Starému mlýnu vládne romantika a břečťan

Jedete-li po silnici směrem do Dolních Kounic, cennou renesanční budovu s impozantní bíle omítnutou strojovnou nepřehlédnete. V devadesátých letech minulého století ji před zánikem zachránil sochař a výtvarník Josef Zahradník se svou ženou Irenou.

Renovaci vzali majitelé z gruntu a osobitým rukopisem do ní vepsali vše, co je jim vlastní: klid, humor a nezdolnou lásku k umění.

Při pohledu na průčelí mlýna se vám rozšíří zorničky a zrychlí srdeční tep. Zápraží, okenní rámy i mřížoví, kterému Josef vtiskl úžasné detaily, svítí do daleka zaláskovanou červení.

Zkrátka se nedrží ani okapové žlaby v odstínu odkoukaném od rosniček. Nejen zvolená barevná paleta, ale také Josefovy rázovité sochy ze dřeva a nerezu provokují, zahánějí všednost a prozrazují, že tady žijí lidé, jimž kreativita neklade žádné hranice.

Jak díla přibývají, mění se areál mlýna v poutavou galerii pod širou oblohou. Před domem rozdávají pozdravy řidičům i kolemjdoucím a ve dvoře schouleném za zdmi kamenné stavby, kam cizí pohledy nedosáhnou, vytvářejí scénky jakoby vystřižené z romantické knížky.

Spletité keře divokých růží a zákul, nádoby s medově zlatými podprsenkami, jak Josef vtipně říká prvosenkám, a kyticemi čemeřic natrhaných v lese celý dojem umocňují.

Na velkorysém dvoře je spoustu míst, o která si řekla všelijaká sedátka či lavičky, které Josef navrhl a vlastnoručně vyřezal. Často bývají svědky tichých úvah i družných hovorů. A často je z nich co obdivovat.

„Proč bychom se trmáceli k Tádž Mahalu? Krása je všude, stačí otevřít oči,“ shodují se manželé, kteří se rádi scházejí nejen na lavici v podloubí, ale také na pavlači vysoko nad zemí.

Pěkně voní dřevem a k domácím i k hostům je přívětivá za každého počasí. Umí prý naslouchat, leckdy i poradit. Zdobí ji podlaha s originální mozaikou ze střepů a zeď s výklenky, odkud září plamínky svíček.

Z pohodlných kožených křesílek majitelé rádi pozorují rozkošatělé koruny ze sousedního lesa nebo třeba pestrobarevné ledňáčky, kteří si tudy zkracují cestu k řece. Ať už ale svůj zrak nasměrují kamkoli, jedna věc z jejich výhledu nikdy nezmizí. Břečťan.

Břečťan je chlapík houževnatý, dlouhověký a dobyvačný. Zpočátku nikam nespěchá, soustřeďuje energii do kořenů. Pak ale vystartuje a nic kromě nůžek už ho v růstu nezastaví. Vyšplhat se může až do výšky okolo 25 m. Že netrpí závratěmi, dokazuje na vysokánských zdech Stříbského mlýna celá desetiletí. Proti pádu se jistí tisícovkami příčepivých kořínků.

Zatímco na fasádě z uliční strany podstupuje každý rok udržovací řez, aby nespolykal okna a okapy, ve dvoře vládne takřka neomezeně. Štíhlými šlahouny rámuje výhled z pavlače, vrací cudnost nahotince stojící u vstupu do bývalé strojovny (dnešní kovárny) a oživuje torza stromů.

Umíněně si razí cestu vzhůru po zdech i nosných sloupech, které se úplně ztrácejí pod temně zelenou krytinou cípatých břečťanových listů, jimž neublíží ani horko, ani mráz.

Kdo ho chce pěstovat, měl by mu po výsadbě zajistit dostatek vláhy. Pak už se o sebe postará úplně sám. Prosperuje dokonce i v silně prokořeněné půdě pod stromy, kde by ostatní rostliny živořily.

Zahradníkovi si hustý stálezelený baldachýn chválí. Zabraňuje přístupu vlhkosti, tlumí ozvěny, chrání hnízda ptáčků a včelám ze širého okolí chystá v babím létě sladké posvícení. A ta lehce tajemná, intimní zátiší, která umí vyčarovat! Tam by se, panečku, randilo... nejen o svátku zamilovaných.