Po stopě legend H+Z: Kvůli dobrodružství je třeba se donutit vypnout navigaci a zakázat si dálnice

Po pěti nocích dorazili novodobí cestovatelé do cílového přístavu v Marseille, odkud se začátkem května 1947 dvojice H+Z nalodila na loď Koutoubiu. Z evropského kontinentu pak legendární dvojice pokračovala do Afriky a poté do Latinské Ameriky. Jejich nástupci nyní však africkému kontinentu jen symbolicky na dálku zamávali z přístavu.

Cesta z Česka do Marseille zabrala po okresních silnicích pět dnů, přesně jako před sedmdesáti lety legendám H+Z. Ve francouzském přístavu se Horký s Náplavou rozloučili s Tatrami 87 a jejich majiteli a zpátky do srdce Evropy jeli doprovodným volvem. Cesta zpět pak převážně po dálnicích trvala pouhých třináct hodin.

„Překvapilo mne, že ta technologie v Evropě je dál, než jsem si myslel. Ale překvapením byl i fakt, jak jednoduché je se k původnímu dobrodružství vrátit. Jen tím, že si člověk technologie odepře. Cestou zpět jsem jen z dálnice smutně koukal na místě kolem Rhény a říkal si, jak moc stačí, aby si tu krajinu člověk užil. Jde jen o to sjet z dálnice a odříct si navigaci, která vás nutí, aby se na svět kolem člověk nedíval,“ uvedl Petr Horký.

„Pokud si chce člověk užít radost z cestování, musí se donutit vypnout navigaci a zakázat si dálnice. A nespěchat,“ dodal.

Největším zážitkem byl pro nástupce H+Z fakt, že i po sedmdesáti letech objevili hotel, ve kterém legendární cestovatelé v roce 1947 spali. „Ale cestou zpátky měl i Michal Popov ve své Tatře krásný zážitek. V Nice vedle něj na semaforu zastavila paní na kole a řekla: „Moje maminka cestovala po světě a potkala se s pány, kteří v takovém autě jeli.“ Vedle nich tak stála dcera paní Heleny Šťastné, která s Hanzelkou a Zikmundem zdolala v závěru roku 1947 Kilimandžáro,“ sdělil Petr Horký.

Podle životního motta Miroslava Zikmunda by se dalo říct, že setkání s dcerou Heleny Šťastné nebylo nereálné. „Život je přesný součet náhod,“ tvrdí odjakživa osmadevadesátiletý cestovatel.

Dvojice cestovatelů po svém návratu do Česka zavolala Miroslavu Zikmundovi, aby jej informovala o svým prožitcích z cesty do Marseille po trase dané deníkem H+Z. „Pan Zikmund přiznal, že odjet do Evropy dva roky po válce a po šesti letech nacistického sevření byla pro ně obrovská událost. To, že mohli vidět už jen Evropu, byl pro ně splněný sen. Všichni lidé na kontinentu se po válce usmívali, šťastně vítali spanilou jízdu Tatry 87. Oba dokonce okusili i místní vína, tak jako my. Psali reportáže už při cestě po Evropě a bylo jasné, že museli u Rhény ochutnat,“ pousmál se Petr Horký.

Hlavním a negativním poznatkem však byl pro Horkého s Náplavou fakt, že na západ od českých hranic se téměř nesetkali s billboardy u silnic. „Byla to krása. Pak přijedeme k nám a vidím, jak zaslepují výhledy do krajiny. Stal se ze mne nepřítel billboardů,“ dodal Horký.