Jonátka obdaří byt náručí květů

Světově proslulou sestřenici gloxinií možná znáte pod jménem africká či kapská fialka, byť s naší divokou voničkou nemá nic společného.

Kdo upřednostňuje latinu, říká jí saintpaulia, to podle vědeckého názvu rodu, kam dlouho patřila. Ale už nepatří.

Botanikové dali jonátku k adopci do rodiny tořivek (Streptocarpus), což jsou taky nesmírně půvabné pokojovky. Ukázalo se totiž, že co do genetiky jsou si podobné jako vejce vejci. Mají dokonce i stejné motto: Kvést, jako by to měl být poslední den v životě.

Mohli bychom se domnívat, že jde o naši krajanku. Vždyť ji známe odjakživa: z babiččina parádního pokoje, z kabinetu paní učitelky, z prvních experimentů se zakořeňováním ve sklenici s vodou.

Avšak jako většina pokojových rostlin i jonátka pochází z ciziny. Historie říká, že byla objevena ve východní Africe a do Evropy se dostala v roce 1892. V tom dalším už sbírala ocenění na zahradnické výstavě v Belgii, což ji katapultovalo mezi nejpopulárnější květiny všech dob.

Pídit se po důvodu jonátčiny popularity nemusíme dlouho. Není to ani způsobný růst, ani praktické míry pohybující se v průměru mezi 10 až 15 cm na výšku a 20 až 40 cm na šířku.

Jsou to květy s rovnými nebo volánkovými okraji a nápadnými žlutými prašníky. Vlastně ani ne tak květy samotné jako spíš jejich množství a doba, po jakou se objevují. S pauzou, která může, ale nemusí nastat v nejtmavších zimních týdnech, je to při dobré péči každý den v roce!

Ať v jedno, či vícebarevné verzi okouzlují tradičními odstíny modré, fialové, vínové, růžové a bílé i netradiční barvou banánové slupky – jak zralé, tak nedozrálé. Jen červená s oranžovou a černou na paletě dosud chybějí.

Při doteku korunních lístků, kterých u jednoduchých odrůd napočítáme pět, u plnokvětých i víc než dvojnásobek, ucítíme jemnost saténu, a když se na ně podíváme proti světlu, překvapí nás třpytem, jako by je pokrývala vrstva diamantového prášku.

Květů na nevysokých stoncích bývá tolik, že z nich polovinu můžeme ustřihnout a ležérně naaranžovat do miniaturních váz, aniž by rostlina zchudla na kráse.

Postarat se o jonátky (u jedné totiž nikdo nezůstane) zvládne i nezkušený pěstitel. Přimět je ke kvetení také není žádný herkulovský úkol. Stačí jim dopřát, co sami máme rádi a potřebujeme: teplotu okolo 20 °C, světlo, vodu a dostatek jídla.

Ač jsou všechny prodávané rostliny vychované v Evropě, pamatují si na teplo domovského kontinentu. V chladné předsíni sice nezahynou, ale ani nic kloudného nepředvedou. Totéž platí o šeru. Chtějí plné světlo. Nikoli však ostré polední slunce, které je unavuje, a tak nevolíme světovou stranu jižní, nýbrž východní či západní.

Kdy je čas na zálivku? Když je substrát na dotek suchý. Obvykle stačí malá dávka nejlépe odstáté vody jednou týdně. Do každé druhé až třetí přimícháme trošku výživy pro kvetoucí pokojovky. Kdo zalévá shora, vyhne se potřísnění listů, aby nezahnívaly. Listy jsou křehké, měkce chlupaté, zelené, vzácněji panašované, na rubu někdy stříbřité, žlutavé nebo purpurové.

Pokud na jonátky sálá teplo z radiátoru, nemlžíme je, ale postavíme na oblázky či keramzit v misce s vodou. Zvýšíme tak vzdušnou vlhkost a zabráníme nájezdu vlnatek a listových mšic.

Uvadlé květy hned vyštipujeme ostrými nůžkami, aby nezacláněly poupatům, která se rodí uprostřed trsu, a rostlina vypadala čistě a spořádaně. Občas je také nutné odstranit listy. Nejen poškozené, ale i ty, které rostlinu příliš zahušťují.