Studentští vůdci dvacet let po revoluci: obdiv i pohrdání

Seznam studentských vůdců čítá desítky jmen. Jejich nositelé rozhýbali v revolučních týdnech každé město, kde tehdy fungovaly vysoké školy a univerzity. Odmítali se vzdělávat, zakládali stávkové výbory, psali prohlášení na zabavených psacích strojích, mluvili s politiky a médii. Spojili se s disidenty a za podpory ulice přispěli ke zhroucení systému.

Centrem dění se stala Praha. K nejvýraznějším zdejším tvářím patřili Václav Bartuška, Marek Benda, Jan Bubeník, Igor Chaun, Petr Jarchovský, Vlastimil Ježek, Tomáš Klvaňa, Martin Mejstřík, Monika Pajerová, Šimon Pánek nebo Pavel Žáček. Znali se, hodně z nich spolu studovalo.

Pozadu ve společenských aktivitách ovšem nezůstaly ani kraje. Například z olomouckých lídrů na sebe během dalších let výrazně upozornili Ivan Langer či Vít Pohanka.

Drtivá většina z revolucionářů po napjatých týdnech řádně dostudovala. A vtrhli naplno do života. Dodnes ovlivňují kulturu, věnují se lobbingu, poradenským službám, vstoupili do diplomacie, hledají pravdu v archívech nebo přispívají do médií.

Mnozí netají nad polistopadovým vývojem zklamání. Chtěli jej aktivně ovlivňovat. Střídavě se proto zaplétali s politikou, někteří jsou v ní dodnes. Jen hesla o vítězící pravdě a lásce občas z pragmatismu opustili.

Ať tak, či onak, obě skupiny označily v anketě Práva události po 17. listopadu za nejúžasnější dobu svých životů. Vzpomínají dodnes, i když často s určitou únavou v hlasech. A kdo byl pro ně před dvaceti roky skutečným vůdcem změn? Ukazují nejčastěji na Šimona Pánka a Martina Mejstříka.

Další říkají, že studentská revolta skutečné lídry ani neměla. Spustily ji, jak shrnuli, anonymní davy vysokoškoláků toužící po změně systému. A existovala podle mediálních tváří "sametu" vůbec generace roku 1989? Ani tady jednoznačná shoda mezi zpovídanými nepanuje. Jedni tvrdí, že rozhodně ano, jiní, že rozhodně ne.

Nejvýraznějším příkladem proměny revolucionáře v politika je bezesporu Ivan Langer. Během uplynulých dvaceti let se stal poslancem, ministrem vnitra a místopředsedou ODS. Jak šel čas auru odvážného revolucionáře ztrácel. Byl postupně nařčen třeba z napojení na organizovaný zločin [celá zpráva], nevyjasněného lobbingu, zvláštního nákupu nemovitostí nebo možného ovlivňování justice [celá zpráva].

Jeho jméno se opakovaně vyskytovalo v policejních spisech. Langer všechna obvinění stroze odmítal a odmítá. Žádnou z funkcí a výhod, které mu štědře přinášejí služby pro stát, se, byť třeba dočasně do vyjasnění podezření, nevzdal. Jak opakuje, nevidí k tomu důvod. [celá zpráva]

Dalším členem ODS, který po listopadu utrpěl šrámy na sametové dobré pověsti, je jeho stranický kolega Marek Benda. V aktivní politice pobyl ze studentských vůdců nejdéle, jako poslanec. Nyní je téměř jisté, že se do nové Sněmovny ČR v příštích volbách nedostane. Na pražské kandidátce strany mu patřila pro zrušené říjnové volby nevolitelná pozice.

