Není jara bez krásy petrklíče

Petrklíč neboli prvosenka jarní (Primula veris), jak prosté kvítko pojmenoval v roce 1819 Jan Svatopluk Presl, rozhodně nepatří do škatulky všedností. Kam přijde, tam rozdává radost nejen veselou barvou, na kterou jsme se tak dlouho těšili, ale i snovou vůní.

To však nejsou všechny vlohy a schopnosti, které v sobě příbuzný bramboříků a vrbin skrývá. Rád také vypomáhá v kuchyni, léčí a první hmyzí opylovače chrání před vyhladověním.

Povídá se, že otevírá brány jara. V nížinách i podhůří. Klíčů nosí pro jistotu celý svazek. Visí na vrcholku bezlistého, nevětveného stonku. Co klíč, to květ. Tvoří je dlouze nálevkovitá koruna, usazená v nadmutém a jakoby o číslo větším kališním kornoutku bleďounce zelené barvy.

Všimněte si oranžových skvrnek na vnitřní straně korunních plátků. Jsou to navigační značky pro hmyz, vedoucí přímo k nektaru uloženému v hlubinách květních pohárků. Od přírody jásají sytou žlutí.

Pak přišel šlechtitel a obarvil je na červeno. Vznikla tak nádherná odrůda Sunset Shades.

Je to paráda, lehnout si na záda a dýchat vůni petrklíčů. Zkuste to taky! Osvěžující medově ovocné aroma, podobné trochu modřencům, vám poplete hlavu. Škoda, že voňavou nádheru od země dělí jen dvacet až třicet výškových centimetrů, které nedovolují větru, aby ji posbíral a rozšířil po okolí, jako je tomu třeba u lýkovce.

Na rozdíl od jeho květů si na těch prvosenkových aspoň smlsneme. Ozdobí saláty, dezerty, koktejly. Obsahují vitamin C a po usušení se přidávají do čajových směsí působících na dýchací ústrojí. Vyrábí se z nich tonikum posilující srdeční činnost.

Prvnička, kropáček nebo také šlakovní bylina, jak se na venkově prvosence jarní říkalo, obývá naše lesy odjakživa. Avšak temný chvojový les to není, protože aby vykvetla, potřebuje aspoň trochu slunečního svitu.

Drží se zpátky od potoků a vůbec všech míst se sklonem k podmáčení. Vyhledává sušší místa v teplém závětří. Nachází je v dubohabrových hájích, světlých vápencových borech i vzácných šípákových dubinách na Pálavě nebo třeba na Karlštejnsku.

Lidem se petrklíč vždycky tuze líbil, a tak jej stěhovali z lesů do zahrádek. Časem se dostal až na pulty zahradnictví. Tam si ho za pár desetikorun kupte a ten divoký nechte lesu, ať má na jaře čím pohostit hladové žluťásky a čmeláčí královny. Je to dobrák od srdce. I proto se snaží plnit pohárky sladkým nektarem už v prvních březnových týdnech.

Daří se mu to na jižní Moravě, a když se znatelně oteplí, tak i jinde. Pokud mrazivě fučí, odloží kvetení na duben.

Kvetoucí životabudič zpříjemňuje první chvilky s kávou na terase, dává lesk jarně laděným zátiším i velikonočním aranžím. Řezaná kytička ve džbánku s čerstvou vodou vydrží asi deset dní.

Z květináče s propustnou půdou, umístěného v řídkém stínu pod modrou oblohou, se petrklíč usmívá i dva měsíce. To proto, že se květní stvoly klubou postupně a květy nikdy neuvadají hromadně.

Bohatě nakvétá v záhonech, ve skalkách, pod světlými dřevinami, ba i v trávníku. Všude tam žije celá desetiletí.

Konkurenčních kořenů se nebojí, často je to dokonce on, kdo sousedy s méně ostrými lokty vypuzuje. Kde se totiž petrklíč cítí dobře, tam se vydatně houfuje.

Začíná to opylením. Krom motýlů a čmeláků ho zprostředkovávají drobní brouci, včely samotářky i medonosky. Po opylení se tvoří plody zvané tobolky.

Na vrcholu léta, když zraje obilí a žně ťukají na dveře, tobolky pukají a díky větru kolem sebe trousí tmavá semínka, z nichž na jaře vzchází spousta nových rostlinek, které lze snadno vydloubnout a přesadit.

Pakliže semena sklidíme sami, vysejeme je do květináčků nebo tzv. in situ (v daném místě) nejlépe okamžitě. Petrklíč můžeme množit i vegetativně rozebráním hustého trsu na jednotlivé růžice. Ty se skládají z měkkých, svěže zelených, svraskalých listů, které dospívají v létě a na křehkých řapících často drží přes zimu. Nejstarší z nich koncem zimy odstraňujeme, aby jarní krása petrklíčových květů zářila do široka daleka.