Článek
Na podzim 1989 kulminovala řadu měsíců vedená "pouliční válka" obyvatel Prahy s pořádkovými jednotkami SNB, které se snažily demonstracím zabránit. Po lednovém "Palachově týdnu" a protestech při výročí srpnové okupace roku 1968 patřila k největším demonstrace u příležitosti státního svátku 28. října.
V této napjaté atmosféře se uskutečnila plánovaná a povolená manifestace k 50. výročí 17. listopadu. Odkaz tohoto výročí si 17. listopadu 1989 připomnělo na 15 000 mladých lidí před budovou Patologického ústavu na Albertově, odkud byl v roce 1939 vypraven pohřební průvod s ostatky Jana Opletala.
Československá vlajka nad zaplněným Václavským náměstím.
Pietní průvod měl směřovat po historické trase do středu Prahy. Aby však akce mohla být povolena, musel být za cíl určen vyšehradský Slavín a hrob Karla Hynka Máchy.
Průběh shromáždění nabyl zjevně protirežimního charakteru. Přesto oficiální průvod, jehož se zúčastnili i akademičtí hodnostáři, pedagogové a pamětníci historických událostí, skončil na Vyšehradě zpěvem hymny, položením květin a zapálením množství svíček.
Tisíce účastníků studentského shromáždění se pak i přes zákaz vydaly směrem do centra Prahy původně zamýšlenou trasou. Čelo nyní již nepovolené demonstrace poprvé zastavili příslušníci SNB ve Vyšehradské ulici. Bočními ulicemi se demonstranti dostali na nábřeží a podél Vltavy postupovali do centra. Postupně se k nim přidávali další občané. I přes skandování obsahově ostrých hesel si demonstrace zachovávala vcelku pietní ráz.
Mnohatisícový průvod na Václavské náměstí však nedorazil. Byl brutálně rozehnán bezpečnostními jednotkami na Národní třídě. Kolem osmé hodiny večer kordony pořádkových jednotek SNB demonstranty neprodyšně uzavřely v prostoru Národní třídy mezi křižovatkou ulice Na Perštýně a křižovatkou s ulicemi Voršilská a Karoliny Světlé. Studenti se stále chovali ukázněně, někteří si sedali na zem a skandovanými hesly "Vy nás máte chránit", "Máme holé ruce" i jinými projevy dávali příslušníkům SNB najevo, že vůči nim nehodlají vystupovat agresivně. Někteří účastníci částečně volným průchodem Mikulandskou ulicí prostor opustili, ale ve 20:18 již odchod nebyl možný.
Zmenšený dav demonstrantů byl dále stlačen a zhruba po 20:25 se začalo násilí ze strany zasahujících jednotek stupňovat. Příslušníci podnikali výpady proti jednotlivým osobám. V kordonu u Mikulandské ulice byly vytvořeny propustě lemované "uličkami" příslušníků, kde byli odcházející demonstranti brutálně napadáni a biti. Zbylí účastníci byli postupně natlačeni k "uličkám" a demonstrace byla ve 21:10 rozehnána. Pořádkové síly mezitím rozháněly ostatní shromážděné občany a došlo k dalším útokům na jednotlivce. Při akci zasahovalo téměř 1600 příslušníků SNB.
Na místě zásahu se stále shromažďovali občané a v celkové psychóze se začaly objevovat i úvahy o tom, že si zákrok vyžádal i lidské oběti. Zpráva o údajné smrti studenta Šmída, která se 18. listopadu rozšířila, byla však záhy vyvrácena.
Při zásahu bylo podle zprávy komise Federálního shromáždění z 9.května 1990 zraněno 561 osob, Nezávislá komise zdravotníků OF ve své závěrečné zprávě uvedla 568 zraněných osob (434 mužů a 134 žen, z toho 24 bylo hospitalizováno).
Zákrok považovali demonstranti i ostatní občané za úmyslnou a adresnou odpověď moci na pokusy o prosazení dialogu ve společnosti. Kamínkem uvolňujícím lavinu občanské nespokojenosti s totalitní mocí se stala stávka, kterou rozhořčení studenti vyhlásili 18. listopadu. Ke stávce studentů se jako první ještě téhož dne připojili divadelní stávkou pražští herci.
19. listopadu bylo v Praze založeno Občanské fórum, o den později v Bratislavě Veřejnost proti násilí - občanská hnutí, která rozhodující měrou přispěla k pádu komunistického režimu. Stanoviska na podporu studentů přijaly některé politické strany, organizace, instituce a závody. Zásadní prohlášení vydávaly i ostatní občanská seskupení a iniciativy.
K demonstracím se postupně připojily všechny vrstvy obyvatelstva. Po celý následující týden se nejprve v Praze, pak v dalších městech, i na Slovensku, konala masová shromáždění občanů, na kterých byly vyslovovány požadavky politických reforem a urychlení procesu demokratizace. Největší z nich byla 25. a 26. listopadu na Letenské pláni v Praze za účasti asi 700 000 lidí.
