Po stopě legend H+Z: Spali jsme ve stejném hotelu jako před 70 lety Hanzelka se Zikmundem

„Ale hlavním cílem bylo bezpečně se do města přesunout. Slejvák na nás lil hektolitry vody skoro celý den, a tak jsme omezili zastávky i natáčení,“ přiznal Petr Horký, který pro Novinky.cz každodenně posílá zprávy z cesty. Z cesty připomínající první výpravu pánů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Ta vedla s jejich legendární Tatrou 87 přes evropský kontinent do Afriky a Latinské Ameriky.

Petr Horký a Miroslav Náplava absolvovali i úterní jízdu přesně podle trasy H+Z, jak ji měl Miroslav Zikmund pečlivě zaznamenanou ve svém deníku. Ze švýcarského Rolle mířili do francouzského Lyonu přes Genf, Logras, Saint Genis Pauilly, Farges, Collonges, Bellegarde sur Valserine, Saint Germain de Joux, Charix, Lalleyriat, Maillat, Labalme, Leymiat, Bosseron, Priay a Meximieux.

„Někomu to možná bude připadat směšné, ale já vnímám stroje podobně jako lidi. Mají svoje osudy, přicházejí na svět s velkým očekáváním okolí, ale s mnohými jsou pak už jenom problémy,” řekl Ivan Hradil, specialista na stará auta, který je také členem naší výpravy, a zanořil svoje černé ruce do útrob motoru jedné z historických Tater 87.

Jakoby s pochopením kontroluje jednotlivá nastavení, jeho prsty se doslova otcovsky dotýkají každé součástky, a u toho mi odpovídá: „Ne, nic není porouchané, jen zkrátka máme za sebou skoro tisíc pět set kilometrů a je potřeba seřídit ventily a podívat se na stav celého vozu,” uklidňuje Hradil.

„Člověk nesmí zapomínat na to, že i když všechno zatím funguje jako hodinky, používáme mechanismus, který je více než sedmdesát let starý. Kdykoli se může cokoli přihodit a představte si, že bychom se najednou zastavili v nějakém tunelu. Teď, když jsme projížděli Lyon, každý podjezd pro mne byl malým dobrodružstvím,” dodává. Michal Popov ani Jiří Pechan, majitelé těch nádherných aut, s ním nediskutují a na revizi se podílejí.

Úterý je překvapivě dnem připomínek minulých let. Ráno jsme se vzbudili v hotelu Chatteau - Rolle, kde nám majitel pan Charton osobně vysvětlil, že v tomto domě mladí cestovatelé před sedmdesáti lety rozhodně nebydleli. Ale prohlédl si s námi starý účet, zapřemýšlel a odkázal nás na antikvářství Moinat. „Určitě to byl jejich dům, kde ještě do roku 2001 byl hotel. Zeptejte se, mohli by něco dohledat!”

Gérard Moinat, teď už představitel čtvrté generace tohoto rodinného podniku, nevěřícně kroutí hlavou: „Nemyslím si, že by mohli bydlet právě tady, zdejší hotel se jmenoval úplně jinak, než máte uvedeno na účtence. Zeptám se táty.”

Ten zrovna něco přenášel, plně zaměstnaný tím, aby nic nerozbil, a jen se na chvíli zastavil, zkušeným pohledem ocenil veterány zaparkované před výkladem a celou záležitost smetl jedinou větou: „Bylo to Chateau - Rolle, jednoznačně. Tady jste špatně. Pokud vám majitel hotelu tvrdí opak, pak se plete. Je to Ital, ten nic neví! Nashledanou.” Naložil si opět od rukou cenný náklad a pokračoval po schodech obchodu.

Gérard chvíli hleděl na naše překvapení a pak vzal do ruky telefon. „Počkejte chvíli, zavolám dědečkovi, je mu devadesát šest let, mohl by si to pamatovat.” A už dával mobil k uchu. Po pěti minutách přichází s jasným výsledkem: „Je to vyřešené, spali jste v hotelu, kde byli před sedmdesáti lety i vaši kolegové. Dědeček si pamatoval i to, že někdy v šedesátých letech nový majitel dům přejmenoval.”

Děkujeme a vydáváme se zpět k místu, které jsme po snídani opustili. Opět vyhledám majitele, pana René-Phillipe Chartona a vyprávím mu, co jsme se dověděli. Potřásá hlavou a nakonec se omluvně usměje: „Je to koneckonců možné, já jsem tento hotel koupil teprve před několika lety…” pak mu padne zrak na pamětní desku u vchodu a zaraženě natáhne prst: „Podívejte se sem! Zde je napsáno, že tu šéfoval pan Larpin, kterého máte podepsaného na účtence… a tady!” ukazováček se zapíchl do letopočtu „v roce 1969 byl hotel přejmenován, do té doby nesl titul Croix Fédérale - přesně podle starého účtu!”

