vezu děti a musím je vrátit do stanu, i když je vichr. Pak se jich druhý den ptám, jak to zvládly, a ony říkají, že to bylo dobré, že celou noc držely stan, aby jim neodlétl. Jsou tu podmínky, které si neumíme představit. Dětí jsou tu hromady. Jsou tu i malinké děti. Není tu bezpečno ani uvnitř tábora, takže některé děti spí raději někde u silnice. Já bych těm odpůrcům přijetí dětí přál, aby tu byli aspoň půl dne. Pak by už nemohli nic říct.
Hovořilo se o tom, že děti se stávají i terči sexuálních útoků. Je to pravda?
Od dobrovolníků vím, že některé děti platí sexem převozníkům za to, že je vezmou na loď. Jedna kolegyně říkala, že ošetřovala spoustu znásilněných dětí, které byly zneužité už po cestě.
