Vilín se zimy nebojí

Časné kvetení vypovídá o houževnatosti vilínu a jeho vrozené schopnosti odolávat teplotám hluboko pod nulou. A co o něm prozrazují zkameněliny? Třeba to, že naši planetu obývá už 60 milionů let.

K nejznámějším druhům patří vilín měkký (Hamamelis mollis), rodák z Číny, který krášlí evropské zahrady od 2. poloviny 19. století.

O několik desetiletí později vstoupil na scénu jeho potomek vilín prostřední (H. x intermedia), do jehož genů se zapsal ještě vilín japonský (H. japonica). Byť se od té doby s nádhernými kultivary roztrhl pytel, neztratil tenhle kurážný chlapík nic ze své jedinečnosti a lehce mysteriózního charakteru, kterým nás okouzluje v době, kdy bychom to nejméně očekávali.

Od ledna do března, jakmile do zahrady aspoň na pár dní zavítá sluníčko, pukají nalité pupeny jakoby ušité z plsti, a z jejich nitra, kde se dosud schovával kalich s prašníky, tryskají ven na čerstvý vzduch tenké květní plátky. Jsou dlouhé několik centimetrů a krapet zkrabatělé, jak se v pupenu krčily svinuté po vzoru motýlího sosáčku.

Celé to vypadá, jako by do větví někdo zavěsil fáborky z krepového papíru. Nebo jako by se v koruně usadilo tisíc pavoučků s dlouhýma zářivýma nohama. Září jasně na slunci, v mlhavém šeru i pod sněhovou čepicí. Může napadnout sněhu po pás a mrznout, až křehnou prsty, květům to neublíží.

Rozvité vydrží klidně šest týdnů! Zvlášť v oblibě mají žlutou barvu od delikátní sýrové přes pronikavě sírovou až jantarově zlatou.

Nosí ji dobře dostupný vilín měkký i populární odrůdy vilínu prostředního Arnold Promise, Pallida, Sunburst či Barmstedt Gold. Odrůdu Orange Beauty zdobí mandarinkový přeliv, měděně oranžová je proslulá Jelena. Ruby Glow a Feuerzauber s Diane se odstínem neliší od zralých třešní.

Barevné vilíny zahánějí splíny naprosto dokonale! Nadto spoustu z nich příjemně voní po koření a ovoci. Přídavkem je potěšení z podzimních listů. Ty zdánlivě připomínají listy lísky a podzimní chlad z nich loudí barvy stejně syté a jiskřivé, jaké vidíme na květních plátcích.

Na jaře a v létě takřka splývají s trávníkem a keř působí tuctově. Komu by to bylo proti srsti, donutí ho ke kvetení. Jak?

Prostě pod něj vysadí plamének nebo vyseje jednoletý hrachor (Lathyrus odoratus). Popínavky s útlými stonky snadno vyšplhají do větví a vetkají mezi ně své krásné květy.

Vzdušná, vázovitá koruna vilínu je pro úponkaté a ovíjivé popínavky ideální. Nesmějí však být stálezelené, aby v zimě nezacláněly květinové nadílce.

Blízký příbuzný kusky (Fothergilla), lískovníčku (Corylopsis) a parocie (Parrotia) patří tam, kde si ho pořádně a nejlépe každý den užijeme: před okny, v předzahrádce, u vchodových dveří, poblíž zahradní pěšiny.

Ale pozor, vilín je macek! Větve obvykle natahuje do šíře až 4 m a podobné výšky, takže v pidi zahrádkách ho omezíme v růstu pěstováním v nádobě.

Senzačně vypadá v kolektivu červenoprutých svíd (Cornus alba) Sibirica, jehličnanů a magnólií, ale i jako sólista uprostřed trávníku.

Neprotestuje, ani když pod něj rozprostřeme koberec utkaný z vřesovce pleťového (Erica carnea), čemeřice černé (Helleborus niger), sněženek, šafránů, kosatečků a talovínů (Eranthis), jež se zdobí květinovým motivem ve stejném termínu.

Komu by se pod keřem líbily vysoké narcisy a později třeba jarmanky (Astrantia) s orlíčky (Aquilegia) a zlatohlávky (Lilium martagon), vyzvedne korunu odstraněním nejspodnějších větví. Když ho tak vycvičíme od mládí, získá podobu stromku.

Jinak to s řezem moc nepřeháníme a necháme čarovat přírodu. Ta dobře ví, že vilínu sluší přirozenost. Od nás žádá především trpělivost – s růstem se dost loudá.

Dále chce hlubokou, výživnou, ne příliš těžkou, snadno propustnou, ale nevysychavou, slabě kyselou až neutrální půdu na slunném či polostinném místě, kde bez ustání nefičí. Pak nemusíme mít hrůzu z toho, že o tenhle ne zrovna levný zahradní skvost přijdeme.