Jakýmsi všeobecným referendem, v němž občané vyslovili podporu požadavkům studentů a OF na radikální změny, především na zrušení článku o vedoucí úloze KSČ v ústavě, na odstoupení zkompromitovaných představitelů KSČ a vlády, na vyšetření zásahu 17. listopadu a vypsání svobodných voleb, byla dvouhodinová generální stávka 27. listopadu.
Události pak začaly nabírat rychlý spád. Nové demokratické síly si vynutily rekonstrukci federální vlády a odstoupení Gustáva Husáka z funkce prezidenta. Jejich vítězství nad rozpadajícím se komunistickým režimem pak potvrdila volba nového prezidenta republiky, jímž se stal 29. prosince Václav Havel. Tímto datem byla rovněž ukončena stávka studentů. Občanské a politické síly začaly vytvářet novou společnost na demokratických a pluralitních základech.
Jako Den boje studentů za svobodu a demokracii se 17.listopad od roku 1990 zařadil mezi významné dny státu.
Dobové fotografie
Václav Havel nad zaplněným Václavským náměstím.
Fotka zobrazující protesty během listopadu 1989.
Československý předseda vlády Ladislav Adamec (vlevo) během jednání s Václavem Havlem zastupujícím Občanské fórum.
Studenti se rozhodli pro nenásilný odpor.
Střet studentů s policií na pražské Národní třídě.
Václav Havel ukazuje symbol vítězství během projevu při zasedání kongresu Spojených států v únoru 1990.
Jakeš v pyžamu odvolával milice
Snaha Milána Václavíka získat 24. listopadu při zasedání ÚV KSČ podporu k ozbrojenému zásahu nebyla úspěšná a vedení KSČ armádu nepoužilo. Přesto jistá tendence k potlačení listopadových demonstrací byla.
„Předsednictvo 21. listopadu rozhodlo pozvat milice s cílem demonstrovat v Praze sílu,“ vysvětloval v roce 2003 Milouš Jakeš historikovi Miroslavu Vaňkovi. „Postavit sílu proti síle. Demonstrovat, že to, co se děje, nemůže projít, že nemůže dojít ke kapitulaci.“
Ve svých pamětech (Dva roky generálním tajemníkem, 1996) to Jakeš upřesnil: „Dopoledne 21. 11. za mnou přišli někteří členové ÚV KSČ a požadovali, aby byly v zájmu udržení veřejného pořádku povolány některé jednotky Lidových milicí na pomoc Bezpečnosti.“ Jakeš návrh předložil a předsednictva ho podpořilo.
„Přítomnému náčelníkovi štábu Lidových milicí Miroslavu Novákovi bylo uloženo spojit se s městským výborem KSČ i federálním ministerstvem vnitra a organizovat jejich příjezd a dohodnout s ministerstvem i jejich využití,“ dodává Jakeš. „Jednotky v počtu cca 5 tisíc měly být v Praze ve středu 22. listopadu v ranních hodinách.“
Toho rána se na okraji Prahy čtyři tisícovky mužů v maskáčích skutečně objevily. „Všechny jednotky do oběda Prahu opustily, s výjimkou plzeňské, kterou jsem více než hodinu přesvědčoval, aby odjela,“ vysvětloval Novák později členům parlamentní vyšetřovací komise.
Ta zjistila, že k rozhodnutí předsednictva neexistovalo žádné písemné rozhodnutí.
Miroslav Štěpán se v pamětech v roce 1991 ptal: „Kdo z ministerstva vnitra nesl osobní odpovědnost za zajištění rozkazu ÚV KSČ k nasazení jednotek milicí v Praze? Kdo a za čí účasti jednal na ÚV KSČ o pojetí celé akce Lidových milicí, které nesměly ze zákona vystupovat samy, ale jen pod jednotným velením ministerstva vnitra? Není vysvětleno, jak to, že ministr vnitra generál Kincl, kterého jsem v noci volal, mi řekl, že o žádné akci nic neví. Kdo tedy věděl? Kdo byl iniciátorem?“
Miroslav Štěpán se jednání předsednictva 21. listopadu nezúčastnil. Večer volal Nováka a sdělil mu, že podle pražských obvodních tajemníků nejsou v Praze milice zapotřebí a je třeba akci zrušit. Zmatený náčelník štábu vyrazil po půlnoci k hlavnímu veliteli Lidových milicí Milouši Jakešovi do bytu pro pokyn, co má dělat.
„V pyžamu přemýšlím, jaký význam může mít za této situace příjezd milicí do Prahy?“ popsal Jakeš tyto chvíle Vaňkovi. „Tak jsem rozhodl: kdo je na cestě, ať dojede do Prahy, kdo není na cestě, ať do Prahy nejezdí. Ráno za mnou Novák přišel na zasedání Národní fronty a opět říkal, že ty milice v Praze nechtějí, hrozí střety. Na nějaké shánění lidí z vedení a radit se nebyl čas. Říkám: Když jsou tajemníci dál proti, není možné, aby tu působily. Dej pokyn, ať se vrátí do svých krajů. Tím to celé skončilo."