Jak se paznehtík zapsal do dějin umění

To je ale, panečku, zajímavá rostlina, řekne si nejspíš každý, kdo se s paznehtníkem setká prvně v životě. A jaké má velké květy, prst by se do nich vešel! Auvajs, zaúpí ten, kdo to zkusí. Stráží je totiž listeny ostré jako kopí.

Zároveň však budí údiv, což všechny trvalky nedokážou. A tak paznehtník obdivujme, i když pro jistotu z uctivé vzdálenosti. Velký a výrazný je na to dost.

Zahrádkářskou praxí prověřené paznehtníky s druhovými jmény měkký (Acanthus mollis) a ostnitý (A. spinosus) mají své obdivovatele nejen ve Středomoří, kde jsou doma a rostou uprostřed volné přírody, ale i v našem zeměpásu, byť se jimi dosud pyšní většinou jen lovci kuriozit.

Pocházejí z příbuzenstva černooké Zuzany (Thunbergia), oblíbené sezonní popínavky s jásavými květy, a pokojové fitónie (Fittonia). Žádné z nich se však ani krapet nepodobají. Paznehtníky vlastně nemají, po kom by se opičily, proto jsou tak jedinečné.

Příroda je obdařila svébytnou strukturou, jednou z nejpovedenějších a nejpropracovanějších, a také výškou, kterou směle konkurují keřům. Paznehtníky neboli akanty či také medvědí pazoury, jak jim říkávali naši předci, jsou na světě proto, abychom se měli čemu podivovat.

Zájmu neujdou ve štěrkovišti, v křovinatém ostrůvku ani pod stromy. Všude se jejich sošná těla vyjímají jako umělecké skulptury.

Prohlédli jste si dopodrobna zdobnost antických chrámů nebo třeba českého Národního muzea? Líbí se vám knižní ilustrace z období renesance či opulentně vyřezávaný barokní nábytek? Pak už vám není cizí výtvarný ornamentální prvek zvaný akant, inspirovaný strukturou paznehtníkových listů, jenž se zapsal do dějin takřka všech uměleckých oborů.

Lupeny paznehtníku ostnitého jsou v porovnání s paznehtníkem měkkým tužší, vykrajované skoro až ke středovému žebru a díky hustě bodlinatému okraji působí hrozivěji. Oba druhy jsou opadavé, v sezoně sytě zelené a jestliže na ně nezaútočí padlí, lesknou se jako vodní hladina.

Květní hrozny lákají od chvíle, kdy se ještě nerozvité, stříbřitě zelené objeví nad listovými růžicemi a připojí se ke kakostům, jarmankám a orlíčkům.

V červnu se mezi žilkovanými ostnatými listeny klubou na svět přilbovité kalichy. Ty časem tmavnou do růžovo fialového odstínu, jako by chtěly vyzdvihnout zářivou bělobu korunních květů, které na léto čekaly v jejich nitru. Květenství dlouhá 40 až 100 cm nakvétají postupně odspoda nahoru až do září.

Podzimu se odkvetlé paznehtníky zavděčují barevnými kališními pysky. Ani zimu nešidí a svá trvanlivá plodenství, byť už úplně suchá, vydávají napospas mrazivému čarování.

Vzdálení příbuzní hluchavek koření hluboko, takže si vláhu najdou i při suchém počasí nebo v sousedství dřevin. V mihotavém světle řídkých korun japonských javorů, tibetské třešně (Prunus serrula) či svídy sporné (Cornus controversa) Variegata vypadají úchvatně.

Odkázat je do temného koutu se nevyplatí - sebe i čmeláky bychom oloupili o květy, které k vývinu potřebují slunce. To platí i pro řebříček, třezalku, hvězdnici, šantu (Nepeta), růži, diviznu, hlavatku (Cephalaria gigantea) či fenykl, s nimiž paznehtníky na záhonu rozpoutávají napínavou hru velikostí a tvarů.

Vyplouvá přitom na povrch jejich zkostnatělý ráz, který je nejmarkantnější hlavně tam, kde se k nim mazlivě tulí rozevláté trávy.

Pokud paznehtníky nestojí v mokru, vracejí se každé jaro. Množíme je buď kořenovými řízky, nebo rozdělením trsu po vyrašení. Mladé rostliny na zimu zamulčujeme.