„Tak máte pravdu, byli přímo zde! Mnohokrát děkuji, že jste se vrátili a pověděli mi kus historie mého domu!” Potřásáme si rukou a já musím poopravit včerejší tvrzení. Pozor, minimálně jeden hotel, ve kterém Zikmund s Hanzelkou cestou po Evropě spali, je stále v provozu, až do dnešního dne!

Další zastávka byla nejcennější pro našeho kameramana Pavla Otevřela. Zavzpomínal na roky učednictví. Na dobu filmových kamer.

Dva mladí komerční inženýři s sebou vezli filmovou kameru, to je všem jasné, jinak by nevznikly jejich slavné filmy, které plnily kina. Méně už se ale ví, že ani Mirek ani Jurka s ní neuměli na začátku vůbec zacházet. Ba co víc, ani si ji nevezli z Prahy! Teprve až ve Švýcarsku, nedaleko Neuchatelského jezera ve městě Yverdon přímo v sídle tehdy slavné firmy koupili šestnáctkovou kameru na péro. Pak natočili první metry filmu a severní Afrika se následně stala jejich filmařskou zkouškou. Dodejme, že ne příliš úspěšnou.

Mechanismus práce byl takový, že natočený filmový materiál na cestě nechali vyvolat a potom jej odesílali do filmových ateliérů ve Zlíně. Tam se na ně v projekci podíval kameraman a učitel Jaroslav Novotný a spráskl ruce. „Taková škoda! Pánové mají unikátní příležitost pořídit jedinečné záběry z celého světa, ale pokud budou pokračovat tímto stylem, půlka bude nepoužitelná!”

Pak si zavolal sekretářku slečnu Věru Hutákovou (později Lukášovou) a nadiktoval jí dopis. Otevřeně pojmenoval všechny chyby, ale i slibné momenty natočeného materiálu. Doporučil, co mají zlepšit. A pak podepsal a zalepil dopis, o kterém si myslel, že skončí někde v koši, protože mladí kluci nebudou zvědaví na učitele, co jim teď, během cesty kolem světa, bude vykládat, co dělají špatně. „Alespoň jsem to zkusil,” povzdechl si prý tehdy. Ale mýlil se.

Zanedlouho přišel dopis od dvou pánů na automobilové expedici, ve kterém zdvořile poděkovali, slíbili, že se budou snažit a poslali další exponované filmy. Byly už o něco lepší. A tak se v době, kdy ještě v naší zemi nebylo založené ani FAMU ani FAMO, dostávalo pánům historicky prvního korespondenčního kurzu filmařiny! A vidíte, nakonec to dotáhli na čtyři celovečeráky v narvaných biografech… Tak tedy díky debatě s panem Zikmundem ještě těsně před odjezdem na tuto naši „spanilou jízdu” jsme věděli, kde se přesně Yverdon nachází a jak vypadal veliký provoz firmy Bolex.

„Říkali jsme si tehdy, že by nám třeba mohli jednu kameru dát jako obchodní vzorek, anebo že by nám dali alespoň slevu, ale to víte, že ne. V té době šly jejich kamery na dračku, a tak nám nezbylo než zaplatit plnou cenu, která tehdy byla opravdu na hranicích našeho plánovaného rozpočtu.” Dnes je situace zcela jiná. Jak známo, film jako médium už se téměř nepoužívá (pokud se nenajdou blázni jako my, kteří chtějí v plánovaném cíli točit klasicky). Starých kamer ubývá. Ale na celém světě se ještě objevují staromilci anebo specialisté, kteří mají rádi „klasiku”.

Ještě před odjezdem jsem využil sílu internetových vyhledávačů a napsal na centrálu kýžené firmy, která v Yverdenu stále sídlí. Odpověděl mi Marc Ueter a setkání bylo domluvené. Na dnešek. „Kamer naší značky bylo celkem prodáno asi 300 000 kusů a Česká televize byla naším významným klientem! Ale to je dávná minulost. Já jsem další v generaci, kdo drží v chodu rodinný podnik, tatínek ho koupil v osmdesátých letech. Dnes už prodáváme deset dvacet filmových kamer ročně, a tak nás hlavně živí servis téměř všech mechanických filmových a projekčních zařízení. I tak tu ale jsme jen tři - moje sestra, mechanik a já. Větší provoz bychom dnes už neuživili. Celá tato veliká budova dřív byla sídlem firmy, ale dnes nám stačí pár místností v prvním patře…”