O jistotu příjmů garantovaných státem ovšem hodlá bojovat. Benda doufá, že mu mandát vynesou preferenční hlasy voličů. A když ne? V tom má jasno. Rád by se po volbách stal alespoň náměstkem na nějakém ministerstvu, přiblížil před časem své představy. Tak, či onak. Jeho odcházení z politiky provázejí rozpaky. Právě on - bývalý studentský vůdce z disidentské rodiny, se zasadil o prosazení náhubkového zákona omezujícího svobodu slova, který letos na jaře vstoupil v platnost. [celá zpráva]

Do politiky vstoupil i Martin Mejstřík. V listopadu 2002 se Praze 1 stal s drtivou převahou rovnou senátorem. V horní komoře Parlamentu ČR na sebe upozornil jako bojovník proti komunismu, usiloval mimo jiné o zrušení KSČM, konzervativní vzdělanec: často v projevech používal latinu a neuznával nový pravopis nebo se odvolával na Boha. Loni na podzim další mandát neobhájil. [celá zpráva]

Z aktivní politiky odcházel s rozpaky. Podle některých jeho kolegů po zkušenostech z ní zahořkl. Do minulosti se už vůbec vracet nechce. Jak říká, cítí se unaven i otázkami na sametovou revoluci. 

V posledním slovu ze Senátu vlastní pocity shrnul: „Mnozí nám, studentským leaderům z roku 1989, vyčítali a vyčítají, že jsme revoluci nedotáhli do konce. Jako bychom je my zradili. Ale my jsme nemohli uskutečnit to, co jsme si všichni přáli. Stejně jako ostatní jsme věřili v nové, demokraticky zvolené elity. Slepě a nekriticky jsme věřili Václavu Havlovi, presidentu této země, a stejně slepě a nekriticky jsme v 90. letech věřili Václavu Klausovi, premiéru této země.“

Bez iluzí skončily pletky s politikou také pro Tomáše Klvaňu. Po nástupu Václava Klause do prezidentské funkce byl krátce jeho poradcem a mluvčím. Pak na sebe loni upozornil jako tvář vládní kampaně za výstavbu amerického radaru v Brdech. Nikoho nepřesvědčil, a jak tiše přišel, tak odešel. [celá zpráva] Právo sdělil, že mu tato zkušenost hodně dala. Českou demokracii dvacet let po změnách označil za tristní. 

"Obecně si neumíme navzájem naslouchat, většina lidí se nezajímá o to, co se děje mimo Česko a je tudíž velmi snadno manipulovatelná demagogy. Koncepty nezbytné pro fungování občanské společnosti jako důvěra, odpovědnost za něco většího, než je náš momentální prospěch, a kultivace veřejného prostoru jsou nám cizí. Jsme velmi povrchní společností, která se nezajímá o své vlastní problémy do hloubky, a proto nám vládne povrchní, nevážná zkorumpovaná "elita". Své politiky si zasloužíme,"  sdělil Právu Klvaňa. Nyní pracuje v zahraničí, v tabákové firmě. 

Boje s politiky

Znechucení, tak hodnotí svůj výlet do politiky také Monika Pajerová. Než jej podnikla, působila v 90. letech v diplomacii. O ovlivnění věcí veřejných se pak aktivně snažila od roku 1999. Stala se jednou z tváří liberální strany Cesta změny, která vyšla z výzvy Děkujeme, odejděte podepsané většinou jejích dřívějších spojenců.

Žádali změnu českého politického prostředí tehdy reprezentovaného Milošem Zemanem a Václavem Klausem. Lidé je sice podpořili v ulicích, ve volbách ale partaj propadla. Jediným jejím úspěchem se stalo zvolení Mejstříka do Senátu. Pajerová je teď předsedkyní občanského sdružení ANO pro Evropu a přednáší o evropské integraci.

Svou politickou cestu mimo jiné shrnula: "...aktivní politika se nejsnáze a nejslušněji jistě dělala po listopadu 1989, někdy od poloviny 90.let začala být hodně mocenská a dnes v ní vydrží jen ti nejotrlejší, což je samozřejmě špatně."

Do Senátu ČR se loni marně snažil proniknout i Vlastimil Ježek. Měl tehdy za sebou ředitelování v Českém rozhlase a Národní knihovně ČR.

