Objevte všechny krásy borovice

Může být stromem i keřem, to podle druhu či odrůdy a místa, kde se narodila. Spousta borovic včetně sličné vejmutovky má americké kořeny.

Naší rodačkou, ovšem proslulou i v zahraničí, je sosna neboli borovice lesní. Jiné pocházejí z Balkánu, Japonska, Tibetu, Indie, Španělska. Vždyť na světě existuje na 120 druhů!

Málokterá dřevina má tolik podob, co borovice. Každá se může vydat na sólovou dráhu, ať už do alpína, na vřesoviště, doprostřed trávníku či štěrkoviště, před dům, ke schodům, nebo třeba na střešní záhon. Ani v nádobě nezklame.

Komu by bylo osamocené borovičky líto, sestěhuje jich několik k sobě anebo rovnou založí pinetum. To je taková zahrada, do které sázíme rozmanité druhy borovic tak dlouho, dokud nevznikne ucelená sbírka.

Výraz pinetum vychází z latinského jména pro borovici Pinus, jež dalo základ názvu čeledi borovicovitých Pinaceae, kam patří také modřín, cedr, smrk, jedle. I tyto dřeviny mají vstup do pineta povolený.

Jehličí, šišky i borka mívají tak výrazné rysy, že podle nich poznáme, o jaký druh borovice jde.

Šišky buclaté, 4 až 6 cm dlouhé a dokonale souměrné nosí borovice hustokvětá (P. densiflora), kdežto kleč (P. mugo) je má při stejné velikosti excentricky mnohotvárné. Dlouze válcovité šišky vejmutovky (P. strobus) jsou zase tak smolnaté, že s nimi zatopíme, i když jsou vlhké.

Také borka leccos prozradí. Pokud je rezatá a rozpukaná tak, že z ní můžeme odloupnout desku a vyrobit lodičku, patří naší sosně (P. sylvestris) známé z lesů a parků. Tamtéž roste borovice černá (P. nigra), která si vysloužila název podle tmavé barvy kůry a jehličí.

Okázalejší je vzácná borovice Bungeova (P. bungeana), svůj kmen obléká do pestré maskáčoviny.

Jehlicovité listy lze rozdělit na měkké, které vyrůstají ve svazečcích po třech až pěti, a tuhé, spojené poutkem do páru či trojice. V první skupině najdeme borovici Jeffreyovu (P. jeffreyi) s jehlicemi dlouhými až 30 cm a skvostnou borovici himálajskou (P. wallichiana), jejíž delikátní jehličí visí z větví jako jemné záclonky.

Ve druhé skupině se lesknou jehlice borovice bělokoré (P. heldreichii), která si většinu života udržuje dokonale kuželovitou korunu. Náleží sem i borovice pokroucená (P. contorta), jíž daly jméno křivolaké větve a listy o délce 4 až 8 cm.

Vítaným zpestřením jsou zlatolisté kultivary kleče Winter Gold či borovice lesní Aurea. Z ní vzešel i populární ocelově modrý keř Watereri.

Borovice lesní Fastigiata má v genech striktně sloupovitý vzrůst. Vejmutovka Pendula je kaskádovitě převislá a borovice hustokvětá Umbraculifera se postupně mění z koule na paraple.

Čarověníky zase přirozeně napodobují hříbky a bubnové paličky. Nůžky k tomu nepotřebují. Ovšem i jedince s korunami ladně neladnými můžeme upravit do vysněné podoby.

Prostě zkrátíme roční přírůstky, které jsou podle barvy šupin buď bělavé, zelenkavé, nebo nažloutlé a každé jaro stojí na vrcholech loňských koncových větví jako svíčky. Pokud nechceme rostlinu jen zahustit, ale úplně ji zastavit v růstu, vylomíme celé výhonky.

Komu nechybí trpělivost, může si vytvarovat tzv. obláčkový strom, klenot japonských zahrad. K tomu se hodí modře ojehličená borovice drobnokvětá (P. parviflora) Glauca, která z Japonska přímo pochází. Borovice ohebná (P. flexilis), proslulá poddajností a pružností dřeva, svádí k tvarování pomocí drátů a závaží.

Borovice nerada žije ve stínu, mokru a stísněných podmínkách. Za světlo a volnost se spokojí i s bídnou půdou. Dlouhé kořeny jí pomáhají hledat vodu v hloubce, udržet se na skále a odolávat větrným smrštím.

Ochránit se před sypavkou způsobující prosychání či rzí vejmutovkovou, vůči které jsou citlivé pětijehličné druhy, však borovice nedovede. Chorobami ale moc často netrpí.

A tak může borovice dál nahlížet do domácností čížků, zvonků a kosů a servírovat semena brhlíkům, sýkorkám, strakapoudům i veverkám.