Májové kvítí září jako slunce

Žlutá přináší radost do života. Také v zahradě umí divy, když jí dáme dostatek prostoru.

Oslnivá májová přehlídka se koná na záhonech, mezi kamením, pod nohama i vysoko nad zemí a účastní se jí trvalky štíhlé až korpulentní, mohutné stromy i prťavé skalničky.

Šlechtitelé narazili na zlatou žílu, když z planě rostoucí tařinky horské (Alyssum montanum), která od nepaměti zdobí České středohoří i moravskou Pálavu, vykouzlili kompaktní, o překot kvetoucí kultivar Berggold, z něhož se rázem stal hit mezi skalničkami.

Květní hrozny široké asi jako ukazováček sedí na stoncích dlouhých 15 cm, jsou husté a zploštělé, postupně se prodlužují a připomínají zdrobnělinu příbuzné řepky. Krásně voní po medu.

Tařinka má ráda teplo sálající z kamenů ve skalce či suché zídce. Vytváří tam až 60 cm široké polštáře šedě plstnatých lístků.

Když nad hlínou vysvitnou sluníčka v podobě kosatcových květů, nechce se ani věřit, jak pompézní může jaro být. Připočtěme štíhlé pevné tělo a elegantní listy.

Diví se ještě někdo, že kosatce (Iris) patří mezi hrstku rostlin, k jejichž poctě se pořádají výstavy?

Vznikají z nich velkolepé záhony, ale i v rabátku u domovních dveří, kde nepanuje věčný stín, předčí naše očekávání.

Stísněný prostor kosatcům nevadí, ba se o něj rády podělí třeba s pivoňkami, kakosty, pryšci a pryskyřníky. V takové kombinaci se nemůžou okoukat a pokaždé vyvolají úsměv ve tváři.

Vzrušující je moment, kdy se nad třepenitým trsem mákovníku velšského (Papaver cambricum) objeví shrbené, vláskovitě tenké stonky, které se narovnávají, až se z poupat vybalí pohárky okvětních plátků. Ty jsou navýsost delikátní a snadno opadávají, i když po delší době než u vlčího máku.

Křehce působící květinka má tuláckou duši. Je jí jedno, kde roste - pod stromem, ve spárách nebo na zdi -, což uvítají příznivci divočiny, nikoli však zahrádkáři puntičkáři.

S příkazem, ať si roste jen „vocuď pocuď“, u ní zkrátka nepochodíme. Utekla už dokonce do volné krajiny.

Komu došla trpělivost s vlčím bobem, který často trpí padlím a po pár letech mizí beze stopy, vymění ho za vlčinec (Thermopsis montana). Nekvete růžově ani modře, ale jinak je to dvojník jako vyšitý.

Nad dlanitými listy staví vysokánské věže z květů, v nichž představivost vidí motýlky hřející se na slunci.

Čmeláci je zbožňují a my si tuhle americkou trvalku, bezmála 1 m vysokou, zamilujeme i pro její oddanost. Na slunném až polostinném místě s nevysychavou zeminou vydrží celou věčnost a ještě se bohatě rozrůstá. Škoda, že stále není běžně k mání.

Vidíme ho u silnic, v příkopech i na jiných nevábných místech. Kdo by o takový plevel stál?

Třebaže se pryskyřník prudký (Ranunculus acris) čile plevelí, stal se nejen v očích milovníků přírody vyhledávanou příkrasou luk a záhonů v lučním stylu. Mističkovitých květů rok od roku přibývá, otevírají se v květnu i během léta a září jako naolejované.

Chceme-li se zavděčit opylovačům, zůstaneme u původního druhu s jednoduchými květy, byť se nelehce odolává plnokvěté odrůdě Flore Pleno. Pryskyřník potřebuje vlhkou, úrodnou půdu. K dostání jsou semena i sazenice.

Lidově se tak říká oblíbené forzýtii neboli zlatici, přitom je to přezdívka mnohem přiléhavější pro štědřenec (Laburnum), působivý, bezproblémový, středně velký strom ověnčený fáborky květů, které když po opylení sprchávají, opravdu to vypadá, jako by se z nebe snášely zlaté kapky.

Po odkvětu tvoří luskovité plody, které jako všechny ostatní části obsahují jed.

Na péči a stanoviště si štědřenec nedělá velké nároky. Snáší městský vzduch, vítr, přistínění, jakoukoli půdu krom podmáčené. Nevyžaduje řez a jeho štíhlé větve lze dobře tvarovat do špalírů a loubí.