Stal se symbolem boje za chobotnici, za novou budovu knihovny podle návrhu Jana Kaplického. Měla stát za pár let na Letné. Vlivní politici, v čele s prezidentem Klausem a primátorem Pavlem Bémem (ODS), byli proti. Ježek střet neustál a byl následně z funkce odvolán. [celá zpráva] O událostech a jejich zákulisí napsal knihu. [celá zpráva]. Ani on současným politikům rozhodně plošně nefandí: "Iluze jsem neměl ani tehdy (pozn. v listopadu 1989), ale jedno mne překvapilo: že i v roce 2009 může správný stranický průkaz nahrazovat skutečné schopnosti a naopak."

Mocným se postavil rovněž Jan Bubeník, a to za mořem. Nejmladší člen prvního československého federálního parlamentu v roce 1990 se v lednu 2001 vydal na Kubu. Po setkání s disidenty byl spolu s Ivanem Pilipem zatčen. Říkalo se jim tehdy Castrovi vězni. Na svobodu jim pomohla až intervence Petra Pitharta, tehdejšího předsedy Senátu ČR. Bubeník dnes řídí konzultantskou firmu vyhledávající pro byznys VIP pracovníky.

Služby pro stát nebo veřejnoprávní organizace roky živí další studentské lídry listopadu 1989. Věnují se diplomacii, kultuře, novinařině nebo bádání v archívech. V anketě Novinek.cz většinou nezávisle na sobě shrnuli, že jsou spokojení s tím, jak teď žijí, mají rádi svou práci a politika je zajímá pouze jako běžné občany.

Diplomacii se věnuje například Václav Bartuška. Vstoupil do ní po letité novinářské kariéře. Teď už je třetím rokem zvláštním velvyslancem ČR pro otázky energetické bezpečnosti. Velkým tématem se pro něj tak stalo předsednictví ČR Evropské unii, na jehož začátku byly přerušeny ruské dodávky plynu pro Evropu.

Do ciziny se vydal také Vít Pohanka. Jako zpravodaj Českého rozhlasu působí ve Spojených státech. Jeho hlas mohou posluchači pravidelně slýchávat na radiových frekvencích.

Upozornil na sebe ale rovněž v dubnu 2004, kdy se na cestě z Bagdádu do Jordánska stal s kolegy z České televize rukojmím iráckých povstalců. [celá zpráva] Patří k těm, co vývoj společnosti po roce 1989 nezklamal: "...kdykoli jsem slyšel někoho, jak mluví o "ukradené revoluci" nebo "zklamané generaci", nerozuměl jsem tomu. Nevím, co si slibovali jiní a co je zklamalo. Já se zklamaný necítím..." Nutno říci, že je spíše v tomto názoru mezi vrstevníky revolucionáři výjimkou.

Další studentský vůdce Pavel Žáček zůstal profesně doma, v Česku. Téměř dvacet let se věnuje archívům, konkrétně vyšetřování zločinů komunismu. Nyní je šéfem Ústavu pro studium totalitních režimů. [celá zpráva]

Jiná skupina mediálních tváří 1989 vsadila při budování vlastních kariér na kulturu. Scénárista Petr Jarkovský spojil pracovní život s filmy Jana Hřebejka, jehož zná od gymnaziálních let a s nímž také sametovou revoluci prožíval. Umění zůstal věrný také režisér Igor Chaun. A i on uspěl. Počátkem devadesátých let se podílel na psaní scénáře k filmovému hitu Rekviem pro panenku, později například režíroval pár dílů cyklu GEN nebo kultovní České sody.

A kdo je pro nynější mladé generace vysokoškoláků dvacet let po revolučních událostech jediným sametovým lídrem? Šimon Pánek, shodují se. Zakladatel neziskové organizace Člověk v tísni pletky s politikou odmítl záhy po zvolení do federálního shromáždění. Chtěl pomáhat druhým, doopravdy. Právě za to před šesti roky získal titul Evropan roku. Vstup do politiky opakovaně odmítl.

"Ostatně země má takové politiky, jaké je schopna vyprodukovat. Nijak se do politiky plánovaně nechystám, zároveň nemyslím, že bych měl jistotu, že nikdy, nikdy se to nemůže stát," odpověděl Pánek třeba před dvěma roky v chatu České televize. Jinde dodal, že dělá užitečnější věci, které ho naplňují a baví.