Kovanda: Generálové riskují krk v Afghánistánu a doma je pak strkají do vazby

Sám si nedokážu vysvětlit, k čemu jsem se měl přiznat. Poté, co jsem byl zadržen a bylo mi sděleno obvinění, tak jsem řekl, že budu samozřejmě vypovídat, protože jsem tam neviděl nic, že bych udělal něco protizákonného.

Odpovídal jsem na všechny otázky vyšetřovatelů, popsal jsem situaci, co se vlastně dělo, ale podle mého názoru to nepovažuji za to, že jsem se přiznal k trestnému činu. Nikdy jsem to zaprvé neřekl a nikdo se mě nikdy ani nezeptal, jestli se cítím vinen, protože já bych okamžitě řekl, že ne.

Samozřejmě. Já se cítím nevinen, protože jsem přesvědčen, že věci, ze kterých jsme obviněni, jsme konali v dobrém úmyslu, v dobré víře a tak, jak jsme to v podstatě dělali celý život, kdy jsme sloužili tomuto státu. Tak to já prostě vnímám.

Ano, to se ke mně dostalo a na základě toho to celé bylo iniciováno, že tam může být nějaká hrozba. Ale opravdu si to přesně nevybavuju, a to z jednoho prostého důvodu. Jestliže přebíráte celou agendu, ti lidi tam fungují, dělají tyto věci léta letoucí a řeknou vám, že je to v pořádku, tak v tom shonu při přebírání té funkce vůbec neuvažujete o tom, že by tam něco bylo špatně.

Přesně tak.

Když se vžijete do mé situace, že tady máte prostředníka, který je vlastně pravá ruka premiéra, tak upřímně řečeno, já jsem o tomto vůbec žádným způsobem neuvažoval a nepřemýšlel, že bych v tom dělal něco špatně. A ani si to nemyslím.

Samozřejmě, že ano. Podle mého názoru se přece nebavíme jen tak o někom, ale o ředitelce kabinetu premiéra České republiky, a to je podle mě dost vysoká funkce.

A nikdy jsem to ani nebral tak, že ten úkol jde od vrchní ředitelky, ale vždycky jsem viděl, že ten úkol jde z výše.

Ano.

No jasně, v tomto duchu jsem to vždy vnímal. Nemůžu vědět, jestli to tak bylo, či nebylo. A premiér nás úkolovat může.

Špatně. Není to dobré, je to fakt dopad. Dcera má naštěstí sedm let, takže to ještě nevnímá, ale když pro ni třeba jdete do školy, tak se mě už taky zeptala: tatínku, ty půjdeš do vězení? (zlomí se mu hlas)

Mám i dvacetiletého kluka, který mi řekl: táto, za to, co ti udělali, já v tomto státě nebudu, protože ty tady dvacet let nasazuješ krk a život… Omlouvám se, ale tohle mě dostane…

Lidé za vámi přijdou a řeknou: veliteli, držíme vám palce, stojíme za vámi, kdybyste cokoli potřeboval, tak stačí říct. To oceníte a jsem za to hrozně rád.

Spousta lidí mi říká, že s prominutím ty sračky, co jsou v televizi, že tomu nikdo nevěří.

Necítím. I když se na to dívám zpětně a říkám si, jestli bych udělal něco jinak, tak ne, neudělal. To vám garantuji. Kdyby teď za mnou zase někdo přišel a řekl, že je tady nebezpečí v tom a tom, tak já jsem prostě voják a nikdy jsem neuvažoval o tom, že na rozkaz, který přijde z nejvyšších pater cestou ředitelky, a takto jsem to vnímal, že bych vůbec nereagoval.

Když se tehdy v červnu rozhodlo, že nakonec nepůjdu do vazby, i když ji původně státní zástupce navrhoval, ale během jednání u soudu vzal nějak zpět, tak mi všichni volali přes mou manželku. Já jsem totiž asi čtrnáct dnů s nikým nekomunikoval, telefon mi sebrali. Potřeboval jsem se otřepat, vůbec jsem netušil, co se děje, zhroutil se mi v tu chvíli celý svět.

Byla to taková rána, když dvacet let děláte pro stát, snažíte se všechno dodržovat a najednou jste na lavici obžalovaných. To je fakt prostě šleha.

To si nemyslím, ale je to jen můj názor. Co si ale myslím, že může poškodit, je skutečnost, jakým způsobem se tady zachází s řediteli vojenské tajné služby. Zatýkání generálů v přímém přenosu?

Můj názor je takový, že kdyby se to stalo někde jinde a pochybil bych, což si nemyslím, že jsme udělali, tak by za mnou někdo přišel a řekl mi: pane generále, tady se stalo to a to, takže vy si teď vezmete zdravotní dovolenou, požádáte si o zkrácení závazku a skončíte v té funkci.

My se tady bavíme o tajné službě a v podstatě v přímém přenosu zatknou generály, odvedou je takovým způsobem a strčí některé z nich do vazby… Generály, kteří, kurňa, nasazovali třikrát i čtyřikrát své krky v Afghánistánu, z toho jsem strašně rozčarovaný.

Nejsem ani náhodou naštvaný na armádu, ba naopak, jsem vděčný za to, že mi armáda spoustu věcí dala, ale i vzala, ale to je daň za dobrovolnou službu. Zúčastnil jsem se několika zahraničních misí, sloužil jsem v cizině a pro mě služba v armádě je služba vlasti. Teď ale začínám přemýšlet o tom, jestli se ten stát má takto zachovat. A i kdybyste pochybil, což odmítám, tak je to tak závažné, že musíte stát na lavici obžalovaných?

Nejhorší je, že jeden den si vás stát váží, máte nejvyšší resortní vyznamenání, spojenci vás vyznamenají za globální válku proti terorismu a druhý den se probudíte a jste zločinec. Zabil jsem někoho, okradl jsem někoho, zpronevěřil někde něco?