I tak ale z hlasu pana Uetera necítím smutek ani lítost. Žije a pracuje totiž v dokonalém království. Už jen při vstupu do dveří jsem zacítil nádhernou vůni mechanických součástek, kam oko dohlédlo, ležely úžasné mechanické strojky, udělátka a hejblátka, jejichž smyslem existence je a bylo jediné: vytváření filmových iluzí, příběhů anebo dokumentárních filmů…

Marc zaujatě listoval knížkou Filmaři H+Z, kde viděl jejich rodinný výrobek na špičce Cheopsovy pyramidy, mezi Pygmeji a na mnoha dalších místech světa. Pro nás všechny to bylo setkání mužů, kteří si nepotřebují zastírat, že chlapské hračky existují a kromě nožíků, propisek a deníčku to určitě jsou i fotoaparáty a kamery…

Poslední připomínka běhu času je přesně v souladu se Zikmundovým životním mottem, které zní: „Život je přesný součet náhod.” Zní to neuvěřitelně, ale připomeňme si, že v době, kdy byli H+Z na cestách, rok po jejich startu, podala celá tehdejší vláda naší země demisi, na jejímž základě se v roce 1948 chopili moci komunisté.

My jsme po stopách H+Z vyrazili na doslova salónní cestu jenom po Evropě a vidíte to! Premiér České republiky chce podat demisi. To jsem tedy zvědav, do jaké země se vrátíme! Věřím, že to nebude takové překvapení, jako když se do nepochopitelné domoviny vraceli cestovatelé Zikmund s Hanzelkou.

Téměř třistakilometrový úterní úsek nebyl pro posádky obou tater procházkou růžovým sadem. „Tatra 87 je skvělé auto, o tom není pochyb, ale díky tomu, že má silný motor, podlouhlý tvar, specifické uložení všech kol a zatíženou zadní nápravu, hranice mezi pohodovou jízdou a nebezpečným smykem je velmi tenká. Obzvlášť na mokré vozovce,” přiznal Jiří Pechan, Čechoangličan, majitel T87 identické verze, s jakou H+Z cestovali.

„Navíc je třeba mít na paměti fakt, že brzdy tohoto vozu mají prostě jinou účinnost než ty dnešní. Pořád si musím hlídat delší brzdnou dráhu k vozidlu před sebou, a to se ví, že i bez zlého úmyslu mi tam vjíždějí řidiči, kteří si už ani nedovedou představit, kolik metrů potřebuji k zastavení,” dodal Michal Popov, řidič a majitel o dva roky mladšího veteránu.

A Ivan Hradil z týmu renovátorské firmy Ecorra jen pokýval hlavou: „A to ještě dnes budeme muset udělat kompletní revizi motorů. Klidně někde na ulici…” Co dodat - doprovodné Volvo XC90 má náhon na čtyři kola a spoustu automatiky, která dokáže nejen udržet auto snad za všech okolností na silnici, ale dokonce i korigovat rychlost a směr jízdy podle okolností. Oproti kolegům, kteří měli celý den plné ruce práce, v doprovodném vozidle si mohl řidič několikrát založit ruce v bok a jen sledovat, jak se sám kroutí volant a jaké je venku počasí.

Stačilo sedmdesát let a nejen automobilové technologie jsou doslova v jiné dimenzi. Platí to ve všech aspektech našich životů - od propisky po počítačové tiskárny, od filmových kamer k mobilům. Zdravím z Lyonu. Kopřivnická Tatra 87 může na silnicích dosáhnout až 160kilometrové rychlosti při průměrné spotřebě kolem dvanácti až třinácti litrů benzínu.

Obě tatrovky zatím šlapou jak hodinky. Menší kontrolní údržba během cesty však není na škodu. Už dřív Mirek Náplava potvrdil, že jízda stařičkou tatrovkou je překvapivě velmi pohodlná, navíc má tatrovka velmi osobitý zvuk motoru. „Zvuk jejího motoru, to je něco charismatického. Ta síla je tam obrovská,“ přiznal Mirek.

Michal Popov už před cestou prozradil, že svou Tatru 87 na jízdu nějak zvlášť nepřipravoval, protože její technický stav je dobrý. „Automobil je zvyklý na běžné cestování. Za dobu, co ho mám, jsem s ním najel už asi 30 tisíc kilometrů. Zhruba 2500 kilometrů odsud do Marseille, to pro vůz není nic neobvyklého,“ uvedl.

Cesta Zikmunda a Hanzelky v roce 1947 vedla nejprve do Afriky, z Kapského města pak přepluli do Argentiny a vydali se na pouť po Jižní a Střední Americe. Za tři a půl roku projeli 44 zemí, urazili 111 tisíc kilometrů, z toho 61 700 ve svém voze. Pořídili deset tisíc fotografií a natočili 11 kilometrů filmu.

Petr Horký (webcestovatelu.cz), Aleš Fuksa (Právo)