Unikátní rostliny zbaví záhon všednosti

Co byste řekli na „nekvetoucí“ třapatku, imitátora štědřence nebo třeba na hadinec s žirafím krkem?

Zajímavých druhů je v zelené říši mnohem víc.

Že by ještě nevykvetla? Nebo snad už odkvetla? Vždyť v létě „normální“ třapatky září barvami ostošest, pomyslí si každý, kdo se prvně setká s třapatkou západní.

Když pak zjistí, že si tahle svérázná trvalka na příkrasy nepotrpí a že jí na štíhlých lodyhách ve výšce až 150 cm trůní celou sezonu jen kávově hnědé válečky, pocítí zklamání. Ne ale nadlouho. Zalíbení v geniální jednoduchosti je totiž silnější.

Ani opylovačům nevadí chybějící prstenec pestrých jazykovitých květů, cestu ke sladkostem uloženým v nenápadných trubkovitých kvítcích najdou snadno i bez něj.

A co víc, kuriózní fazonu si rostlina tolerující jak úpal, tak dlouhodobější sucho udržuje až do konce zimy.

Když se na skalce mezi kameny zavrtí ještěrka, je to radost. Když tam v letním vánku zatřepe hlavičkami pavinec, je to úplná extáze!

Nejde sice o žádné vzácné zvířátko (pavinec vyrůstá ze semínka, jak se na rostlinu sluší a patří), ale modř jeho květů, splývající s jasnou oblohou, zkrátka budí úžas a nadšení.

Bezpočet střapatých, téměř kulovitých květních chomáčů se na nízkých drátovitých stoncích otevírá od června a s oblibou na nich rejdí všecko, co má sosák.

Při poctivém odstřihávání uvadlých strboulů si trvalka zachovává svěží vzhled a kvete až do září. Nejen v alpínu, ale i v korytě či slunné záhonové borduře s písčitou půdou.

Jméno hadinec nám není cizí. Ten obecný (E. vulgare) na nás celé léto pokukuje z příkopů a strání. Měří až 120 cm. Když číslo vynásobíme trojkou, přiblížíme se výšce stromkového hadince z Kanárských ostrovů.

Nenajde se nikdo, kdo by při setkání s tímhle zeleným Goliášem, ať už na dovolené, nebo v botanické zahradě, nepoulil oči na vrch hlavy.

Podaří-li se nám sehnat semena, můžeme si ho sami vypěstovat ve skleníku. Nejdřív vytvoří listovou růžici. Tu druhý rok po výsevu, jakmile odezní mrazy, přesadíme do záhonu, kde se z ní vyklube květenství delší než žirafí krk.

Když nevykvete, vykopeme ji opatrně koncem léta, vrátíme do skleníku a znovu vysadíme ven ve třetím roce. To už odmlouvat nebude. Škoda že po odkvětu ztrácí energii a odumírá.

Srdčité listy, výhony spletené v houšť a zprvu bělavá, později starorůžová květenství, která se čtyři měsíce povalují na trsech ve dvoumetrové výšce jako chuchvalce mlhy na rybníku. To je stručný popis mimořádně poutavého rdesna gigantických proporcí.

Rozrůstá se do šířky dvou tří kroků a v záhonu, ba dokonce mezi keři hravě zastává pozici lídra.

Rychle rostoucí trvalka je ideální do tzv. sezonních živých plotů, které nás v létě schovají při koupání v bazénu nebo při opalování na terase. Na oplátku žádá úrodnou kyprou půdu na slunci či v polostínu, kde vydrží celé roky.

Byť toho bezmála metr vysoká, trsnatá perena odkoukala dost od vlčího bobu (Lupinus), neztrácí vlastní osobitost.

Vlčinec je šmrncnutý víc do moderna a je loajálnější. Nezmizí po dvou třech letech beze stopy, ledaže by ho dlouhodobě sužovalo sucho, mokro nebo stesk po sluníčku.

Jako talentovaný imitátor se ani nesnaží, aby se barvou odlišil od svého dalšího příbuzného, štědřence (Laburnum). Zlatem obtěžkaná hroznovitá květenství dokonce vystavují společně od konce dubna do června. To pak mají včely i čmeláci posvícení a my hned lepší náladu.

Když květní lodyhy po zavadnutí odstraníme, ukážou se obvykle ještě jednou koncem léta nové.

Oddenkatá trvalka se probouzí s tajícím sněhem, už v březnu nás potěší modří okvětních plátků, zkadeřených jako beránčí kožíšek.

Nevelkému květu dominují fialovobílé tyčinky, čnící rovně z obnaženého středu. Bystrému oku neunikne podoba s brutnákem (Borago).

Že je s ním jedna rodina, prozrazují i listy v odstínu hlávkového salátu, s povrchem na omak tak drsným, že by snad zbrousil i parkety. Až 60 cm vysoký trachystemon je šťastný na chladném břehu jezírka.

I pod světlými dřevinami, když mu nevypijí všechnu vodu, se vesele rozrůstá do ostrůvků velikosti koupelnové rohožky.